František Uher

František Uher

Půlnoc v Bretani

PRVNÍ CESTA: VÍDEŇ

1

Kola temně duněla v pravidelném, uklidňujícím, monotónním rytmu. Mezinárodní expres ujížděl krajinou, zahalenou vlahou letní tmou. Jenom občas vyskočil na okamžik shluk světel ještě spícího města nebo poklidného venkovského nádraží.

Oblékl jsem se, složil věci do zavazadla a vyšel do prázdné chodbičky. Vyklepal jsem z krabičky poslední cigaretu. Šedavý dým se převaloval po skle.

Minuty se líně vlekly.

Konečně začala noc řídnout, kouřové šero se pomalu měnilo v den. V dálce se zablýskala stříbřitá naftová rafinérie. Rychlík již projížděl předměstskými čtvrtěmi Vídně. Údery kol změnily rytmus. Chodbička oživla cestujícími, nervózně pomrkávajícími po hodinkách.

Na minutu přesně podle jízdního řádu zastavila dlouhá souprava pod klenbou nádražní haly. Kolem vlaku se rojili nosiči a vyhlíželi zákazníky.

Nepospíchal jsem.

Zvolil jsem raději cestu vlakem, méně pohodlnou a pomalejší, ale v době únosů letadel a přísných kontrol na letištích mnohem nenápadnější. V odbavovacích prostorách letiště sleduje každého pasažéra příliš mnoho zvídavých očí, a zejména na střelné zbraně jsou velice choulostiví. Při mém způsobu obživy jsem musel nosit u sebe ještě jiný předmět z kovu než zapalovač a mince. Základní nutností je stát se nenápadným jako malá šedá myška v poli, jako pták v koruně stromu, kapka deště v moři.

V rušné hale jsem poskytl výdělek prodavači novin, zastrčil je do kapsy a s plochým kufrem v ruce jsem vyšel před nádražní budovu. Slunce už příjemně hřálo. Umyté široké ulice dýchaly svěžestí a čistotou.

Zahlédl jsem volné taxi.

„Kam to bude, šéfe?“ zeptal se řidič s černými kudrnami, spadajícími přes límec bledě modré košile.

„Hotel Saxana,“ udal jsem cíl cesty.

„Dobrý hotel,“ poznamenal pochvalně, přidal plyn a hbitě předjel loudající se policejní vůz. Nebyl jsem pověrčivý, a proto mi to nevadilo.

„Jste v našem městě prvně?“ zajímal se, když jsem jeho první poznámku přešel mlčením.

„Už jsem ve Vídni kdysi byl. To jsme ještě byli o něco mladší a Vídeň nebyla tak hezká. Nesla ještě spoustu válečných šrámů.“

„To už ani není pravda,“ protáhl netečně a věnoval se řízení. Povozil mě nejméně pět kilometrů zbytečně, než přibrzdil před širokým vchodem hotelu Saxana.

Zaplatil jsem a vystoupil. Livrejovaný vrátný mě přejel očima, ale nepohnul se. Nepovažoval mě za významného hosta.

Taxíkář mi podal reklamní štítek se jménem a telefonním číslem. „Kdybyste náhodou potřeboval…“

„Obrátil bych se na řidiče, který zná město líp,“ odpověděl jsem a hodil lístek otevřeným okénkem do vozu. Může ho nabídnout dalšímu pasažérovi.

Rozpačitě se zašklebil, odpíchl vozidlo od chodníku a zmizel v proudu automobilů nejrůznějších tvarů, barev a značek.

Recepční v tyroláckém oblečení a v brýlích s černými intelektuálskými obroučkami se zdvořile usmála. Vypadala jako profesorka filozofie, ale měla teplý, laskavý hlas.

„Jakou jste měl cestu, pane?“ zeptala se, jako kdyby neměla jinou starost.

„Děkuji, docela příjemnou,“ řekl jsem stroze, abych ji odradil od dalších dotazů.

„Prosila bych váš pas, pane Joffé.“

Vyplnila policejní přihlášku a podala mi ji k podpisu. Potom mi vrátila pas a přidala k němu klíč, připevněný k malé mosazné tabulce se jménem hotelu. „Máte pokoj číslo 268. Třetí patro. Výhled na řeku. Doufám, že budete spokojený.“

Také jsem doufal, ačkoli mi na tom zvlášť nezáleželo. Prošel jsem už příliš mnoho pokojů, dobrých, horších i velmi špatných, než aby mě některý dokázal přimět k nadšení.

V kabině výtahu postával bledý mládenec v livreji stejné barvy, jako měl vrátný, jenom poněkud méně honosné. Mrknul na klíč v mé ruce a uvedl výtah do pohybu. Doprovodil mě až k pokoji, obratně ztopil spropitné a spěchal na svoje místo.

Pokoj vymalovali světle hnědou barvou, vybavili světlým leštěným nábytkem, lehce nažloutlou záclonou, oranžovým telefonem, mikrokoupelnou, televizorem a nepovedenou napodobeninou Bracquova obrazu, signovanou nečitelným a velice dlouhým jménem. Osprchoval jsem se, oholil tváře a prohlížel před zrcadlem svůj obličej s knírkem a bíbrem. Stále jsem si na tu parádu nemohl zvyknout. Diskrétní zacinkání telefonu mě vyrušilo z přemýšlení.

„Budete si přát občerstvení?“ dotazoval se sametový hlas překypující ochotou.

„Silnou kávu bez cukru,“ zaznamenal telefon moji odpověď.

Vybalil jsem pár drobností a mrknul do novin. Nic nového. Atentáty v jižním Tyrolsku, nepokoje v Ulsteru, jakási hvězdička pop-music zahynula při automobilová nehodě, vražda klenotníka v Hamburku, defraudant Kamensky odsouzen, Rapid ztratil další dva mistrovské body. Informace, které denně chrlí rotačky ve všech zemích světa, tendenčně zkreslené podle politického přesvědčení vydavatele. Pravdivé, přikreslené, vylhané zprávy o událostech jdoucích mimo můj svět zdánlivého ticha. Neboť o mém světě se v novinách příliš nepíše. Ledaže byl někde někdo vyloven z řeky, zahynul při autonehodě jako ta zpěvačka nebo při leteckém neštěstí. Ale to se nestává příliš často. Lidé z mého světa mizejí rychle a obvykle beze stopy. Rizikové povolání, ale automobilových závodníků, kosmonautů nebo vojenských pilotů umírá procentuálně víc. Malá útěcha, ale i malá útěcha je dobrá. Je třeba mít štěstí. Štstí, odvahu a peníze. Zejména peníze. Často podmiňují první dva předpoklady.

Je třeba být tvrdým mužem na tvrdou práci a příliš nemyslet na budoucnost.

2

V poledne se nad městem přehnala bouře. Umyla okna, pokropila trávníky, zchladila rozpálený asfalt i chodníky, osvěžila vzduch.

Mezi dvěma nevkusně přecpanými výklady lahůdkářství na Wagnerové třídě se ztrácely vysoké, úzké dveře se skleněnou výplní.

Oscar Nurry neměl na smaltované firemní tabulce nic než jméno. V přízemní chodbě k němu bylo připojeno číslo poschodí a v příslušném poschodí i číslo dveří. Prošel jsem jimi a stanul tváří v tvář dvoumetrovému hromotlukovi s květákovitýma ušima a zadumaným, nepřístupným výrazem. Měl už znatelné bříško, které napínalo proužkovanou růžovou košili k prasknutí.

„Pan Nurry?“ otázal jsem se zdvořile, neboť je třeba být zdvořilý k Petru i Pavlu, když od nich něco chceme.

Ukázal palcem za sebe a vyšel ze dveří.

U malého stolku ledvinovitého tvaru seděla za několika telefony žena středního věku s prošedivělými vlasy, vyčesanými do vysokého uzlu.

Povstala.

Kdyby jí příroda obdařila mozkovými závity tak štědře jako ostatními tvary, patřila by nesporně ke géniům tohoto století. Skoro jsem se divil, že uvízla v Nurryho předpokoji.

„Hledám pana Nurryho,“ řekl jsem.

„Jste ohlášen?“

„Nejsem. Ráno jsem přijel do Vídně.“

„Koho mám ohlásit?“

„Jmenuji se Joffé. Alex Joffé.“

„Je vaše záležitost neodkladná?“ zeptala se opatrně.

„Pro mne ano,“ ujistil jsem ji.

„Zatím se posaďte,“ pronesla přísně, ukázala na kožená sedátka bez opěradel, která zahálela kolem kulatého stolku blízko dveří, a stiskla červený knoflík na panelu před sebou. Vedle červeného světla zablikalo zelené.

„Přišel pan Alex Joffé. Chce s vámi mluvit v neodkladné věci,“ ohlásila zaměstnavateli uctivým hlasem.

„Požádejte pána o pět minut strpení,“ uslyšel jsem odpověď.

Zazubil jsem se na ni, ale nepochodil jsem. Přísně na mne pohlédla a řekla spíše jen pro vlastní čisté svědomí: „Pan Nurry vás prosí o pět minut strpení.“

Na vteřinu přesně se na jejím panelu rozsvítilo zelené světýlko a místnost zaplnil Nurryho bas: „Že prosím.“ Otevřela mi černé dveře, zasazené v bíle natřeném, kovovém rámu. Snad měly vzbuzovat zdání serióznosti. Mně se vybavila myšlenka na pohřební ústav. Ta asociace mě trochu zarazila.

Oscar Nurry byl vysoký muž neurčitého věku. Mohlo mu být čtyřicet stejně jako šedesát. Prořídlé kaštanové vlasy rozdělovala pěšinka vedoucí až na temeno. Obešel nevelký psací stůl, prázdný jako letiště při zákazu létání. Místo hangáru ho zdobil bratříček panelu, se kterým se bavila žena v předpokoji.

Stiskl mi ruku, jako bychom byli nejlepšími přáteli, a ukázal na kožené klubovky, které patřily do jedné rodinky se sedačkami ve vedlejší místnosti. Za těch pět minut si jistě ověřil v kartotéce, že pro mne nikdy nepracoval.

„Co vás přivádí, pane Joffé?“ pronesl blazeovaně. „Vaše jméno napovídá, že jste cizinec.“

„Zcela správně,“ přisvědčil jsem. „Přijel jsem ranním vlakem. Bydlím v hotelu Saxana. Státní příslušnost francouzská. Stačí?“

„Tak jsem to nemyslel,“ bránil se s úsměvem úspěšného podnikatele. „Mohu pro vás něco udělat?“

„Přicestoval jsem z pověření firmy Mirabelle. Jméno francouzské, kapitál zaoceánský,“ řekl jsem na úvod. Dolarová báze působí stále spolehlivým dojmem.

„Běžná věc i u nás v Rakousku,“ podotkl zasvěceně. „Například známá firma Herzmansky je už dávno v rukou amerických finančníků.“

„Moje firma navázala před časem určitá spojení s jedním zdejším obchodníkem. Jde o značnou zakázku a vedení sužují pochybnosti. Mým úkolem je zjistit důvěryhodnost toho člověka. Smlouvu totiž uzavřel nový, a tudíž méně zkušený zaměstnanec. Podle určitých názorů trochu ukvapeně.“

„Provádíme různá šetření,“ pokýval hlavou Oscar Nurry a zamyšleně otevřel broušenou dózu. „Doutník?“

„Když dovolíte, zapálím si raději cigaretu.“

„Samozřejmě. Abychom si rozuměli, pane Joffé. Nejsem žádný románový detektiv, který rozdává rány na všechny strany, klidně je také přijímá a je věčně na kordy s policií!“

Vyjádřil se docela jasně.

Vybavil se mi pupkáč, se kterým jsem se srazil ve dveřích. Na zákazníka nevypadal a na útlocitného člověka ještě méně.

„Nepředpokládám, že by se situace mohla vyhrotit na ostří nože,“ namítl jsem klidně.

„Váš názor je velice sympatický. Jde o soukromníka?“

„Ano.“

„Hm.“ Vyfoukl těžký oblak dýmu, vrazil si doutník do úst s takovou energií, že jsem se málem začal strachovat o jeho chrup, a zpytavě mě pozoroval.

„Máme zrovna hodně práce,“ pronesl po chvíli, ale neznělo to odmítavě. Soukromí detektivové mají vždycky hodně práce, dokud není domluvena finanční stránka záležitosti.

„Disponuji značnou sumou,“ zavesloval jsem směrem, kterým hnal vodu.

„Mám pevnou taxu. Dvě stě šilinků denně plus výdaje, pokud bude na věci pracovat jeden člověk. A požaduji zálohu pět set šilinků.“

„Souhlasím. Přejete si zálohu okamžitě?“ Vyslovil bych souhlas i s vyšší částkou. Z mé kapsy ty peníze nešly.

„Až mě seznámíte s podrobnostmi. Vyhrazuji si ovšem právo odmítnout převzetí záležitosti. V takovém případě pochopitelně zapomínám všechny informace, kterých se mi dostalo.“

Pochopitelně. Proto byly stěny obklopeny spoustou pancéřových skříní s náramnými zámky. Výstřižky z novin a reklamní letáky určitě neobsahovaly.

„Nemáte to lehké,“ řekl jsem. „Plně vás chápu.“

„Nemáme to lehké,“ souhlasil pobaveně. „Když dostaneme případ, který slibuje větší peníze, zavadíme o policii a můžeme se jít klouzat. Vezmete si kávu? Hedvika ji vaří znamenitě!“

„V tom případě nemohu odmítnout.“

Zvedl se, přešel k psacímu stolu, požádal o dvě kávy a zcela Samozřejmě už zůstal za stolem. Postřehl jsem letmý dotek jeho ruky pod deskou. Někde v té místnosti se rozběhla citlivá nahrávací aparatura.

„Prosím,“ řekl a rozdrtil zbytek doutníku v popelníku, který si vytáhl ze stolu.

„Moje firma potřebuje informace o muži jménem Ernst Hübner,“ řekl jsem. Na jméně jsem si dal záležet.

„Znáte adresu?“

„Rannweg 928.“

„To je ve třetím okrese. Už jsem tam v okolí kdysi něco vyšetřoval. Ještě jako kriminální asistent,“ neopomenul zdůraznit odbornou praxi. „Pokračujte, prosím!“

„Řekl jsem v podstatě všechno, co vám mohu dát k dispozici,“ zklamal jsem ho. „Potřebujeme všechny dostupné informace. Majetkové poměry, bankovní konto, obchodní zdatnost a spojení, minulost, zvyky, styky.“

„Životopis převedený z velké části do řeči čísel,“ dodal Oscar Nurry chápavě. „Nesnadný úkol.“

„Už jsem upozornil, že disponuji prakticky neomezenou částkou. Neuvážené kroky by firmě mohly způsobit značnou škodu.“

„Kde má vaše firma sídlo?“

„Ve Vaduzu.“

„Ach tak,“ zasmál se bodře. „Využívá daňové benevolence Lichtenštejnského knížectví.“

„Tak nějak,“ oplatil jsem úsměv úsměvem. „Výkonný aparát sídlí v Ozzii. To je nevelké místo nedaleko Taranta na jihu Itálie. Pobočky jsou v několika evropských městech. Soustřeďujeme se výhradně na starý kontinent.“

„O jakou firmu se jedná?“

„Export-import. V malém, ale se zárukou vysoké kvality. Tak znělo heslo zakladatele. Můžete pro mne pracovat jako pro soukromníka. Kdyby se ukázalo, že podezření bylo nepodložené, a pan Hübner náhodou zjistil váš zájem o jeho osobu…“

„Nezjistí,“ přerušil mě Oscar Nurry rezolutně. „Zaručuji naprostou diskrétnost!“

„Přijímáte?“

„Přijímám. Dovogte mi otázku na tělo.“

Dovolil jsem.

„Jak jste přišel právě na moji kancelář? Ve Vídni existují známější agentury s větším aparátem.“

„V telefonním seznamu,“ zalhal jsem a věnoval jeho unaveným očím náramně upřímný pohled. „Nechtělo se mi pouštět se v cizím městě do šetření na vlastní pěst.“

„Zajímavé,“ poznamenal, podepřel si bradu hřbetem ruky a otevřeným oknem mrknul na modrou oblohu, jako kdyby od ní očekával radu.

„Máte písemné pověření firmy?“ prokázal opatrnost.

Vytáhl jsem z aktovky zapečetěnou obálku. Za několik minut mi ji vrátil a spokojeně se zazubil.

„Kdy budete mít nějaké zprávy? Pokud se podaří shromáždit potřebný materiál v krátké době, mohu uvolnit určitý obnos jako výraz uznání za dokonalou práci a ochotu,“ sliboval jsem hory doly. Rád bych měl Vídeň brzy za zády.

„Zastavte se pozítří ráno, pane Joffé. Hodí se vám to v deset?“

„Nemám ve městě nic jiného na práci,“ řekl jsem.

„Jsme tedy dohodnuti,“ přisvědčil spokojeně a začaroval na panelu. „Pan Joffé odchází. Připravte stvrzenku na zálohu v obvyklé výši.“

„Ano, pane,“ zaslechl jsem odpověď, ostrou jako švihnutí bičem.

„Promiňte,“ ozval se Oscar Nurry. „Jistě mě omluvíte. Mohu vidět váš cestovní pas? Cizinci nebývají mými zákazníky často. Svět je rozdělen na dvě poloviny a licence soukromého detektiva spočívá na velice tenkém ledě.“

„Patřím do vaší poloviny rozděleného světa,“ odpověděl jsem pobaveně a položil před něho cestovní pas vydaný francouzskou republikou. Krásný, zachovalý, zaručeně falešný. To ovšem nemohli postřehnout ani mnohem větší čímani než Oscar Nurry.

S omluvami dokument vrátil a vyprovodil mě ke dveřím. Na kožených sedačkách seděly dvě nahněvaně se tvářící dámy a provokativně pohlédly na hodinky. Paní Hedvika mi věnovala hezký, mateřský úsměv. Byl poměrně drahý za pět stovek zálohy, které jsem jí dal.

Až na chodbě jsem si uvědomil, že nedošlo na slíbenou kávu, kterou tak znamenitě připravovala.

3

Na parkovišti odpočíval bílý rolls staršího data výroby, ale mezi ostatními vozy byl stále ještě náramný sekáč.

„Jste volný?“ zeptal jsem se mladého řidiče. S cigaretou přilepenou v koutku úst přikývl, přidržel mi dvířka a zasunul se za volant. Jezdil jako Fittipaldi a byl mu i trochu podobný. Teprve v plné rychlosti se zeptal na cíl.

„Zavezte mě k solidní půjčovně automobilů,“ požádal jsem.

„O jaký vůz máte zájem?“

„Žádný volkswagen, ale něco méně nápadného, než je váš rolls,“ upřesnil jsem.

„Kdyby mi říkal pane, to bych si pískal,“ politoval se a vyplivl okénkem zbytek cigarety. „Mám jednoho známého, jistě si u něho vyberete. Ale je to kousek cesty.“

„Prima,“ řekl jsem.

„Trochu hudby?“ zeptal se přes rameno.

„Klidně.“

Otočil vypínačem. Ray Charles si ničil hlasivky a dokazoval světu, že stále ještě válí.

Fittipaldi náhle uhnul do postranní ulice a mezi starobylými měšťanskými domy, pamatujícími slávu mocnářství, zajel nízkým průchodem do prostorného dvora. Stálo na něm požehnané množství vozů.

„Kde je Alfi?“ zeptal se Fittipaldi učedníka v modré kombinéze. Snažil se dodat zdání mladosti omšelému peugeotu.

„V dílně.“ Potom si změřil mne a pronesl uctivě: „Dobrý den, pane.“

„Fajn,“ řekl Fittipaldi a zmizel v otevřených vratech, jimiž pronikalo sršení autogenu.

„Dobrý vůz?“ zeptal jsem se na stařečka.

Učedník se bystře rozhlédl. „Sešlapaná bačkora. Chcete si vypůjčit fáro?“

„Proto jsem tady.“

„Jaguary a tuscany nevedeme, ale vezměte si toho žlutého cadillaka,“ doporučoval horlivě. „Fantastický odpich. V několika sekundách udělá stovku.“

„Moc nápadný vozík,“ namítl jsem.

„Cadillaku neodolá žádná kůstka,“ přesvědčoval mě.

„Potřebuji vozit sebe, ne kůstky,“ namítl jsem.

„Tak chtějte dvanáctistovku fiata. Máme jenom jednoho. Je skoro nový a v bezvadném stavu,“ pochopil moje přání.

Strčil jsem mu do kapsy zaslouženou odměnu a loudal se mezi vozy. Fittipaldi se objevil s mrňavým mužíkem, jehož oči připomínaly dvě dozrálé švestky.

„Dobrý den, pane. Jsem Alfréd Thoeni a tyhle vozy mi říkají šéfe. Kamarád mi povídal, že máte o některý zájem,“ spustil skoro nesrozumitelně.

„Alfi motorům rozumí,“ ujišťoval mě Fittipaldi. „Jezdil závodně. Jednou jel i Monte Carlo.“

„Vážně? V kterém roce?“ projevil jsem ze slušnosti zájem, ačkoli jsem historku považoval za obchodní trik.

„Ve třiašedesátém,“ odpověděl majitel půjčovny, vyhrnul rukáv a předvedl mi dlouhou klikatou jizvu. „Na náledí u Cunea jsem naboural nákladní kamión.“

„Upřímně řečeno, mám doma fiata, a proto bych nejraději stejnou značku,“ poznamenal jsem a rozhlížel se po dvoře.

„Mohu vám vyhovět,“ drmolil majitel půjčovny. „Nebude vadit béžová barva? Na jakou dobu si vůz vezmete?“

„Čtyři, snad pět dní. Možná týden.“

„Platí se předem,“ upozornil nekompromisně.

„Správná zásada,“ pochválil jsem.

„Plnou nádrž?“

„Plnou,“ přisvědčil jsem.

„Plnou nádrž,“ nařídil učedníkovi.

Zaplatil jsem Fittipaldimu. Jako odměnu jsem dostal kartičku se jménem a telefonním číslem. Zasunul jsem ji do kapsy.

Fiat vypadal skutečně hezky. Měl nenápadnou béžovou barvu a citlivý plyn. Brzo jsme si na sebe zvykli. Udělal jsem si malý výlet za město, abych omrknul možnosti vozu a situaci na výpadovkách.

„Vypůjčil jsem si na několik dnů vůz. Je v hotelu volná garáž?“ informoval jsem se v recepci, kde profesorku filozofie vystřídal ulízaný elegán s falešným chrupem a mazanýma očima.

„Dejte mi klíče, pane. Zavezeme vůz do garáže v suterénu a vrátíme vám je. Když budete potřebovat, dostanete se do suterénu výtahem. Přejete si auto umýt?“

„Snad někdy později.“

Klíčky přinesl za pár minut. „Box číslo dvacet, pane.“ Chvíli jsem počkal, vyšel z pokoje a přivolal samoobslužný výtah, který byl v provozu pouze v nočních hodinách. Sjel jsem do suterénu. Rozlehlá garáž byla zaplněna vozy. V zasklené kukani si vykládal karty usměvavý dědula.

„Mám tady vůz,“ vyrušil jsem jej. „Před chvílí ho přivezli. Nechal jsem si uvnitř zapalovač.“

Pečlivě složil karty a opustil svoje království. Zavedl mě k vozu, který se skromně krčil za hliníkovou karosérií sportovního ferrari jako hodně vzdálený příbuzný. Zapalovač jsme spojenými silami našli pod sedadlem. Věnovali jsme si úsměvy, šilink se přestěhoval z mé kapsy do jeho a v družné zábavě o nudě při noční službě v hotelové garáži jsme došli k výtahu. Stál u něho recepční s rozplizlým úsměvem.

„Všechno v pořádku, pane?“ otázal se skoro útočně a zle si měřil dědulu, který se rychle obrátil a bez rozloučení klusal ke kukani.

„Zajisté,“ řekl jsem rezervovaně. „Nechal jsem ve voze zapalovač.“

Recepční se vsunul za mnou do výtahu. „Nebude vás obtěžovat, když se s vámi svezu?“

Řekl jsem, že nebude.

„Musím hlídače v noci kontrolovat. Rád si zdřímne, a když mu někdo nabídne kapku alkoholu… Nedávno nějací chuligáni málem ukradli z garáže vůz. Divím se, že nedostal padáka,“ vykládal pobouřeně. Snad chtěl působit dojmem, že má na hotelu podíl.

„Také budeme jednou staří,“ řekl jsem.

Pohlédl na mne skoro nevěřícně, potom si však uvědomil, že personál nemá hostům nikdy odporovat, a vykouzlil servilní úsměv. „Svatá pravda, pane. Vaše patro, pane. Dobrou noc, pane.“

Nechal jsem ho odjet a vydal se hledat zadní schodiště pro personál. Sešel jsem jím až do přízemí. Dveře do dvora byly zamknuté. Klíč zůstal v zámku. To mě potěšilo. Vytáhl jsem ho a strčil do kapsy.

Na zpáteční cestě jsem potkal mladičkou pokojskou. Vypadala jako poraněný pták. Slabý a bezmocný, ale odhodlaný bránit se do posledního dechu.

„Hledáte něco, pane?“

„Už ne,“ odpověděl jsem tajemně a zbavil se jedné bankovky s vírou, že u ní bude v dobrých rukou. Chápavě se usmála a šla za svými povinnostmi.

Vystoupal jsem do správného poschodí. Hotel spal. Slyšel jsem pouze tiché šustění vlastních mechových podrážek na měkkém koberci. Když jsem uléhal, na Dunaji teskně a táhle zahoukala loď. Na hodinkách se obě ručičky sešly na dvojce.

4

Velkolepá paní Hedvika pro mne tentokrát neměla ani trochu porozumění. Okamžitě zapracovala na panelu a hlasem soudního vykonavatele pronesla: „Právě se dostavil pan Joffé!“

Načež povstala a otevřela mi dveře jako vojevůdci přicházejícímu podepsat bezpodmínečnou kapitulaci.

Oscar Nurry měl ve tváři výraz absolutní nepřístupnosti. Pěstěnou rukou ukázal na křeslo.

Poslušně jsem se posadil.

„Dobrý den, pane Joffé. Sekretářka vám před odchodem vrátí zálohu. Je mi líto, ale nemám volného jediného člověka, který by se mohl vaší záležitosti věnovat s plnou intenzitou,“ přeříkal hladce připravený monolog, jako kdyby chtěl mít tu nepříjemnou minutu za sebou.

„Co tak najednou?“ otázal jsem se agresivně.

„Lituji,“ rozhodil rukama. „Skutečně…“

„Tak moment, pane Nurry! Záloha je vaše, když mi sdělíte důvod svého rozhodnutí pustit mou věc k vodě. Potom si dáme sbohem a zapomeneme na sebe.“

Přejel si ukazovákem po nose, který se pyšnil klasicky římským vzhledem, a dlouze povzdechl. „Jsou skutečnosti, k nimž se soukromý detektiv v této zemi nesmí přiblížit ani na dostřel. Ta vaše záležitost je jednou z nich.“

„Stále nerozumím,“ namítl jsem.

„Zájmy, které se střetávají kolem pana Hübnera, se pohybují ve styčném bodě tří velice tenkých hranic. Tvoří je minulost, vyšší zájmy ekonomicky a politicky silnějších států a věčná loviště. Ta třetí eventualita je na dosah ruky. Mám ženu, děti, dobrou pověst a solidní klientelu.“

Znělo to upřímně a docela jsem ho chápal. „Pro moji firmu vaše zjištění postačí. Za této situace je pro nás osoba pana Hübnera zcela důvěryhodná.“

Přijal mě chladně. Po mých slovech se z něho stal kus kry. Ani led z kysličníku uhličitého by nemohl být tvrdší.

„Znáte skutečně toho člověka?“ otázal se příkře.

„Neznám.“

„A jeho pravé jméno?“

„Hangellini,“ řekl jsem.

„Paní Hedviko,“ pronesl k panelu, jako by vynášel rozsudek smrti, „vrátíte pánovi zálohu, vyžádáte si vystavenou stvrzenku a přinesete mi ji ke zničení i s lístkem z kartotéky a magnetofonovým záznamem rozhovoru z pánovy první návštěvy.“

„Nepřeháníte?“ řekl jsem s provokativní jizlivostí.

„Jsem obchodník, vážený pane. Váš zájem o osobu jménem Hübner, nebo Hangellini, jak chcete, se mi nelíbí. Pokud jste jeho nepřítel, narazíte na jisté síly a snad i na policii. Když chcete slyšet všechno, nemám rád lidi, pro které jsou důvěryhodní váleční zločinci. Vezměte si svoje peníze a jděte. Nikdy jsme se neviděli. Nikdy jste neseděl v této kanceláři,“ pronesl důstojně. Měl jsem pocit, že ho fascinuje představa, jak přesně trefil hřebík na hlavičku.

Pokrčil jsem rameny a zamířil k černobílým dveřím.

„Pane Joffé.“

„Prosím, pane Nurry?“ obrátil jsem se k detektivovi a nedokázal jsem zastřít ironický tón. „Udivuje mě, že si ještě pamatujete moje jméno.“

„Dal bych vám malou radu,“ pronesl tiše a zase se radil s modrou oblohou.

„Ochotně ji vyslechnu.“

„Pokud nepůjdete Hangellinimu a lidem kolem něho na ruku, budou pro vás jejich ruce nebezpečné!“

„Tuto radu mi dáváte ze sympatií, nebo si kryjete záda?“

„Vyberte si,“ odvětil stroze. „Proti vile v Rannwegu stojí hotel Astor. Žádný zvláštní podnik. Můj agent zjistil, že v něm ve dne i v noci konají službu lidé, kteří se specializují na hlídání prominentních osob.“

„Děkuji,“ řekl jsem upřímně, protože to byla informace k nezaplacení.

Paní Hedvika přijala stvrzenku. Peníze jsem nechal ležet.

„Za kávu,“ řekl jsem už téměř z chodby.

„Nerozumím,“ zaprotestovala. „Pan Nurry řekl…“

„Pan Nurry porozumí,“ odvětil jsem a zavřel za sebou dveře zvenku. O zábradlí se opíral hromotluk s otlučenýma ušima a nevraživě zíral na pestrý vzorek podlahové krytiny.

„Ahoj, bráško,“ řekl jsem mu.

„Ahoj,“ zavrčel a nehnul očima ani o milimetr. Když jsem sestoupil o patro níž, dolétl ke mně panovačný hlas paní Hedviky.

„Pojďte dál, Maxi!“

5

Ráno jsem se rozloučil s profesorkou filozofie v hotelu Saxana a proťal metropoli na Dunaji směrem k Rannwegu. Na Kastnerově třídě se srazila dvě auta, musel jsem čekat, než se vozovka uvolnila.

Hotel Astor se skládal z hlučného přízemí, v němž vybudovali restauraci a pivnici s kuželníkem. Za kuželníkem bylo nevelké parkoviště, kryté korunami mohutných dubů. Tři patra pokojů hleděla okny do ulice. Můj byl úzký, dlouhý a vysoký. Jednoduché zařízení mělo nejlepší roky už dávno za sebou. Proti pokoji v Saxaně chyběl televizor a koupelnu nahrazoval sprchovací kout, v němž jsem se mohl pomalu otáčet, namydlit jsem se však musel mimo.

Okno mířilo do zahrady, plné květinových záhonů a cestiček, vysypaných říčním pískem. Uprostřed kropil vodotrysk hladinu mělké nádrže. Mám docela rád květiny a nemám vůbec nic proti vodotryskům, ale moji pozornost přitahovala vila. Solidní, udržovaná, již s patrnou patinou času, kterou oko postřehlo až při podrobnějším zkoumání. Všechna okna v přízemí chránily černě natřené mříže.

Znal jsem vilu z barevné fotografie. Informace Oscara Nurryho pro mě nebyly žádnou novinkou, až na zprávu o permanentních hlídačích. Konečně, nevzrušoval mě příliš ani sám Hangellini. Větší zájem jsem měl o obsah jeho trezoru za originálem kdysi velmi oblíbeného portrétisty císařského dvora, jehož jméno jsem vytrousil z paměti.

Na rohu parkoviště stála telefonní budka. Dostala přednost, protože hotelové telefony mívají uši. Vytočil jsem číslo kanceláře letecké společnosti. Požádal jsem o letenku do Říma na páteční dopoledne.

„Bude vyhovovat spoj v deset třicet s mezipřistáním v Miláně?“

„Právě to potřebuji,“ ujistil jsem sladký hlásek.

„Na jaké jméno, prosím?“

„Alex Joffé. Mohu si letenku vyzvednout až na letišti?“

„Zařídím, pane Joffé. Spolehněte se. Dostavte se nejpozději šedesát minut před odletem letadla.“

Vrátil jsem sluchátko vidlici a vyšel z budky, před kterou už netrpělivě přešlapovala dvě mladičká děvčata v minisukních, jejichž velikost by jenom stěží pokryla pozvánku na ples.

Netečně mě přejely očima. Chápal jsem jejich pohledy. Muž v mých letech pro ně byl nezajímavý fotr.

„Račte, dámy,“ řekl jsem zdvořile a podržel dveře. Zachichotaly se, Jako se chichotají šestnáctileté děvenky na celém světě, a nezastřeně si myslely svoje.

O minutu později mě dohonilo taxi, přibrzdilo a z okénka se ozvalo ostré hvízdnutí. Fittipaldi vystrčil plavou, čerstvě naondulovanou hlavu.

„Jak válí fiat?“

„Náramně.“

„To mě těší,“ zavolal a odfrčel za dalším pasažérem. Vyzvedl jsem svůj vůz a vyjel na ulici. Fittipaldiho krasavec se už dávno ztratil z dohledu.

Kdo hledá, najde. Někdy to trvá trochu dlouho. Musel jsem obětovat celou půlhodinu, než jsem blízko Anenské ulice s kostelem, obdivuhodně vklíněným do řady starých činžáků, našel nenápadný podnik Arna Soldata.

Tmavé, huňaté obočí tvořilo nad zapadlýma očima výraznou křivku. Pohyboval se v těsné kanceláři jako panovník v korunovační aule. Prosté a vkusné zařízení mělo dokazovat solidnost podniku, za který víc než reklama mluví dobře odvedená práce.

Podal jsem mu navštívenku, kterou jsem pro ten účel dostal před nastoupením cesty.

„Carl Hausenblaus,“ slabikoval si polohlasně. „Generální zástupce firmy Mirabelle se sídlem ve Vaduzu. Pobočka Vídeň.“

„Čtete správně,“ poznamenal jsem netrpělivě. „Neprodávám kolíčky na prádlo,“ pronesl pomalu. „Dostal jsem od vaší firmy informaci, že mě vyhledáte. Přiznávám, že o firmě Mirabelle nic nevím.“

„Mám připravit podmínky pro zřízení vídeňské pobočky,“ vysvětloval jsem. „Pochopitelně máme eminentní zájem na zachování obchodních tajemství.“

Podal mi židli a tím mě vzal na milost. „Začíná mě to zajímat. Zdá se, že jste přišel na správnou adresu.“

„Dostali jsme na vás doporučení od spolehlivého člověka,“ řekl jsem pochvalně.

„Mohu slyšet jeho jméno?“

„Sandhaus.“

„Ovšem, pamatuji se. Velice šaramantní a uznalý pán. Zdržuje se stále ve Vídni?“

Nemohl jsem mu vysvětlovat, že Sandhaus se zdržuje na místě, odkud není návratu. „Pan Sandhaus pracuje nyní jako expert v Lagosu. Mohu s vámi uzavřít velice výhodnou smlouvu, pane Soldate.“

„Pro koho výhodnou?“ otázal se bystře.

„Pro obě strany. Za kvalitní a rychlou práci přiměřená odměna. Firma Mirabelle je velmi solventní.“

„Provádíme veškeré práce s naprostou přesností. Otázka rychlosti je ovšem relativní,“ namítl s mazaným úsměvem.

„Víte, jak jsem to myslel.“

„Zařízení, která instaluji, jsou vyráběna v americké licenci a jsou stoprocentně spolehlivá. Dosud jsme neměli jedinou reklamaci. Systém fotobuněk již poněkud zastaral. Pro obeznalé lidi není nepřekonatelný.“

Hodnou dobu mě zasvěcoval do technických detailů, jméno však nepadlo žádné. Jako ukázku mi předvedl poplašné zařízení ve vlastním domě nedaleko kanceláře. Fungovalo dokonale.

„Instalujete někdy zařízení jiných systémů?“

„V posledních letech nikoli. Nevyhovuje vám tento způsob?“ otázal se podezřívavě a husté obočí vytvořilo nad kořenem silného nosu tázavý oblouk.

„Naopak,“ ujistil jsem jej a zavedl řeč na finanční stránku. Pokud byly moje informace dokonalé jako poplašná zařízení instalovaná Arnem Soldatem, pohybovali se jeho pracovníci minulý podzim ve vile v Rannwegu. Jedny vídeňské noviny přinesly krátce předtím noticku o neznámých lupičích, které majitel vily Ernst Hübner zahnal výstřelem z revolveru. U noticky otiskly nepříliš povedenou fotografii muže snažícího se zakrýt si obličej rukou. V centrále agentury Alfa se živí čtením novin a časopisů z celého světa několik zaměstnanců a zprávičku zaznamenali. Když potom někdo jiný seřadil neustálý proud informací, dostala se na šéfův stůl zvěst o pravděpodobném pobytu Ernsta Hangelliniho. Řadu dní seděl v některém pokoji hotelu Astor turista s teleobjektivem. Muž zapsaný na listině válečných zločinců s poměrně nízkým číslem byl na světě.

Opouštěl jsem Arna Soldata s podrobnou a pečlivě sepsanou smlouvou v kapse. Arno Soldat uložil kopii do starobylého trezoru v rohu kanceláře. Zdobila ji mnohomístná cifra, kterou laskal očima dobrou minutu.

Počastoval mě sklenkou bacardi a vyprovodil až k vozu. Sotva jsem vyjel z parkoviště, zařadil se za mě křiklavě oranžový buick. Řidič měl dobrou snahu krýt se za jinými vozidly, ale barva a rozměry jeho vozu mu to znesnadňovaly.

6

U výtahu jsem potkal muže obývajícího sousední pokoj. Byl širší než delší a jeho ruce mohly sloužit za příklad, že lidé pocházejí z opic. Pestře kostkované sako na něm viselo jako mokrý pytel.

Roztrhal jsem smlouvu s Arnem Soldatem na malé kousíčky a spláchl je v umývadle. Potom jsem se natáhl na lůžko a pozoroval koruny stromů v protější zahradě.

Za zdí náhle počalo hrát rádio. Tiše, měkce, trochu chladně, jak už tranzistorová rádia hrají. Ale hrálo.

Zasunul jsem do zásuvky šňůru holicího strojku, vrčící strojek položil na skleněnou desku nočního stolku a opatrně vyhlédl do chodby. Seběhl jsem po schodech vedoucích do pivnice. Telefonní budka u parkoviště byla volná. Vytočil jsem číslo hotelu Astor.

„Prosím pokoj 26.“

„Kdo volá?“

„Metternich,“ řekl jsem bez rozmýšlení.

„Host ze šestadvacítky před chvílí odešel. Mohu něco vyřídit?“ otázal se recepční s odrazující neochotou.

„Zavolám později.“

Vrátil jsem se do pokoje a uklidil holicí strojek. Tranzistor za zdí si stále povídal, chechtal se, vyhrával. Tiše, měkce a trochu chladně.

Sešel jsem do restaurace.

Číšníci postávali u dveří do kuchyně a nudili se, byl jsem teprve druhý host. Předešla mě ohnivá rudovláska, která by klidně mohla poslat přihlášku do soutěže o nejtěžší ženu střední Evropy.

Číšníci přispěchali s jídelními lístky. Čekal mě dlouhý večer, a tak jsem si k pozdnímu obědu vybral pořádné menu. Žena si dlouho ukazovala v jídelním lístku. Později jsem zjistil, že objednala čaj.

Při jídle jsem uvažoval, zda je skutečné tak otylá, nebo je oteklá z hladu, když obědvá čaj. S redukční dietou měla začít minimálně o třicet roků dříve.

Místo křiklavého buicku se mě držel nenápadný renault, nastříkaný barvou podzimního deště. Povodil jsem ho po městě, ale bavilo mě to stále méně. Držel se mého vozu jako klíště.

Na Korutanské třídě bylo volněji, a proto jsem sešlápl pedál plynu. Renault mě dostihl na nejbližší křižovatce. Bloudil jsem ulicemi a hledal příhodné místo. Konečně jsem vjel do jednosměrné ulice se zákazem předjíždění. Po levé straně ji vroubila vysoká cihlová tovární zeď, po pravé prkenná ohrada, zakrývající staveniště. Budovaná stavba vyšplhala už do šestého poschodí.

Zajel jsem k chodníku a prudce zabrzdil. Renault zastavil milimetr za nárazníkem vypůjčeného fiata. Než se udivený řidič vzpamatoval, stál jsem vedle něho a otevřel dvířka.

Pohled na lesklý kov revolveru se mu nelíbil. Tenký knírek se chvěl jako ratlíkovy chlupy.

„Přesedni,“ houkl jsem nekompromisně.

„Co chcete?“ vydralo se mu z hrdla a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo, poslechl však rychle a hbitě.

„Ruce na kolena a žádný zbytečný pohyb, kamaráde! Máš u sebe nějaký průkaz?“

„Nějaký bych měl,“ protáhl vyčkávavě.

„Sem s ním,“ řekl jsem a obsloužil se raději sám. Čistě náhodou měl v kapse také malý revolver.

„Máš povolení?“

„Jasně že mám.“

Prohlédl jsem zběžně obsah jeho náprsní tašky. Jmenoval se Toni Wendt a jeho průkaz mě příliš nepotěšil.

„Vida, soukromý fízl,“ řekl jsem a v duchu poslal Oscara Nurryho do horoucích pekel. „Kdo tě za mnou poslal?“

„Nemohu klienta prozradit,“ vydechl nejistě. „Profesionální etika mi nedovoluje…“

Odjistil jsem. „S profesionální etikou jdi na kolo.“

„Někdo může jít kolem,“ upozorňoval. Přání bylo otcem myšlenky. Nikde ani živáčka.

„Když bude příliš zvědavý, koupíte to oba,“ řekl jsem rozhodně.

„Neblázněte…“

„To poraď sobě. Jméno!“

Tváří v tvář revolveru ztratil chuť pečovat o klientovy zájmy. „Představil se jako Wolmuth.“

„Jak vypadá?“

„Silný, asi stopětasedmdesát centimetrů, kulatý obličej…“

„Dlouhé ruce?“

„Jo, dlouhé ruce. Jako opice,“ potvrdil můj první dojem.

Byl jsem doma. Hangelliniho hlídači byli ostřílení hoši a nic neponechávali náhodě.

„Kdy tě najal?“

„Dopoledne.“

„Přesněji,“ naléhal jsem netrpělivě.

„Přilepil jsem se na vás po obědě. Předtím si vás hlídali sami.“ Nasadil ukřivděný výraz. „Dělám svou práci. Nemáte právo užívat násilí!“

„Nehýbej rukama,“ připomenul jsem přísně. „Měl vůz?“

„Wolmuth?“

„Ne, starosta,“ houkl jsem rozzlobeně. Na slovní hříčky jsem neměl čas ani náladu.

„Přijel v oranžovém buicku. Starší ročník výroby. Co vlastně chcete?“

„Nic. Já tě nesledoval. Ještě nějaký dotaz, kamaráde?“ přešel jsem ke smířlivému tónu.

Zavrtěl hlavou.

„Opičák byl za tebou dneska prvně?“

„Už několikrát. Vždycky jde o hosta z hotelu Astor. Může to být hotelový detektiv. Do Vídně jezdí všelijaká pakáž.“

Kdyby mě opravdu podezřívali, neposlali by za mnou nulu Wendtova ražení. Nebrali mě příliš na váhu, jenom z opatrnosti za mnou poslali fízla neoplývajícího statečností ani inteligencí. Vypadal na hezkého grázlíka. Přešel jsem jeho urážlivou poznámku.

„Jak dlouho děláš tuhle práci?“

„Druhý rok. Předtím jsem pracoval u jedné agentury. Málo platili.“

„A ještě dřív?“

„U policie,“ vysvětloval zdráhavě. „Nelíbilo se mi to.“

„Vyhodili tě,“ řekl jsem a dbal, aby moje slova nezněla jako otázka. „Kolik ti Wolmuth nabídl?“

„Padesátku za den,“ oznámil s mrzutým úšklebkem. „Moje pevná taxa.“

„Plus výlohy?“

„Bez. Jenom náhrada za ujeté kilometry.“

„Mizerný džob,“ usoudil jsem a vyslovil svůj názor s náležitým opovržením. Na sedadlo jsem položil sto šilinků.

„Co za ně?“ otázal se a oči mu zahořely dychtivostí. „Povíš Wolmuthovi pravdu.“

„Beru,“ přikývl na souhlas. „Naše setkání bych ale raději zamlčel.“

„To ti chválím. Připravíš si legendu na celé odpoledne a na večer. Poslouchej! V pět hodin jsem se sešel u Schönbrunnu s chlapíkem, který vypadal jako Marlon Brando.“

„Ten herec?“

„Správně. V šest jsme se rozešli, chlapík odjel v bouráku s diplomatickou značkou. Nějakou si omrkni, aby to znělo pravděpodobně. Mohou si tvá hlášení ověřovat. Potom jsem se v Prátru sešel s taxíkářem, který vypadá jako Fittipaldi a jezdí s rollsem. Vymysli si něco na večer. Vrátím se do hotelu kolem půlnoci. Rozhodně ne dříve a také ne o mnoho později.“

„Moc se mi to nezdá,“ protáhl, ale prsty mu zacukaly směrem k bankovce.

„Kdy máš podat Wolmuthovi zprávu?“

„Zítra v poledne se sejdeme před hotelem. Pokud se právě nebudete někudy toulat. Když opustíte hotel v noci, vezmou si vás na starost sami a brnknou mi do bytu.“

„Neber doma telefon,“ poradil jsem a vyprázdnil jeho revolver. Náboje jsem si strčil do kapsy.

„Vezmi si svoje závaží,“ hodil jsem mu revolver a schoval svůj. „Munici si musíš opatřit novou. A žádný podraz, Dunaj je hluboký! Ještě tvůj telefon! Budu volat třikrát ve dvacetivteřinových intervalech.“

Řekl mi svoje číslo.

Na nejbližší křižovatce jsme se rozjeli každý na jinou stranu. Obrátil jsem vůz do protisměru a pokusil se renaulta sledovat. Zmizel mi v hustém provozu. K hotelu Astor však nemířil.

Večer byl vlahý. Vídeňáci užívali sobotního volna. Čekal jsem dvě hodiny. V oknech kanceláře Oscara Nurryho se stále svítilo. Kolem deváté zastavil před domem taxík. Max z něho vystřelil a spěchal dovnitř.

Za čtvrt hodiny okna potemněla a za okamžik vyšli spolu. Oscar Nurry zamířil ke světlému hillmanu a odfrčel. Max kráčel pomalu ulicí a vešel do malé hospůdky na rohu.

Nechal jsem ho v klidu povečeřet. Vešel jsem ve chvíli, kdy číšnice odnášela Maxův talíř.

„Zdravíčko,“ prohodil jsem bodře. „Máte tady volno, kamaráde?“

Věnoval mi pohled, který za normálních okolností musel odradit i kobru. Neměl jsem však na vybranou.

„Máte se?“ zavrčel po drahné době.

„Ujde to. Dáme si pivo?“

„Každý za svoje,“ vyhradil si, bylo však znát, že mu slova jdou špatně ze rtů a nemyslí je příliš vážně.

„Jste nějaký citlivka,“ řekl jsem.

„Ještě mi řekněte, že jste tady náhodou,“ zaútočil a stále se zle mračil.

„Kdepak! Trochu jsem si zahrál na stopaře.“

„Dejte si pozor na hubu,“ odpověděl nečekaně přívětivě, a dokonce se pokusil o úsměv. Neseděl mu. Zamračený vypadal nazlobeně a přísně. Když se smál, dostával jeho obličej výraz totální tuposti. Při jeho povolání neocenitelná vlastnost.

„Co chcete?“

„Mám malou nabídku,“ řekl jsem vyčkávavě.

„Práci mi obstarává šéf. Mám jí až nad hlavu.“

„Solidní výdělek?“

„Nurry je skrblík. Jako každý šéf.“

„A paní Hedvika?“

„Ta semetrika! Neošidíte ji při vyúčtování ani o šilink. Někdy to vypadá, jako by peníze vyplácela z vlastní kapsy.“

„Jaký obnos by zaplnil největší díru v kapse?“

„Tolik peněz nemáte, abyste našel vola, který zašťourá do Hübnera. Nebo jak se vlastně jmenuje,“ dodal nasupeně a zapálil si další cigaretu. Kouřil jednu za druhou, protože to byly moje cigarety.

„Hübner mě už nezajímá,“ snažil jsem se ho nalákat.

„Kdo vás zajímá?“ Příliš nadšeně se neptal.

„Jeden chlápek. Nelíbí se mi jeho kníry.“

„Pozoruhodný důvod.“ připustil. Po krátkém rozmýšlení položil základní kámen další spolupráce. „Kolik dáte?“

„Stovku.“

„Tři,“ zvedl laťku.

„Dvě stovky znamenají strop,“ řekl jsem rozhodně.

„Dobrá,“ zabručel se zachmuřenou tváří. Usoudil, že nemusí pršet. Jen když kape.

„Zítra dopoledne zarazte poblíž hotelu Astor. Kolem poledne vyjde na ulici. Má schůzku s chlápkem, který přijede renaultem. Tlustý, kulatá hlava, kulatý obličej, dlouhé ruce. Dneska měl na sobě kostkované sako a světle šedivé kalhoty. Hnědé polobotky s ozdobnou sponou. Někdy jezdí v oranžovém buicku.“

„Jaké nosí náušnice?“ zavtipkoval Max a luskl prsty na číšnici. Přiběhla s dalším párem půllitrů. Max sfoukl pěnu a napil se, jako kdyby právě přicestoval na velbloudu ze Sahary.

„Náušnic jsem si nepovšiml, ale bouchačku nosí pod levým ramenem. Co z toho vyvodíte?“

„Že má druhou pod pravým. Je to nějaký ranař, když nosí bouchačku. Nezauvažujete nad těmi dvěma stovkami?“

„Nejsem zvyklý smlouvat, Maxi,“ zarazil jsem příkře další licitaci. „Když nechcete, neberte.“

„Mám podmínku. Neshodíte mě Nurrymu?“

„Nurry mě miluje jako krocan červenou barvu,“ pokusil jsem se zaplašit jeho obavy.

„Já Nurryho také,“ poznamenal. „Snad zítra přijdu, ještě si všechno nechám projít myslivnou. Záleží na mnoha věcech.“

„Přijdete,“ řekl jsem pevně. „Přijdete, protože na vás budou čekat dvě stovky. Nyní vám dám padesátku.“

„Počítáte ji k těm dvěma stovkám?“

„Nepočítám,“ řekl jsem s nadějí, že investuji do užitečné věci.

7

Projel jsem snad všech jednadvacet vídeňských okresů, ale žádného stopaře jsem nezaevidoval. Prohlédl jsem si zámek Belveder. Lukáš z Hildebrandu si na něm dal záležet. Znovu jsem projížděl bez cíle městem. Jel se mnou dobrý pocit, že jsem volný, sám, bez stínu. Tvrdý muž na tvrdou práci.

Cítil jsem se dobře.

Brnknul jsem chlápkovi z renaultu. Přijel na stejné místo. Rozhovor se obešel bez střelných zbraní.

Max už čekal nad půllitrem.

„Máte smůlu,“ zabručel.

„Nedělejte z toho horor, Maxi!“

„Jmenuje se Fritz Lammar a je to kolega od firmy Birk,“ oznámil skoro hrdě. „Znáte?“

„Neznám.“

„Specialisté.“

„V jakém směru?“ doloval jsem z Maxe informace. Nepatřil k hovorným lidem, a co věděl, prodával jako vzácný šafrán. Možná také proto, že toho na prodej příliš neměl.

„Hlídají lidi, kteří si hlídače mohou zaplatit.“

„Lepší pistolníci?“

„Něco podobného. Zamindrákované paničky ovšem Birk rezolutně odmítá. Ony potom dávají vydělat Nurrymu,“ pronesl se zjevnou averzí. Nurryho zákaznice mu nesporně lezly krkem.

„Koho neodmítá?“

„Hlavouny. Pracháče. Jeho chasníci se potulují po plesích, ale nejvíce peněz jim vynáší střežení padlých andělů. Ostatní je jenom zástěrka.“

Hvízdl jsem, až mě číšnice zpražila nevraživým pohledem.

„Je mi líto, kamaráde,“ pronesl Max přátelsky.

„Mně také,“ přiznal jsem a vyplatil smluvenou odměnu. „Potuluje se po Vídni hodně padlých andělů?“

„Po Vídni možná málo. V celé zemi je jich spousta. Mnozí si po válce odseděli pár roků, ale už dávno zase pevně sedí v sedle. Někteří ze všeho šikovně vyklouzli, jiní stále ještě raději žijí pod cizími jmény.“

„Neznáte Toniho Wendta?“ zavesloval jsem do klidnějších vod.

„Abych neznal!“

„Co je s ním?“

„Gauner a pitomec. Nurry ho živil dva měsíce, než přišel na to, že si hlášení cucá z prstu. Osamostatnil se někde ve třetím okrese. Žabař. Nebezpečný jako voda údolní přehradě.“

„Musím běžet, Maxi,“ zvedl jsem se.

„Půjdu také,“ připojil se a s elegantní samozřejmostí mi přenechal vyrovnání útraty.

Podal mi ruku. Měl jsem co dělat, abych potlačil zaúpění. Stisknout uměl.

„Maxi,“ zavolal jsem na něho, když už mi ukazoval záda.

Líně se obrátil.

Popojel jsem k němu a počkal, dokud se nesklonil k okénku. „Chci věřit, že jste pravítko. Kdyby vás náhodou napadlo, že Birk má ve stole zbytečnou tisícovku.“

Nebezpečně přivřel oči a mohutnou dlaň sevřel v pěst.

„Chtěl jsem poznamenat, že mi Nurryho telefonní číslo náhodou zůstalo v paměti,“ upozornil jsem. Mám rád chytré lidi, ale nesmějí být příliš chytří.

„Já si budu pamatovat tvou obrazovku, kamaráde,“ zasípal mezi zuby jako těžký astmatik, narovnal se, zlostně kopl do karosérie, vrazil ruce do kapes a spěšně se vzdaloval.

Vystoupil jsem a obhlédl vůz. Byl v pořádku.

„Že se bavíte s takovým krobiánem,“ oslovila mě žena, kterou přišly kosmetické prostředky dráž než nájemné a otop na celou zimu, věk však už zastřít nedokázaly.

„Máte co na práci? Bydlím hned za rohem!“

„Náhodou mě čeká jedna slečna,“ odpověděl jsem a zabouchl za sebou dvířka. Její odpověď jsem už neslyšel, ale podle obličejů kolemjdoucích mi příliš nelichotila.

8

Pár minut po šesté jsem vyrazil z hotelu. U vrátného jsem si koupil smartky, abych poskytl výdělek tuzemskému tabákovému průmyslu, a pobesedoval s ním o sexuálním životě papoušků. Hleděl na mne s obavami.

Město si lebedilo v příjemném letním večeru. Na Korutanské třídě blikala do tmy spousta neónových reklam, mezi nimiž vynikal zářivě oranžový nápis Gloriette, zhasínající a naskakující po jednotlivých písmenech ve velmi krátkých intervalech. Zaparkoval jsem a počkal na Wendta, který mě už svědomitě sledoval.

„Jedu ven,“ řekl jsem mu. „V pět ráno se tady sejdeme.“

„Za kolik?“ otázal se pohotově.

Obdaroval jsem ho stovkou. Spokojeně se zašklebil a odrazil od chodníku.

Projel jsem kolem Hofburgu. Červeno-bílo-červená standarta s černou orlicí dokazovala, že president je doma. Možná právě neměl co na práci a díval se z okna. Napadlo mě, co by asi říkal mým záměrům pro ten večer.

Ani bronzový mocnář na kamenném podstavci, z větší části skromně ukrytý za skupinami keřů, neměl žádnou námitku, a proto jsem pokračoval v jízdě.

Ještě chvilku jsem křižoval město, dokud jsem se skálopevně nepřesvědčil, že mě nikdo nesleduje. Konečně jsem zaparkoval u malého parčíku osvětleného jedinou slabou žárovkou.

Natáhl jsem si jemné rukavice pleťové barvy a přezkoušel pojistku revolveru, na který jsem našrouboval tlumič nejnovější konstrukce. Agentura Alfa dbala na moderní vybavení.

Někde nedaleko odbíjely hodiny jedenáctou.

Vila ležela ve tmě.

Nevysoká zeď oddělovala zahradu od temné uličky. Snadno jsem ji zdolal. Husté stromoví skýtalo bohatý stín.

Našlapoval jsem opatrně a vyhýbal se pěšinám vysypaným světlým pískem. Přízemní okna byla opatřena silnými mřížemi. K zadním dveřím vedlo několik schodů chráněných přístřeškem. Nad ním se lesklo široké okno vedoucí patrně na schodiště, protože bylo umístěno pod úrovní prvního podlaží.

Ohmatal jsem dveře.

Byly zajištěny třemi zámky. Hangellini musel umírat strachem, když vilu proměnil v pevnost. Blízko dveří klesal do země svod hromosvodu. Ztrácel se v květinovém záhonu. Pomohl mi dostat se na přístřešek.

Opatrně jsem přejížděl prsty kolem okna. Žádný drát jsem nenahmatal. Přitiskl jsem ke sklu malý gumový zvon a vyřízl otvor. Kus tabulky jsem opatrně položil na přístřešek a vsunul ruku do otvoru. Podle rámu vedl tenounký drátek.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, abych se trochu uklidnil, potom jsem vyřízl větší kus skla.

Ticho.

Nikde se neozval žádný zvuk. Neměl jsem jistotu, že poplach nenastal někde jinde, třeba naproti v hotelu Astor, ale musel jsem riskovat. S obtížemi jsem se protáhl otvorem.

Schody vedly těsně podle okna. Několik vteřin jsem nehybně stál, tajil dech, naslouchal a čekal. Všude leželo hluboké, nehybné, mrtvé ticho.

Sešel jsem do přízemí.

Z rozlehlé haly, vyzdobené spoustou paroží a přeplněné starým biedermeierovským nábytkem, vedla řada dveří, vysokých a světle natřených. Našel jsem ty pravé a položil ruku na kliku. Nebyly zamknuté.

V místnosti čekala tma. Těžké závěsy na oknech nepropouštěly ani jediný paprsek světla z ulice. Rozsvítil jsem malou tužkovou baterku.

Ve stejný okamžik jsem zaslechl lehounký, vzdálený zvuk. Zdálo se mi, že vychází odněkud seshora. Rozhodl jsem se vyčkat.

Zvuk se ozval znovu. Upřesnil jsem si ho.

Kroky!

Nezněly už nad mou hlavou, nýbrž v hale. Že bych probudil pána domu?

Mezi okny stálo křeslo s vysokým opěradlem. Skrčil jsem se za ním o vteřinu dřív, než se tichounce otevřely dveře. V jasnějším obdélníku jsem uviděl siluetu. Nevypadala příliš mohutně.

Potom místnost zaplavilo ostré světlo, plynoucí z velkého křišťálového lustru.

Čekal jsem po zuby ozbrojenou družinu ke všemu odhodlaných mužů, ale vstoupila útlá světlovlasá žena. Pozoroval jsem její profil. Nepostrádal určitý půvab, překrývaly ho však tvrdé, odhodlané rysy kolem úst a napětí zkreslující celou tvář. Malou kabelku odložila na kulatý stolek. Na rukou měla černé rukavice. Rychle přistoupila k velkému obrazu. Dotkla se rámu na spodním okraji a obraz se pohnul se slabým zaskřípěním. Otočila jím jako listem v knize.

Přes její drobná ramena jsem hleděl na ocelový trezor.

Ve skrčených nohou mi dovádělo celé mraveniště a dlaň svírající revolver protivně vlhla potem. Takovou komplikaci jsem nepředpokládal.

Zasunula do zámku klíč, otočila jím a otevřela trezor. Chvatně vytahovala jeden předmět za druhým. Malá dřevěná schránka, uzamykatelné krabičky, balíček novin, převázaný provázkem. Všechno ukládala do tašky z plastiku, kterou vylovila z kabelky. Vyprázdnila trezor dokonale.

Z toho, co objevila, mě nic nezajímalo.

Potom si baterkou posvítila na zadní stěnu trezoru. Zřetelně jsem zahlédl další zámek.

Otevřela vnitřní schránku a vytáhla tři žluté obálky.

Přišla moje chvíle.

„Zvedněte ruce! Jediný pohyb, a střelím,“ řekl jsem se snahou nedat znát vzrušení. Příliš se mi to nepovedlo. Nepředstavoval jsem si, že do trezoru vniknu tak snadno. Nejtěžší práci obstarala za mne.

Pomalu se obrátila a zvedla ruce. Spatřila můj revolver a oči se jí rozšířily údivem. Musel jsem se mimoděk usmát. Mohla předpokládat, že nespatří kytici růží…

„Otočte se ke zdi! Dlaně s roztaženými prsty opřete o zeď! Poodstoupit! Nehýbat se!“ Nenechal jsem jí ani sekundu na rozmyšlení. Poslouchala lépe než dobře seřízený stroj.

Opatrnost je matkou moudrosti, praví staré přísloví. Žena nežena, důkladně jsem ji prohledal. Zbraň u sebe neměla.

„Sprosťáku,“ pronesla zavile.

„Můžete se otočit,“ svolil jsem. „Co tady děláte?“

„Viděl jste, ne?“

„Jak jste se dostala dovnitř?“

„Větší starost mi dělá, jak se dostanu ven,“ odvětila a skousla rty. Mohlo jí být pětadvacet, maximálně třicet. Z profilu sice měl její obličej určitý půvab, en face však odhaloval tvrdou, studenou, krutou povahu. Bledé, nenamalované rty tvořily tenkou čárku.

„Posaďte se,“ ukázal jsem revolverem na křeslo, za kterým jsem se skrýval. „Mám trochu naspěch, a proto budete odpovídat krátce, rychle, pravdivě. Tak tedy — jak jste se dostala do domu?“

„Spala jsem nahoře.“

„Snad ne sama?“

„S Hangellinim,“ ušklíbla se a trochu se otřásla. S pohledem na otevřenou kabelu dodala: „Málem se mi to vyplatilo.“

Vybavil jsem si několikastránkové referendum, které jsem před časem dostal k prostudování. V celé Hangelliniho minulosti se vyskytovala jediná žena a tou byla matka. Ve třiačtyřicátém dokonce existovalo udání obviňující ho z homosexuality. Předpokládalo se, že nebylo podložené a jeho důvod spočíval v nevraživosti některého méně úspěšného kolegy z aparátu gestapa.

Zasunul jsem do kapsy tři žluté obálky.

Zlostně zasyčela.

Vyklepal jsem na stolek obsah její kabelky a zběžně ho prohrábl. „Domnívám se, že vaše legitimace je falešná,“ řekl jsem.

„Zajisté,“ přisvědčila a nenávistně mě sledovala.

„Jak jste se chtěla dostat ven?“

„Dveřmi,“ odsekla. Vzpamatovala se rychle. „Když budete hodný, vezmu vás s sebou.“

„Děkuji, mířím do pohostinnějších krajin. Trezor byl napojený na poplašné zařízení,“ upozornil jsem.

„Vypínač je za postelí, miláčku.“

„Vypnula jste ho?“

„Kdo jiný,“ pronesla otráveně.

„Co tomu říkal Hangellini?“

„Neříkal nic. Spí.“

„Má tvrdé spaní?“

„Maličko jsem mu pomohla,“ odvětila bez mrknutí. „Jsme lidé stejného ražení. Neměli bychom vykouřit dýmku míru?“

„Nekouřím,“ namítl jsem stroze. Přebíral jsem si svůj hrášek, ale stále jsem nemohl přijít na ten červivý.

„Co na mne civíte?“ naježila se.

„Nechtějí se mi líbit vaše kruhy pod očima, ovečko.“

„Kam chodíte na ty něžnosti?“ protáhla sarkasticky a předvedla parádní zívnutí. Zahrála ho dobře.

„Jsem něžný člověk,“ řekl jsem. „Občas.“

„Když nic jiného nezbývá, že?“

„Přesně jako vy. Pokusím se vás o tom přesvědčit. Snad to později sama uznáte. Teď se postavte ještě jednou k té zdi. Nelíbí se mi, že nemáte žádnou zbraň.“

„Žena má zbraní,“ protáhla mazlivě a nehnula se ani o milimetr.

„Ty pro mne nemají žádný půvab. Dělejte!“

„Budete mě zase ohmatávat?“ zasršela, ale uposlechla. Měla bledou pleť s tenkými modrými žilkami na spáncích, trochu se chvěla a vypadala, jako kdyby oči zavřela k spánku naposled na počátku minulého týdne.

„Třeba se mi to zalíbilo,“ odsekl jsem drsně. Na hrubý pytel hrubá záplata. Také jsem nechtěl v té vile setrvat do svítání.

„Ubožáku! To si musíte pomáhat revolverem, když si chcete sáhnout na ženskou?“

„Jste kus,“ odpověděl jsem klidně.

„Ale jděte,“ uchechtla se a opřela se rukama o stěnu. Uchopil jsem revolver za hlaveň a klepnul ji do dlouhých plavých vlasů. Když už jsem se vydával za něžného člověka, zachytil jsem ji, aby si pádem příliš neublížila. Otočil jsem vypínačem a vyšel na chodbu. Svazek klíčů jsem vzal s sebou.

Chvilku trvalo, než jsem se rozkoukal. Na chodbě jsem nemohl použít ani baterku. Opatrně jsem vystoupil do poschodí. Jedny z řady bílých dveří zůstaly maličko pootevřené. Rozevřel jsem je špičkou boty a vstoupil.

Hangellini ležel na širokém lůžku.

Nehýbal se. Nebylo slyšet ani jeho dech. V nesmrtelnost nevěří nikdo, ale jeho potkala zubatá tetka dřív, než očekával. Snad později, než zasluhoval, to je však věc zorného úhlu.

Plavovláska odpočívající dole na koberci mu pomohla k tomu nejtvrdšímu spánku, jaký může člověka potkat.

Ležel v nepřirozené, křečovité poloze s podivně vyvrácenou rukou. Přistoupil jsem k lůžku a sklonil se k tělu. Pevně sevřené čelisti, zsinalé rty, levá ruka svírající pomuchlané prostěradlo a sotva znatelný charakteristický pach hořkých mandlí mluvily jasnou řečí. V té zlé smrti si ani nebyl příliš podobný.

Na nočním stolku stála otevřená láhev koňaku znamenité značky a dvě prázdné skleničky.

Nelíbilo se mi to.

Vrátil jsem se do přízemí. Ležela stále stejně. Posvítil jsem jí baterkou do očí. Nereagovala. Ale zdálo se mi, že má na tváři slzu. Potěšilo mě to, protože kdo pláče, je živ.

Zkusil jsem její tep.

Žila.

Představil jsem si toho nahoře a veškerá lítost mě opustila. Musela sledovat jeho krátký smrtelný zápas; byla to zřejmě tvrdá žena. Zasloužil si však smrt jako málokdo, masový vrah nic jiného nezasluhuje.

Prohlédl jsem si věci z přední části trezoru. Zdálo se mi, že ta hrstka zlatých a stříbrných předmětů nemá valnou cenu. Nechal jsem je ležet. Svazek starých novin obsahoval vesměs stránky s burzovními zprávami. Nic pro mne. Nic pro agenturu Alfa.

Prošel jsem halou, odemkl si zadní dveře a vyšel do tmy. Všechny tři zámky jsem za sebou pečlivě uzamkl a klíče odhodil daleko do sousední zahrady.

Za deset minut jsem ujížděl městem. Po ulicích se dosud pohybovala spousta lidí, jako kdyby se předháněli, kdo přijde domů později.

9

Do hotelu jsem se vrátil zadním vchodem, který zajišťoval obyčejný zámek. Schodištěm pro personál jsem se dostal do svého pokoje. Za zdí vyhrával tranzistor.

Hlídači měli dlouhou chvíli.

Vyhlédl jsem z okna. Vila ležela ve tmě. Přemýšlel jsem, jak se daří plavovlásce na koberci, ale příliš mě na ní nezáleželo. Ve světle baterky jsem otevřel první ze tří žlutých obálek. Obsahovala různé akcie, patřící rakouským, německým i jihoamerickým společnostem, směnky, dlužní úpisy. Hemžily se jmény. Neměl jsem čas zkoumat je, ale měl jsem dojem, že většina akcií patří podnikům, o nichž jsem nikdy neslyšel. Zasunul jsem je do jiné obálky s adresou vídeňského agenta agentury Alfa. Dostat je do Ozzie nebyla má starost.

Druhá obálka obsahovala fotografie, které by ještě před pětadvaceti lety posloužily jako náramně cenný průkazní materiál. Na všech byl tentýž muž. Viděl jsem ho jednou v životě. Na lůžku v protější vile.

Ernst Hangellini v uniformě SS, Ernst Hangellini v koženém plášti a s tyroláckým kloboučkem na hlavě před hromadou mrtvol, Ernst Hangellini v ulici vroubené troskami domů, Ernst Hangellini v parádní uniformě se spoustou vyznamenání a s železným křížem u krku, Ernst Hangellini v civilu ve skupině dalších civilistů před rozbitými, vypálenými domy. Na jednom byl čitelný polský nápis. Fotografie, nad kterými se zrychlil dech.

Plavovláska s legitimací na jméno Anne Muhrová vykonala nezákonnou, ale spravedlivou odplatu. Kdyby Hangellini žil, byly by fotografie cennými dokumenty. Po jeho smrti… snad pro historiky.

Vytáhl jsem ze složky další obálku a tiskacími písmeny napsal adresu policejního ředitelství ve Vídni. Když nic jiného, začnou hledat pachatele v jiných kruzích.

S napětím jsem otvíral třetí, nejtenčí obálku, nezalepenou, s rozlomenou pečetí.

Byla prázdná.

Fotokopii ani originál dokumentu s hlavičkou jedné služebny gestapa na území Čech a s datem 1945 jsem nenašel. Na listině měla být jména konfidentů gestapa.

Velice cenný dokument pro každou rozvědku, jaký se platí zlatem. Ačkoli po tolika letech… kdo z téch lidí ještě žije…

Někde se stala chyba.

Uspokojovalo mě, že to nebyla moje chyba. Odvedl jsem svou práci beze zbytku. Získal jsem obsah Hangelliniho trezoru.

Časně ráno jsem se rozloučil s hotelem. Když jsem vyjížděl z parkoviště, řítil se kolem policejní vůz a se skřípěním brzd zastavil před vilou.

Alfi mrknul na tachometr, obešel vůz, nechal si vyplatit smluvenou částku a pokynul mi na rozloučenou. Jizvu po autohavárii mi tentokrát neukazoval.

„Až zase navštívíte Vídeň, navštivte i Thoeniho. Rád vás uvidím. Vždycky u mě dostanete kvalitní vůz,“ sliboval hory doly.

Potěšil jsem ho sdělením, že na jeho půjčovnu nezapomenu, a na ulici stopnul první taxi.

Před nádražím okouněl Max.

Snažil jsem se mu vyhnout, ale spatřil mne dříve než já jeho. Pevně mě uchopil za loket.

„Na slovíčko, kamaráde,“ pokusil se o důvěrný tón.

„Někdy jindy,“ snažil jsem se vyprostit ruku z jeho sevření. „Spěchám!“

„Kdepak! Mám pro tebe novinku. Mrkni!“

Mrknul jsem:

Kapsa jeho saka měla díru i skrz podšívku a chlupatá ruka si hrála s pojistkou obrovského koltu. V hlavni by mohla myš porodit mladé.

„V kterém muzeu měli zloděje?“ pokusil jsem se přehrát situaci do humorné roviny. Nechtěl hrát se mnou.

„Jen se bavte! Ale představte si ten rachot, když spustí,“ poznamenal s beznadějným pokusem o úsměv. Kolemjdoucí nás mohli považovat za dva náramné přítelíčky.

„To by se zřítil Štěpánský dóm,“ uznal jsem jeho kalibr.

„Veselá kopa, viďte?“ ušklíbl se nehezky.

„Co máte na srdci, Maxi?“

„Ve vile je policie. Kriminálka. Mordparta. Také komisař Schaller a spousta vašnostů, kteří hned tak nezvednou zadky ze svých měkoučkých křesel.“

„V jaké vile?“ předstíral jsem údiv.

„Však víte!“ Ústím koltu mě trochu dloubnul do boku.

„S tím nemám nic společného,“ řekl jsem rozhodně.

„Vím. Mám kousek odtud vůz. Je v něm větší klid.“

Dokormidloval mě k neuvěřitelně otlučenému, hodně letitému modelu forda. Usadili jsme se. Cítil se na koni a vytáhl ruku z kapsy.

„Navalte prachy, nebo se z Vídně nedostanete,“ odhalil karty.

„Jak mi v tom chcete zabránit, Maxi?“

„Shodím vás!“

„Komu?“

„Třeba Schallerovi. Jestli to nevíte, je to jeden z těch pánů, kteří drží ochrannou ruku nad kdejakým padlým andělem.“

„Co je s Hangellinim?“

„Je mrtvý,“ odpověděl pochmurně.

„Nezastřelil jsem ho.“

„Vypil jed. S koňakem.“ Jeho informace byly podezřele přesné vzhledem ke krátkému časovému úseku, v němž k nim přišel.

„Příjemnější než vypít jed s mlékem,“ řekl jsem. „Jak to víte?“

„Mám mezi poldíky známé, kteří dovedou zachovávat rovnováhu mezi hodnotou peněz a nezbytností služebního tajemství,“ pronesl mazaně. „Předpokládám, že si z nich vezmete příklad.“

„Neotrávil jsem Hangelliniho,“ stál jsem na svém.

„Kdo tedy?“ zeptal se a viditelně mi nevěřil.

„Znáte Anne Muhrovou?“

„Neznám. Kdo je to?“

„Narodila se pravděpodobně pod jiným jménem. Hledejte štíhlou blondýnku s pihou na pravé straně nosu a s boulí ve vlasech,“ dal jsem mu radu.

„Tu bouli má od vás?“

Nenamáhal jsem se s odpovědí. Zahleděl jsem se strnule přes jeho rameno a překvapeně jsem otevřel ústa. Nedůvěřivě mě pozoroval.

„Co je? Jenom žádnou boudu!“

„Teče vám mléko po bradě.“

Zrudl zlostí.

„Pozoruje nás Nurry,“ řekl jsem ledabyle. „V první chvíli jsem ho nepoznal.“

Naletěl. Chtěl pootočit hlavu a v tom zlomku vteřiny jsem přitiskl hlaveň revolveru k jeho boku.

„Zavíráme kabaret, Maxi,“ poznamenal jsem, a než se vzpamatoval z první rány, koupil druhou. Hranou dlaně přes krk. Na něžnost jsem musel zapomenout, protože byl vazoun.

Zoufale zalapal po dechu, obrátil oči ke stropu vozu a zůstal tak. Opřel jsem ho o sedadlo. Vytáhl jsem jeho kolt, vyprázdnil ho a hodil pod sedadlo. Nábojů jsem se zbavil u nejbližšího odpadkového koše.

Za třicet minut jsem opouštěl dvoumiliónovou metropoli na Dunaji. Kola rychlíku temně duněla, jejich rytmus se zrychloval. V Neukirchenu jsem zůstal v kupé sám. Pár minut jsem si na chodbičce povídal se dvěma studenty, jedoucími na prázdniny do Klagenfurtu. Znali spoustu vtipů, z nichž některá byly skutečně k smíchu.

Minuty se vlekly jako zimní měsíce. Pomalu a protivně.

V síti se povalovala zapomenutá knížka. Vzal jsem ji do ruky a překvapeně zíral na titulní stranu: Vladimír Bozděch — V zemi královny Maud.

Sbírka básní v češtině!

Za jakých okolností se člověk střetává s mateřským jazykem! Autorovo jméno mi nic neříkalo. Dal jsem se do čtení. Jeden verš mě zaujal: Ať umřu kdekoli, vždycky tu bude někomu dvacet.

10

Probudilo mě drnčení telefonu. Jasné, čisté a hřejivé slunce pronikalo mezerami mezi žaluziemi. Ospale jsem nahmátl sluchátko.

„To jste vy, Kusaku?“ uslyšel jsem šéfův suchý, věcný hlas.

„Ano, pane.“

„Čekám vás přesně za hodinu.“

„Za hodinu budu u vás,“ odpověděl jsem a vyskočil rovnýma nohama. Pustil jsem do pokoje světlo a vzduch. Obloha svítila jemnou italskou modří. Moře v dálce se mírně vlnilo a vítr přinášel přes střechy ozzijských domů slabou slanou vůni, smíšenou s vůní oliv, pronikající z blízkého háje. Osprchoval jsem se, oholil, vestoje vypil horkou kávu, seběhl do garáže a za několik minut jsem vedl vůz úzkými a strmými serpentinami k Ozzii. Stříbřitě natřená svodidla se měkce blyštěla.

Vittorio se nudil za volantem šéfova mercedesu.

„Máte se?“ zeptal jsem se, aby mezi námi neleželo jenom nevlídné ticho.

„Čím dál stejně,“ procedil mezi stisknutými rty a v jeho snědé tváři se nepohnul ani sval. Strnule civěl na bílou zeď.

Otevřela mi Gina.

„Dobrý den, pane Kusaku. Pan Torn vás již očekává v knihovně,“ oznámila mi způsobem beroucím chuť k otázkám nebo k navázání nezávazného rozhovoru.

Mrknul jsem na akvárium, zabudované ve zdi. Rybičky mě ignorovaly.

Zaklepal jsem na pootevřené dveře.

„Pojďte,“ uslyšel jsem Torna. V jeho vrásčitém obličeji tonuly mladě vyhlížející oči. Vypadal unaveněji než obvykle. Dostal jsem chuť na cigaretu, ale musel jsem ji potlačit. Torn byl astmatik a nesnášel kouř. Za každého počasí měl okna dokořán.

„Sedněte si. Snídal jste?“

„Ano, pane,“ řekl jsem, neboť mi často ráno nezbývá čas ani na šálek kávy. Ostatně, nebyl jsem pozván na snídani. Tornova otázka byla čistě formální.

„Podívejte se,“ podal mi Wiener Kurier.

Rudá písmena křičela přes celou stránku: Záhadná smrt Ernsta Hübnera. Pod titulkem byla velká fotografie zavražděného. Nebyl to příjemný pohled. Skoro stejně nepříjemný jako v reálu.

Přelétl jsem očima mezititulky: Loupežná vražda ve vile vídeňského soukromníka. Poplašné zařízení mimo provoz. V lovecké chatě ve Wachau objeveno tělo Anne Muhrové. Otisky prstů Mahrové zjištěny v Hübnerově vile. Odcizené šperky nalezeny u Mahrové. Soukromý detektiv Wendt zadržen pro podvod. Na co potřeboval Hübner osobní stráž? Cenné informace Oscara Nurryho. Proč nevyužil Alex Joffé zamluvené letenky? Policie čekala zbytečně.

Následoval učesaný životopis Ernsta Hübnera.

A docela dole stála poslední věta: Podle nepotvrzené zprávy dostala policie fotografie zavražděného, které ukazují na jeho nacistickou minulost.

Položil jsem noviny na stůl a pohlédl na Torna.

Tvářil se starostlivě.

„Co tomu říkáte?“

„Policie sebou pozoruhodně hodila. Ale nezdá se mi, že by nezjistili Hübnerovu skutečnou totožnost,“ řekl jsem. „Také Muhrová…“

Přerušil mě. „Dostali jsme soukromou informaci. Muhrová se skutečně jmenovala Muhrová. V minulosti se živila všelijak. Do Rakouska přicestovala na ékvádorský pas. Jeho pravost se shoduje s pravostí vašeho pasu na jméno Joffé. Mám pro vás závažnější zprávu,“ oznámil a odmlčel se.

Mlčel jsem také.

„Zavražděný muž není Hangellini!“

Hnulo to se mnou. Nedokázal jsem utajit překvapení a ani jsem se o to nesnažil.

„Zavražděný muž se jmenoval Wiehtmann a patřil mezi Birkovy hlídací psy,“ pronesl studeně.

„Proto ta Muhrová?“

„Ovšem.“

„Postavili boudu na nás nebo…“

„Spíše platí to druhé,“ připustil.

„Hangellini musel mít hodně naspěch, když nechal ve vile svoje poklady,“ uvažoval jsem. Také mě napadlo, že Birkova agentura nezaslouží podceňování. Zapracovala pečlivě, když připravila Wichtmannovi i fotodokumentaci. Měl jsem se na pozoru, abych se o ní nezmínil.

„Patrně jenom ty, které oželel rád. Snad se snažil vzbudit dojem, že uvažuje o návratu. Birkovým lidem se Hangelliniho zmizení nelíbilo a hlídali vilu i zevnitř. Wiehtmann měl dlouhou chvíli, Muhrová ji měla ukrátit.“

Možná.

Možná bylo všechno docela jinak.

Náhodou jsem někomu zhatil plány.

„Zkrátila mu dlouhou chvíli dokonale,“ usoudil jsem. „Vyšetřování vede komisař Schaller. To mluví samo za sebe,“ pokračoval Torn významně. „Schaller je zkušený a houževnatý policista.“

„Není Muhrová další Hangelliniho finta?“

„Něco o ní víme. Stýkala se často s Donaldem Cooperem. Narodil se někde v Arizoně a už delší čas se pohybuje po Evropě. Hlavní stan má v Trégastelu na bretaňském pobřeží. Ekvádorský pas prošel patrně jeho rukama.“

Potom ukázal na poslední větu v novinách.

„Většina Birkových lidí má hnědou minulost,“ konstatoval. „Ti mladší mají hnědou budoucnost.“

Něco ho pobavilo, neboť se sotva znatelně pousmál. Snad právě poslední slova.

„Četl jsem vaši zprávu,“ nenechal mě dlouho uvažovat. „Co jste měl s tím Maxem?“

„Mířil mi na břicho. Nemám to rád.“

„No,“ usekl stroze, „to jsem si přečetl. Patrně vás sledoval.“

„Myslím, že jenom hádal. Správně vystihl můj pokus vypadnout z Vídně bez použití letadla.“

„Přejel jste hranice jako Jaffé?“

„Přejel jsem hranice jako Carl Hausenblaus. Pas na jméno Joffé jsem poslal vídeňskému agentovi. Čekal jsem zostřený dohled na hraničním přechodu.“

„Hranice jste překročil bez obtíží?“ zeptal se, ačkoli nepochybně četl moji zprávu. Potrpěl si na precizní písemná hlášení.

„Potkal jsem málo tak zdvořilých lidí, jako jsou celníci. Pokud ovšem chtějí být zdvořilí.“

„Jaký dojem jste udělal na Nurryho?“

„Že jsem zatracený lhář.“

„Hm. Jaký dojem udělal Nurry na vás?“

„Mazaný lišák. Opatrný a podplatitelný pouze do určitých mezí,“ pokusil jsem se o stručnou charakteristiku.

„Správně. Oceňuji váš postřeh. Umíte odhadnout lidi.“

„Děkuji,“ řekl jsem, protože se mi zdálo nevhodné jenom sedět a civět na jeho unavený, vrásčitý obličej. Někdy vypadal jako člověk sužovaný neustále představami všech možných nemocí, zarděnkami počínaje a rakovinou konče. Asi to byla jenom maska.

„Máte tři dny volna,“ uzavřel nečekaně rozhovor. „Ve středu přijďte v devět hodin, Kusaku. Hangelliniho musíme najít. Nebo aspoň ten jeho zatracený dokument!“

1l

Přijel jsem přesně v devět.

„Pan Torn má návštěvu,“ uvítala mě Gina svým indiferentním altem. „Mohu vám zatím něco nabídnout?“

„Napil bych se něčeho.“

„Džus, nebo kolu?“

„Raději džus. A trochu ledu, prosím.“

Zapálil jsem si cigaretu. Chutnala hořce a palčivě. Odhodil jsem ji do umývadla a spustil proud horké vody. Pohyblivý vír ji rychle rozcupoval.

Z Tornovy pracovny vyšel podsaditý chlapík s nízkým čelem a rameny přístavního dělníka. Měl nápadně žlutá bělma. Minul mě jako slupku z pomeranče.

Torn seděl na židli s vysokým opěradlem. Neuvěřitelně bílé ruce odpočívaly na mramorové desce stolu jako dva cizí předměty.

Posadil jsem se na volnou židli.

„Agentura Alfa má potíže. Kusaku,“ promluvil konečně pomalu a tiše. „Potřebuji vás.“

Vždycky jsem k podobným sloganům zaujímal střízlivé stanovisko. V poslední době jsem se na ně stával alergický.

„Hangellini se pokoušel nabídnout svůj poklad Američanům prostřednictvím jistého Kolbera.“

„Cooperovi?“

„Pravděpodobně.“

„Proto musela Muhrová zemřít?“

Omezil se na neurčité gesto. „Kolber je vícehlavý agent. Když Muhrová neuspěla, projeví Cooper o Kolberovu nabídku zájem. Samozřejmě za předpokladu, že bude mít Hangelliniho dokument k dispozici.“

Neměl jsem co říci, a proto jsem čekal, co přijde.

„Jeho hlava nemá cenu falešné liry.“

Stále jsem neměl co říci. Jenom jsem uvažoval, zda mluví o Kolberovi, nebo o Hangellinim.

„Znáte Kolbera?“

„Nevzpomínám, že bychom se někdy setkali.“

Pozvedl pravačku, otevřel horní zásuvku a podal mi fotografii vysokého, hubeného muže v plavkách. Jeho hlava připomínala plechovou krabici od sušenek. Levé ucho měl deformované.

„Poznáváte?“

„Pláž hotelu Grand v Cannes,“ řekl jsem.

Ocenil moje slova náznakem úsměvu, který se projevil nepatrným zachvěním vrásek kolem stařecky stažených úst.

„Pokračujte, Kusaku!“

„Poznal jsem ho v utečeneckém táboře jako Navrátila. Možná to bylo jeho pravé jméno.“

„V kterém roce?“

„Ve čtyřiapadesátém,“ řekl jsem pohotově.

„Později jste se s ním nesetkal?“

„Emigroval do Kanady. Po roce jsme se náhodou sešli v Paříži. Dlouho za mořem nevydržel. Týden, možná deset dnů jsme bydleli společně v jednom mizerném hotelu. V sedmapadesátém jsme se sešli v Západním Berlíně. Tehdy se jmenoval Sichoux. Ve dvaašedesátém nebo v třiašedesátém roce jsem na něho narazil v Alexandrii. Měli jsme tehdy menší nedorozumění. To jsem již pracoval pro agenturu Alfa. Bude o tom zmínka v mé zprávě z té doby.“

„Máte znamenitou paměť, Kusaku,“ poznamenal uznale. „Ta zmínka vám tehdy vydala na tři stránky. Vraťme se k Hangellinimu. Považuji za možné, že cítil nebezpečí a potopil se.“

Viděl, že mám na jazyku otázku.

„Vy jste ho vyplašit nemohl,“ podotkl.

„Vím,“ řekl jsem. „Neprojevila agentura Alfa o Hangelliniho zájem už někdy v minulosti?“

„O tom bych věděl,“ odpověděl s náznakem podráždění. Neměl rád otázky. „Třeba se nechtěl dělit se svými společníky. Pokusíme se Hangelliniho najít. Jeho nebo Kolbera. Minulý týden se vyskytoval v Paříži.“

„Kolber?“ upřesnil jsem si.

„Ano. Den před smrtí toho… jak se jmenoval… Wichtmann, ano! Den před smrtí toho Wichtmanna. Pozoruhodná shoda okolností. Vím, že potřebujete na čas vysadit, Kusaku, jenomže nemám po ruce jiného schopného muže. Předpokládám, že Kolber se pokusí o spojení s Cooperem. Znají se. Cooperův zástupce v Trégastelu se jmenuje Green.“

„Není některý z nich na prodej?“ zajímal jsem se o nejschůdnější cestu.

„Nemáme tak velké zdroje, abychom mohli koupit Coopera nebo Greena,“ namítl unaveně. „Proč by odprodávali něco, co od nás zase budou chtít koupit? Takovou transakci mohou předstírat i bez nás a shrábnout peníze sami. A koupit Kolbera? To mohu rovnou poslat peníze zdejšímu faráři na obnovu kostela.“

Nateklá víčka na okamžik překryla oči.

„Neberte to na lehkou váhu, Kusaku! Už dávno si nedělám iluze o lidech agentury Alfa, ale tak velká myš mezi námi není, aby se vyrovnala Kolberovi! Za dolar prodá vlastní novorozeně.“

Znal jsem Kolbera naprosto stejně.

„Když narazíte na Kolbera, musí mluvit. Mlčet může také, ale navždycky,“ pronesl náhle velice zavile a ostře na mě pohlédl, jako by z něho spadla všechna únava.

„Rozumím,“ řekl jsem a zamrazilo mě v zádech. Kolber byl náramně nebezpečný chlap. Bezcharakterní, zákeřný, velice bystrý. Absolutně nespolehlivý. Opatrný jako jezevec. A výborný střelec. Nejlepší, jakého jsem kdy poznal, a poznal jsem už řadu ostrých hochů.

„Poslyšte, Kusaku,“ pokračoval už zase pomalu a sklesle, „s Kolberem máme ještě jeden nevyřízený účet. Gilaz byl váš přítel, že?“

„Byl?“ otázal jsem se překvapeně a pocítil jsem podivný tlak v žaludeční krajině.

„O Gilazovi můžeme mluvit pouze v minulém čase. Navázal spojení s Kolberem a ten ho prodal za třicet stříbrných. Proto žádné kontakty.“

Gilaz tedy už nežije. Snědý, houževnatý chlapík, bezvadně ovládající snad všechny významnější světové jazyky. Přítel? Možná. Delší čas jsem neměl o přátelství žádné iluze. Ve špinavé hře jsou všechny prostředky dovolené a příliš čistou práci jsme nedělali nikdy. Neexistovaly výhybky ani cesta zpátky. Už tedy nebude předvádět stínové divadlo rukou se třemi prsty!

Tornova zpráva mě zarazila. Ne moc. V naší profesi lidé odcházejí bez rozloučení a navždycky.

„Mám stvrzenku, kterou Kolber podepsal jistému agentu polské kontrašpionáže. Chcete ji vidět?“

„Nepochybuji o vašich slovech, pane,“ odpověděl jsem okamžitě. „Pouze jsem trochu překvapený. Mohu Kolbera přitlačit touto informací?“

„Proto s vámi o Gilazovi hovořím. Nebojíte se vrátit do Rakouska?“

„Ne, pane.“ Zahrál jsem to na jedničku. Nehnul jsem ani brvou. „Jak si budete přát.“

„Po válce se proti Hangellinimu přihlásili tři svědci. Pokusíte se je najít a vydolovat z nich všechny dostupné informace. Možná žijí i jiní, kteří měli za války s Hangellinim co dělat. Někteří mohou žít ve Švýcarsku. O jednom víme zcela bezpečně. Potřebujeme znát, odkud Hangellini pochází, protože nevíme nic o jeho předválečné minulosti. Musíme znát jména jeho spolupracovníků z gestapa, však rozumíte! Někde přece být musí! Bez vydatné pomoci se nemůže potopit na delší dobu. Gina vám připraví nové cestovní doklady. Tak mě napadá, Kusaku, znáte noty?“

„Hrával jsem trochu na klavír,“ přiznal jsem rozpačitě.

„Budete se jmenovat Napoleon Tozzi, povoláním hudební skladatel.“

Stará Tornova praxe. Nejméně nápadní jsou lidé s nápadnými jmény a s nápadným povoláním.

„Zlomte vaz, Kusaku!“

„Děkuji, pane. Mohu jet vlastním vozem?“

„Gina připravila papíry k poslednímu modelu mustanga. Ocelová karosérie, znamenitý motor. Budete spokojený. Vittorio si s ním v posledních dnech pořádně pohrál.“

12

Mustang byl skutečně nádherný. Přístrojová deska připomínala malé letadlo. Chyběl snad jenom výškoměr.

Gina stála vedle mne, a dokonce se trochu usmívala.

„Bez knírku a bradky vypadáte mnohem mladší,“ usoudila.

Trochu mě tím překvapila. „Cítím se na osmnáct,“ řekl jsem pobaveně.

„Tak zlé to zase není. Vraťte se brzo a v pořádku, pane Kusaku.“

Prvně za ty dlouhé roky mi podala drobnou ruku se štíhlými prsty. Zdobil je jediný prsten s malinkým modrým kamenem.

„Na shledanou, Gino,“ řekl jsem.

„Na shledanou, pane Kusaku,“ odpověděla zase už naprosto indiferentním tónem, který z ní činil nedílnou součást Tornovy vily. Chladnou jako kovové zábradlí u schodiště a netečnou jako rybičky v akváriu dole v hale.

Projížděl jsem nedávno renovovanou silnicí. Kolem kvetla cesmína a voněl vřesovec. Olivové háje vypadaly z dálky jako špatně namalované kulisy.

Několik minut jsem se zdržel u benzínové stanice. Dlouhá šňůra vozů byla rychle odbavována. Postarší člověk důkladně čistil skla. Podal jsem mu bankovku. Překvapeně na ni mrknul a roztáhl bezzubá ústa v širokém úsměvu.

„Teď si připadám jako majitel ruční pily,“ pronesl blahobytně, ztratil zájem o práci a zamířil k nedaleké zahradní restauraci.

Silnice se vinula podle pobřeží. Stoupala do skal, prodírala se soutěskami a zase se v prudkých klesáních vracela k moři. Mustang pracoval znamenitě.

Opakoval jsem si data z cestovního pasu na jméno Napoleon Tozzi, dokud jsem neměl jistotu, že je bezchybně odříkám pět vteřin po probuzení.

Neapol 20 kilometrů, hlásal ukazatel nedaleko motelu, skrytého ve stínu řídkého lesíka.

Zajel jsem k němu.

„Zůstanete přes noc, pane?“ zajímala se hubená servírka s velkýma, nevkusně podmalovanýma očima. Drobný obličej ohraničovala dole mužsky hranatá brada a nahoře vysoko vyčesané kaštanové vlasy.

„Nezůstanu. Prosím šunku s vejci a kávu. Bez cukru. Na cestu kilogram pomerančů.“

„Ano, pane.“

„A nějaké noviny,“ zavolal jsem na ni, když už se vzdalovala. Natáhl jsem ruku s penězi. Vrátila se pro ně. Za malou chvilku jich donesla hromadu. Poprvé přinesly italské noviny zmínku o vídeňských událostech. Stála za to. Palcový titulek bil do očí: Vrah unikl světské spravedlnosti!!!

Tři vykřičníky znamenají někdy otazník.

Hltal jsem řádky. Na železniční trati v blízkosti obce Leona di Azziore usmrtil nákladní vlak francouzského státního příslušníka Alexe Joffého, důvodně podezřelého z vraždy…

Zatmělo se mi před očima.

Počítal jsem. Do deseti, do dvaceti, do sta.

„Není vám dobře?“ zaslechl jsem servírku, sklánějící se nad stolem. „Vaše jídlo, pane.“

„Děkuji,“ řekl jsem a vzchopil se k lacinému úsměvu. „Už je to v pořádku, sestro.“

Zpražila mě zlostným pohledem a odcházela. Ve dveřích se obrátila a krátce na mne pohlédla. Viditelně si myslela svoje.

Záře Neapole zůstala za mnou. S pedálem plynu na podlaze jsem ujížděl nocí po autostrádě del Sole. Když to jde dobře, trvá cesta do Milána osm hodin.

Ochladilo se. Vanul studený, ostrý vítr. Obloha byla jasná, plná hvězdné pohody. Chvilku jsem se cítil náramně. Tvrdý muž na tvrdou práci, jenom chvíli. Než mi vytanulo v paměti jméno Leona di Azziore.

Někde za návrším planul obrovský požár. Plameny šlehaly vysoko a obrovská ruda záře pohltila oblohu a překryla i úplněk. Širokou vozovkou se řítily požární a policejní vozy a v obou směrech se rojila sanitní auta se zapnutými majáky.

Záře zůstala za mnou, provoz na dálnici se vrátil do normálních kolejí. Na viaduktu opravovali dělníci zábradlí. Minul jsem nouzově instalovaný příkaz ke snížení rychlosti, ale příliš jsem ho nebral na vědomí. Zároveň mě napadlo, že můj život není v podstatě nic jiného než neustálá jízda nepřiměřenou rychlostí. Stačí jediná chybička, nesprávná reakce, okamžik únavy.

Jediné chybičky se možná dopustil nešťastník, jemuž podstrčili cestovní pas na jméno Alex Joffé.

Agentura Alfa neponechává nic náhodě. Příliš mě ten závěr nepotěšil.

Náhle jsem pocítil nesmírnou ospalost. Zajel jsem na nejbližší odstavný pruh, vypnul motor, vystoupil a zahleděl se do tmy.

Neviděl jsem nic.

DRUHÁ CESTA: ALPY

1

Vítr čeřil temně zelenou hladinu jezera. Hnal vlny, které nikdy nedošly k nábřeží, neboť se lámaly o dřevěné molo. Na závětrné straně kotvil nákladní člun. Rackové divoce poletovali kolem a s pronikavým křikem doráželi na hladinu.

Nízké, špinavě šedivé mraky od rána halily vrcholky okolních hor. Občas padal drobný déšť.

Za prkennou ohradou rachotil obrovský bagr a dokončoval dílo zkázy započaté neúnavným zubem času na bloku starých činžáků postavených jistě dávno před mým narozením.

Prošel jsem pootevřenou bránou.

„Haló, vy tam!“

Ze žluté maringotky s obrovskými písmeny, tvořícími jméno stavební firmy, která prováděla asanační práce, vyběhl muž v olivově zeleném pracovním plášti.

Počkal jsem na něho.

„Neumíte číst?“ durdil se.

„Už od šesti let,“ řekl jsem klidně.

„Tak se vraťte! Tady nemáte co dělat!“

„Ani kdybych byl z magistrátu?“

„Ani kdybyste byl z magistrátu. Což nejste. Znám všechny úředníky, mám s nimi kopec starostí,“ odpověděl rozhodně a snažil se mě vystrčit za bránu.

„Hledám jednoho člověka.“

„Kterého?“ projevil drobet zájmu.

„Bydlel v těchto končinách,“ ukázal jsem na zjizvený prostor. „Jmenoval se Biel.“

„No, tady už nebydlí nikdo. Vidíte sám. Připravujeme stavbu nového hotelu,“ pronesl energicky.

„Musím s Bielem mluvit,“ namítl jsem neodbytně.

„Proč?“ zahořel náhlou zvědavostí a přestal do mne strkat.

„Je to nutné,“ řekl jsem.

„Pro koho?“ zeptal se pochybovačně. Šel jsem mu na nervy a chtěl se mne zbavit.

„Pro něho.“

„Zeptejte se, kam se odstěhoval. V evidenci obyvatelstva by to měli vědět,“ dal mi radu. Háček vězel v tom, že jsem jí nemohl uposlechnout.

„Kdy se nájemníci vystěhovali?“

„Minulý měsíc se odstěhovali poslední. Možná by vám mohl pomoci…“

Podržel jsem mu před očima hladkou, lesklou, šustivou bankovku a potom ji zastrčil do jeho kapsy, z níž zvědavě vykukovaly hlavičky několika tužek. Rozdávat bohaté spropitné, uplácet nebo přeplácet z cizích peněz není nesnadné. Horší je, že to člověku vejde do krve a nepoleví, ani když se jedná o jeho vlastní oběživo.

Obrátil se ke žluté maringotce. „Meissnere!“

Z maringotky se přišoural hubený muž s křivým nosem a tikem na levém oku. Na pravé šilhal, takže jsem neměl jistotu, zda sleduje mě, nebo pokřikující racky. „Pán hledá… jak jste říkal, že se jmenuje?“

„Biel. Pracoval na poště, než odešel do penze.“ Meissnerův tik se rapidně zrychlil. Zopakoval jsem zázračný trik s bankovkou. Šilhavé oko na ni číhalo jako ryba na návnadu.

„Nejste polda?“

„Jak jste na to přišel?“ ušklíbl jsem se.

„Jste, nebo nejste?“ chtěl znát svoje.

„To bych vám ukázal něco jiného,“ argumentoval jsem. Musel být na státní aparát pořádně nabroušený.

„Asi,“ uznal váhavě a pečlivě složil bankovku do ohmatané peněženky, vyhlížející stejně pohuble jako její majitel. „Říkáte Biel?“

„Ano, Biel.“

„Horst Biel?“

„Horst Biel,“ opakoval jsem trpělivě.

„Toho jsem neznal,“ uzavřel rázně.

Chlapík v plášti se zasmál. „Hele, Meissnere…“

„Jenom jsem o něm slyšel,“ připustil Meissner a podrbal se v řídkých vlasech. „Najdete ho na hřbitově.“

„Kdy umřel?“

„Někdy… počkejte… ten den naši porazili Young Boys. Třetího minulý měsíc.“

„Co se mu stalo?“

„Jak víte, že se mu něco stalo?“ otázal se bystře a tik se zase prudce zrychlil.

„Zajímal jste se, zda nejsem polda. To za prvé. Za druhé vám není příliš do řeči, ačkoli se tady nudou užíráte. Za třetí si myslím…“

„Nezáleží mi na tom, co si myslíte. Tady se maká! Tady se náramně maká,“ dodal nasupeně.

„To bych řekl,“ připojil se olivový plášť.

„Biela vylovili z jezera,“ podotkl Meissner.

„Utonul?“

„Možná, ale měl díru mezi očima.“

„Dopadli vraha?“

Pokrčil rameny. „Vy jste Biela znal?“

„Párkrát jsem s ním mluvil,“ zalhal jsem pohotově. „Už je to dávno.“

„Víc nevím. Jenom tohle. Mluvilo se o tom.“

Olivový plášť souhlasně přikývl.

„Škoda že neznáte podrobnosti. Přesto děkuji za ochotu,“ řekl jsem přátelsky.

Bagrista vyklonil hlavu sklopeným okénkem a něco volal. Olivový plášť šel vyslechnout jeho slova. Meissner se hnul za ním, ale zadržel jsem ho.

„Není někde blízko solidní hospoda?“

„Právě jsem měl stejnou myšlenku. Jděte sto metrů tímhle směrem,“ ukázal a chvilku se na mne pokoušel hledět. „Končím až ve čtyři.“

„Nevadí, počkám.“

Přišel před pátou, právě jsem se chtěl zvednout. Opatrně se rozhlédl po nevelkém výčepu a zamířil k mému stolku.

„Narazili jsme na betonovou desku. Patrně pod těmi baráky vybudovali za války protiletecký kryt, Později ho zasypali, dělalo se to tak. Hezky nás zdrží,“ zasvětil mě do stavebních potíží, aby vysvětlil pozdní příchod.

„Žil jste tady už za války?“

„Přišel jsem do Švýcarska až v padesátém roce. Zdědil jsem po strýcovi krámek,“ odpověděl nepříliš ochotně.

„Strýc byl Švýcar?“

„Emigroval z Německa ve třiatřicátém.“

„Kde jste žil za války?“

„V Německu.“

„Na frontě?“

„V zázemí.“ Králce na mne zašilhal. Začínal mít mých dotěrných otázek plné zuby.

„V uniformě?“

„V pruhované. Šest let koncentráku.“

„Proč?“

„Kvůli strýcovi,“ odpověděl a tik zase zapracoval. „Promiňte,“ řekl jsem a přivolal číšníka, jehož tvář měla nezdravě lesní barvu.

„Dvě piva. A něco k jídlu,“ požádal jsem.

Vybrali jsme si.

„Proč Biela hledáte?“ zajímal se Meissner.

„Řeknu vám to. Později. Proč jste zapřel, že jste se znali?“

„Jak to víte?“

„Nevyslovil jsem před vámi jeho křestní jméno.“

„To nic neznamená. V novinách se o Bielovi hodně psalo,“ vysvětloval logicky. „Švýcarsko není Chicago. Tady vzbudí každá násilná smrt značný rozruch.“

„Kdo Biela zastřelil?“

„Nevím. Biel nebyl opatrný. Jsou lidé, kteří se dosud bojí minulosti a svědků z minulosti. Roste v nich hrůza, protože si spokojeně a pohodlně žijí. Jsou bezohlední, organizovaní a mají strach. Největší strach roste vždycky v těch, kterých se už nikdo nechce bát. Biel se netajil svými názory. Po válce několikrát svědčil před různými tribunály proti nacistickým válečným zločincům.“ „Tady ve Švýcarsku?“

„V Německu. Jednou v Polsku. Prošel pět koncentráků. Svědčil i v Rakousku, kde ho gestapo zatklo.“

„Svědčil také proti Hangellinimu?“ zeptal jsem se s očekáváním, co s ním to jméno udělá.

Nechal si otázku projít hlavou. „Myslím, že ano.“

„Vy jste znal Hangelliniho?“

„Z vyprávění. Hangellini vedl vyšetřování, když na Biela a jeho kamarády prasklo, že doručují peníze rodinám zatčených a pozůstalých. Také se občas podívali do nějakého dopisu adresovaného gestapu. Dělal totiž listonoše už před válkou ve Vídni. Hodně lidí tak varoval. Gestapo začalo nabírat vítr a poslalo několik fingovaných udání. Biel šel varovat právě Hangelliniho.“

„Smůla.“

„To tedy ano,“ přisvědčil hořce.

„V poslední době Biel o Hangellinim nemluvil?“

„Nevzpomínám si, ale to nic neznamená. Vídali jsme se málo. Dělal jsem převážně mimo město.“

„Neříkal vám náhodou o Hübnerovi?“

Zavrtěl hlavou.

„Kde jste Biela poznal?“

„V Buchenwaldu.“ Ukázal si na oči. „Tohle jsem si přinesl jako památku, jsem vyučený sazeč, ale tu práci dělat nemůžu.“

„Žije ještě někdo z vašich tehdejších spoluvězňů? Myslím někdo, kdo také znal Biela?“

„Jistý Altmeier.“

„Kde ho najdu?“ zeptal jsem se, ačkoli jsem jeho adresu znal nazpaměť.

„Nevím,“ odpověděl úsečně.

„Altmeier je malíř, že?“

„Ano. Ale žádný ten moderní, který musí vystavit vlastní děti, když chce, aby jeho díla někomu něco řekla. Maloval nejraději hory. Dovedl o horách hovořit celé hodiny. Mohu se na něco zeptat?“

„Klidně.“

„Už jsem se ptal jednou. Proč Biela hledáte?“

„Hledám Hangelliniho,“ řekl jsem pravdu.

„Ďas ho vem,“ ulevil si.

„Raději bych ho našel sám. Na pekelné mocnosti není spolehnutí.“

Zašilhal po hodinách nad výčepem. „Musím běžet. Manželka koupila lístky do kina.“

„Jsem rád, že jsem vás poznal,“ řekl jsem upřímně a potřásl Meissnerovi rukou.

Odcházel.

U dveří se obrátil, vrátil se ke stolku, počkal, než jsem vyřídil finanční transakci s číšníkem, a položil na ubrus bankovku, kterou jsem mu věnoval za první informace na staveništi.

„Neurazte se. Ale jsou věci, za které si našinec nemůže nechat platit,“ pronesl s omluvným gestem.

„Neurazím se,“ odpověděl jsem. „Sbohem, Meissnere.“

Odešel.

Pociťoval jsem nesmírnou touhu odejít také, ale nedokázal jsem se zvednout ještě dobrých deset minut. Říkal jsem si, že jsem tvrdý muž na tvrdou práci, a proto nemám právo být sentimentální, příliš to však nepomáhalo.

„Vám se u nás nějak líbí,“ oslovil mě hospodský, protože číšník se už chvílí neukázal a host u prázdného stolu mu byl proti mysli. „Dáte si ještě pivo?“

„Až příště,“ řekl jsem a vyšel na ulici.

Nad jezerem se hnala sinavá mračna a neslibovala klidnou noc. Přede mnou se bavili rodiče vyprovázející syna ve vojenské uniformě. Vracel se k posádce. Otec nesl pušku, matka tornu a vojáček si vedl za ruku subtilní dívku, která měla na sobě něco, co se ze všeho nejvíc podobalo kostkovanému pyžamu.

Věcní, praktičtí Švýcaři.

Vybavil se mi nápis, který mě upoutal v motelu nedaleko hraničního přejezdu, obloženého ze všech stran břidlicovými deskami: Švýcarsko není malá země, ale malý svět. Gonzague de Reynold.

2

U vysokého pultu stál policista. Objímal oběma rukama sklenici a prohlížel si reklamu laku na vlasy. Civěl na ni s nostalgickým steskem a nevšímal si uštěpačných pohledů dvou mládenců, popíjejících vedle něho. Dlouhé vlasy jim spadaly hluboko přes límce jako myší ocásky. Policista vytrvale sledoval reklamu. Vydržel to snad pět minut. Potom si sundal čepici a položil ji vedle sklenice. Objevila se zcela holá lesklá lebka. Počkal jsem, až v hlubokém rozjímání dopije svou kolu.

„Nerad ruším,“ oslovil jsem ho. „Někde poblíž bydlí jeden známý malíř.“

Pomalu ke mně obrátil oči a zpytavě mě pozoroval.

Ne tak dlouho jako reklamu laku na vlasy, ale dal si záležet.

„Tři,“ řekl potom. „Pokud vím.“

„Mohu vám nabídnout pivo?“

„Jsem ve službě,“ odmítl nabídku a pohlédl na hodinky. „Ještě pět minut.“

„Počkáme,“ řekl jsem s úsměvem.

„Hledáte Swarnera nebo Turnera?“

„Altmeiera.“

„Ten není doma. Maluje někde nahoře. Možná zastihnete jeho dceru,“ vysvětloval zadumaně a znovu si mě změřil.

„Viděl jsem nedávno několik jeho obrazů. Hrozně se mi líbily,“ přesvědčoval jsem ho s nadšením sběratele. „Umí hory skutečně fantasticky.“

„Aha.“ Znělo to rozpačitě.

Mohl jsem jít přímo k Altmeierovi, ale s legendou zákazníka jsem byl méně nápadný. „Znáte Altmeierovu adresu?“

„Vím, kde bydlí. Mám zrovna cestu tím směrem.“

Než jsme se na cestu vydali, došlo na pivo. Mládenci s myšími ocásky se pustili do kulečníku. Koule ze slonoviny do sebe narážely s dutým třeskotem.

Altmeierovi patřila hezká vilka se slunným balkónem, pestře pomalovanými okenicemi, stahovacím slunečníkem na terase a s pěkným, svěžím, hustým trávníkem okolo. Na celku vynikala preciznost i nápaditost řemeslnického detailu.

Poděkoval jsem uniformovanému průvodci a stiskl bílé tlačítko nad jmenovkou Rudi Altmeier.

Na prahu se objevil asi dvouletý klučina v trenýrkách a za ním mladá žena. Měla krátce zastřižené rusé vlasy, fotogenické křivky na správných místech, spoustu pih kolem zdviženého nosu a obrovské modré květy na plátěných šatech.

„Hledám pana Altmeiera,“ řekl jsem. „Jmenuji se Napoleon Tozzi.“

Vyslovila jméno, které jsem dobře nezaslechl, a nasadila lítostivý úsměv. Lítostivý v mezích konvence, jinak jsem jí byl putna.

„Otec není doma,“ oznámila způsobem, jakým se zbavujeme neodbytného podomního prodavače. „Maluje v horách. Myslím, že se zdržuje v okolí Le Chargeuru.“

„Trochu z ruky,“ poznamenal jsem po minutce, kterou jsem věnoval upřesnění topografických detailů. V zádech jsem cítil policistovy zvědavé oči. „Rád bych koupil obraz vašeho pana otce. Viděl jsem nedávno…“

„Musím vás zarmoutit, pane Tozzi. Otec obrazy neprodává. Všechny svěřuje do prodeje panu Dienstovi z Curychu,“ pronesla s nadějí, že se mě brzy zbaví.

„Ohromná škoda, že jsem to nevěděl,“ politoval jsem se. „Včera jsem Curychem projížděl a nevím, kdy se tam zase dostanu.“

Klučík o mě ztratil zájem. Odcupital k nízké, nezvykle pravidelně rostlé borovici a začal jí obírat jednu jehličku za druhou. Rozloučil jsem se s jeho matkou a vracel se zpátky.

Policista postával na rohu.

„Koukám, že jste nepochodil,“ ozval se svým pomalým, skoro lenivým způsobem. „Fešanda, co?“

„Náramná,“ připustil jsem.

„Vidíte! A nikdo neví, kdo je otcem toho malého. Možná to neví ani Altmeier. Domníval jsem se, že třeba vy…“

„Ne, já ne. V životě jsem ji neviděl. Představte si, že všechny Altmeierovy obrazy prodává nějaký obchodník v Curychu!“

„Máte smůlu,“ připustil. „Nevěšte hlavu, kousek odtud bydlí Turner. Třeba si vyberete u něho. Maluje také hory. Turner namaluje všechno, co si budete přát. Jeho obrazy jsou jako živé. Nevyrovná se jím ani barevná pohlednice.“

„Když já chci Altmeiera,“ odpověděl jsem umíněně a zamával na volné taxi, které se vracelo z předměstského sídliště.

„To máte jedno, hory jako hory, když už chcete zrovna je,“ přesvědčoval mě. Snad se minul povoláním. Jako cesťák si mohl přijít na pěkný peníz.

„Když někdo sbírá novozélandské známky, nevnutíte mu Hongkong, ani kdyby na známce byla slečna Altmeierová v rouše Evině,“ řekl jsem.

„To já bych se dal na Hongkong,“ nedal se přesvědčit. Pokynul mi na rozloučenou a hleděl za námi, dokud mu taxi nezmizelo z očí.

3

Nad údolím pomalu stoupal zásobovací vrtulník.

Prašná silnička se kroutila po strmém úbočí jako zlomyslný had. Vozy těžce zdolávaly stoupání, hladce předjížděny mercedesy s naftovými motory. Měly většinou západoněmecká čísla a zanechávaly po sobě v horkém, strnulém, řídkém horském vzduchu zápach a zvířená mračna prachu.

Krásné modříny dominovaly kouzelné krajině, ale terén nedopřával řidičům čas na lyrická intermezza. Na kratičký okamžik se mezi stromy objevila vysoká přehradní hráz, vzápětí ji však překryl ostrý skalní výstupek, pomalovaný turistickými značkami a nejrůznějšími vzkazy, psanými v mnoha jazycích.

Hotel Le Ritz vystavoval turistům svůj majestát pod přistávací plochou pro vrtulníky. Před stanicí lanové dráhy trpělivě čekali turisté. Na přeplněném parkovišti nebylo místo ani pro dětskou tříkolku. Několik minut jsem bloudil křivolakými uličkami, ale ani v nich jsem nenašel jediné volné místo k zaparkování. Konečně jsem na nízké brance zahlédl ručně malovanou ceduli, hlásající, že majitel domku umožňuje za mírný poplatek parkování na dvorku. Zahoukal jsem.

Přiběhla kulaťoučká žena v umaštěné zástěře a otevřela branku. Výši poplatku stanovila zřejmě s ohledem na nadmořskou výšku a prosperitu Le Chargeuru, protože mírný byl ze všeho nejmíň.

„Jmenujeme se Girardouxovi,“ svěřila mi velké tajemství. „Pamatujte si, Girardouxovi! To až budete hledat auto. Lidé nás znají. Manžel pracuje na lanovce.“

„Budu si vaše jméno pamatovat, paní Girardouxová,“ slíbil jsem a zaplatil předem.

„Máme nahoře malý pokojík pro hosty, ale zrovna dneska ráno jsem vzala dvě slečinky z Basileje,“ pronesla lítostivě.

„Přijel jsem navštívit malíře Altmeiera. Neznáte ho náhodou, paní Girardouxová?“ zkusil jsem štěstí.

Odmítavě potřásla kudrnatou hlavou.

Vypravil jsem se do hotelu. Zlatá písmena Le Ritz se blyštěla ve slunci. Vrátný dostal svůj frank, protože menší mincí bych ho urazil, a otevřel mi široké skleněné dveře. Rozlehlá hala připomínala tělocvičnu. Když jsem se pozorně rozhlédl, pochopil jsem svůj omyl. Šikovný architekt nahradil okázalost stylově čistou, ale náramně parádní skromností.

Statný, dobře oblečený muž s pestře pomalovanou kravatou mi vysekl mírnou poklonu a zkusil to anglicky. Pozdravil jsem ho v jeho mateřštině, ačkoli jsem nepochyboval, že i zkušený lingvista by ji těžko určoval se stoprocentní jistotou.

„Máte volný pokoj?“

„Zajisté, pane. Račte, prosím, za mnou.“

Ráčil jsem.

„Nebydlí v hotelu pan Altmeier?“ zeptal jsem se během procházky od vchodu k jeho rezidenci v rohu haly.

„Zajisté, pane. Jste novinář?“

„Nejsem novinář. Mistr je v hotelu?“

„Obávám se, že nikoli. Mistr se obvykle vrací až pozdě večer. Pracuje nahoře u přehrady. Skutečně nejste novinář?“

„Nesnáším novináře,“ ujistil jsem ho.

„Pan Altmeier také,“ pronesl zasvěceně.

„Vypravím se za ním.“

„Nebude to jednoduché, pane,“ poznamenal starostlivě. „U lanovky je velmi mnoho lidí.“

„Půjdu pěšky.“

„Pěšky se dostanete nahoru rychleji,“ oživil strnulou tvář nepatrným úsměvem. „Budete si přát průvodce?“

„Vyptám se na cestu,“ řekl jsem.

„Grande-Dixence je největší švýcarská přehrada, pane,“ neopomenul podat základní informaci cestou k mému pokoji. Byla to prosluněná místnost s automatickým klimatizátorem a s výhledem na městečko, tísněné horami. Jak do ulic pralo slunce, vypadalo jako posypané pestrobarevnými korálky. To se v nich leskly střechy zaparkovaných automobilů.

Vrtulník přeletěl nízko nad hotelem s ohlušujícím rachotem.

„V noci většinou nelétají,“ pokusil se obhájit dokonalé služby hotelu.

„Mám dobré spaní,“ ujistil jsem ho a vystrnadil z pokoje. Nesdílel jsem jeho jistotu, že budu nerušeně spát.

U prastarého kamenného kostelíka jsem vykouřil cigaretu a pokračoval ve výstupu. Ve vysokohorském vzduchu s palčivými slunečními paprsky v zádech to nebyla žádná legrace.

Přehradní jezero mělo kalnou, šedozelenou barvu a mezi strmými stráněmi bez větší vegetace působilo téměř tísnivě. Ten dojem nedokázala zmírnit ani čistá, jasně modrá obloha a zářivý ledovec pod ní.

U informační tabule o hloubce a množství vody v přehradě se činil mládenec v krátkých kožených kalhotách s „padacím mostem“.

„Neviděl jste nějakého malíře?“ pokusil jsem se získat informaci.

„Malířů jsem tady už viděl…“

„Myslím dneska,“ upřesnil jsem. Po namáhavém výstupu jsem postrádal náladu na jakékoli slovní hříčky.

Upřel na mne vybledlé, vodnatě modré oči. „Dneska také. Maluje kousek pod ledovcem.“

„Znáte jeho jméno?“ vznesl jsem dotaz, abych se náhodou neplahočil za nějakým Swarnerem nebo Turnerem.

„Když prochází kolem, vždycky mi podá ruku a představí se,“ odpověděl uštěpačně. „Nějak jsem jeho jméno pustil z hlavy.“

„Máte jiné starosti, chápu,“ řekl jsem stejným tónem.

„Nepřál bych vám je.“

„Tak ahoj,“ řekl jsem.

Zachechtal se a hodil si do úst cigaretu. Uměl to. Šlo patrně o jeho parádní kousek, nebyl jsem však šestnáctiletá slečinka, aby to na mě udělalo dojem.

Ledovec tlačil kamenitou morénu. Mezi balvany proudila z dutin ledová voda.

Hleděl si práce. Doufal jsem, že je to Rudi Altmeier. Mrzelo by mě, kdybych se takový kus cesty trmácel za některým jeho kolegou.

„Pan Altmeier?“ otázal jsem se uctivě.

Věděl o mně už chvíli, protože široko daleko nebylo živáčka. V ostré řezané tváři se nepohnul ani sval.

„Jo,“ souhlasil a máznul do ledovce kus běloby. Ten obraz chtěl pořádný rozběh, protože zblízka vypadal jako hrozná mazanice.

„Těší mě, že jsem vás našel,“ řekl jsem.

„Jak jste mě našel?“

„Mluvil jsem s vaší dcerou.“

Otočil se a konečně mi věnoval pohled. „Kdy?“

„Včera.“

„Co dělá malý Heinz?“

„Otrhával borovici jehličky,“ podal jsem pravdivou informaci.

„To dělá hrozně rád,“ poznamenal se shovívavým pousmáním. „Co chcete?“

„Mluvit s vámi.“

„Jste od novin?“

„To zajímalo už recepčního v hotelu.“

„Nesnáším novináře.“

„Nejsem od novin,“ ujistil jsem ho. „Lidé od novin mi většinou jdou na nervy.“

„O čem se mnou chcete mluvit?“

„Zeptejte se jinak,“ požádal jsem.

„Dobrá. O kom se mnou chcete mluvit?“

„To je ono!“

„Nehledáte také Hangelliniho? Nebo Hübnera, záleží na tom, pod jakým jménem ho znáte. Ačkoli, jak se na vás dívám, pod jménem Hangellini jste ho znát nemohl.“

Zasadil mi ránu. Hodila mě do provazů. Potřeboval jsem mokrý ručník na krk, ale musela stačit cigareta. „Jak jste na to přišel?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Byl tady už jeden. Takový plešoun. Vypadal jako funebrák, který se vypracoval na poslance vším jiným než prací a poctivostí.“

„Měl na dlani jizvu?“

„Kdybych věděl, že vás budou jeho dlaně zajímat, nechal jsem si je ukázat, člověče,“ houkl podrážděné. „Ale neuniklo mi, že mu chybí kus ucha.“

Navrátil! Sichoux! Posledním jménem Kolber!

Tak tedy přece, Torn se nemýlil. Ani on však nepředpokládal, že Kolber bude Hangelliniho hledat v Le Chargeuru. Nebo snad…

„Proč mlčíte?“

„Přemýšlím.“

„Kde přišel o ten ušní lalůček?“

„Ustřelili mu ho.“

„Kdo?“

„Čeští pohraničníci na Šumavě.“

„Pohraničníci? To je něco jako celníci?“

„Vzdáleně,“ připustil jsem.

Zvýraznil šedou barvou část horského masívu. „Měli mu ustřelit něco jiného, jsem na něho naštvaný, člověče! Také jste přišel jako luňák?“

„On přišel jako luňák?“

„Přinesl mi smutnou zprávu.“

„O Bielovi?“

Podal mi paletu. „Položte ji na zem. Opatrně, člověče! To není kladívko!“

Potom ještě několikrát máznul šedivou barvou pod ledovec a usedl vedle palety. Posadil jsem se na balvan proti němu.

„Nemáte zbytečnou cigaretu? Při malování nekouřím, a proto s sebou kouření nenosím, ale dožral jste mě!“

„To mě mrzí,“ řekl jsem a zapálil mu. „Mluvil jsem s Meissnerem.“

„Jste od policie?“

„Kdekdo mě má za policajta. Nejsem policajt, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu.“

„Co máte proti policajtům?“ protáhl jedovatě. Ostříží obličej prosvětlilo jakési teplo. Snad sedělo v jasně hnědých očích, od nichž se rozbíhaly dlouhé, tenké vrásky.

„Spoustu věcí. Hledám Hangelliniho. Mám proti policajtům třeba to, že ho nechali klidně a spokojeně žít v útulné vídeňské vile.“

„To byli rakouští policajti. A potom, Hangellini je mrtvý. Někdo ho…“

„To nebyl Hangellini,“ vysvětlil jsem. „Hangellini vzal do zaječích.“

„Myslel jsem si to, když se tu objevil ten bezuchý.“ Pevně stiskl rty. „Proč Hangelliniho hledáte?“

Na moje sdělení reagoval s podezřelou netečností. Možná mu stačila nepříliš jasná fotografie v novinách.

„Je proti němu řada nových důkazů.“

„Kéž by! Jak vám mohu pomoci?“

„Potřebuji znát tři věci. Kam se Hangellini poděl, proč zmizel a proč nad ním drželi celá léta ochrannou ruku jeho bývalí kolegové. Nebyl takové eso, aby…“

„Koncem války velel transportům, které zachraňovaly před spojenci nakradené cennosti. Zlato, umělecké předměty… Asi ho podezřívali, že něco ulil, a vlastně si ho hlídali.“

„Svědčil jste proti Hangellinimu. Vy, Biel a nějaký Haller.“

„Haller svědčil, jenomže jeho svědectví nakonec šikovný obhájce obrátil v Hangelliniho prospěch. Haller totiž byl vždycky trouba a zůstal jím.“

„Biel je mrtvý. Někdo ho zastřelil a hodil do jezera. Proč asi?“

„Proč asi,“ opakoval po mně s povzdechem a neznělo to jako otázka. Spíše jako smutné konstatování.

„Možná na někoho něco věděl. Nebo si dotyčný myslel, že Biel něco ví. Totéž si může myslet o vás,“ upozornil jsem.

„Mám si vaše slova vyložit jako varování?“

„Částečně,“ připustil jsem tu nepříjemnou možnost.

„Znáte Hangelliniho osobně, nebo jenom děláte svou práci?“

„Dělám svou prácí,“ připustil jsem. „Jak Hangellini vypadal?“

Uvažoval nad odpovědí. „Jako člověk,“ řekl potom a nepokoušel se o aforismus.

„Kdyby bylo třeba, půjdete proti němu znovu svědčit?“

„Třeba o půlnoci,“ pronesl bez váhání. „Už z úcty k Bielovi. V koncentráku mi zachránil život. To se nezapomíná, jenomže řešíme pouze teoretickou otázku. Nikoho nelze odsoudit za stejnou věc dvakrát.“

Nehodlal jsem diskutovat o zákonodárství. „Kde žije Haller?“

„To vám nepovím. Neznám vás. Haller by mohl skončit jako Biel a to by mě mrzelo.“

„Přicházím od Meissnera!“

„Jak se mu vede?“

„Vypadá spokojeně.“ Věděl jsem, proč se ptá, a proto jsem dodal: „Šilhá. Na druhém oku má tik.“

„Památka na lágr.“

„Říkal mi to. Proč se Haller odstěhoval po válce do Švýcarska?“

„Haller je rodilý Švýcar. Gestapo ho sebralo, když přijel do Vídně k příbuzným. Byli to židé. Haller je chtěl dostat do Švýcarska. Hrozně se tím zadlužil. Řadu let po válce splácel půjčku.“

„Co se stalo s těmi příbuznými?“

Altmeier pozvedl dlouhý ukazováček k obloze.

Nabídl jsem mu ještě jednu cigaretu. Odmítl.

„Proč jste se vystěhoval do Švýcarska vy?“

„Svědčili jsme proti několika nacistům, jejich přítelíčkové nám znepříjemňovali život. Biel ležel po jejich zásahu čtvrt roku v nemocnici. Volili jsme klidnější útočiště mimo vlast. Dejte mi ještě cigaretu, člověče, tyhle vzpomínky mě pořád ještě dokážou rozrušit.“

Dostal ji.

„To je hezký obraz,“ řekl jsem pokrytecky a ukázal na nedokončené plátno.

„Bude hezký,“ opravil mě sebevědomě. „Malují všechny alpské přehrady. Odtud se chystám na Mooserboden. Ty dvě ohromné nové hráze mě lákají.“

„Mooserboden leží na rakouské straně,“ poznamenal jsem varovně. „Nevadí vám to?“

Zahleděl se na ledovec, ale patrně viděl mnohem, mnohem dál. Daleko do minulosti.

„Třeba si to ještě rozmyslím. Nejsem zbabělec, ale znám cenu života a naučil jsem se opatrnosti.“

„Kdy tady byl ten s deformovaným uchem?“ zajímal jsem se o Kolbera. Jeho přítomnost v Le Cliargeuru mě znepokojovala. „Představil se vám?“

„On ano,“ odvětil Altmeier a upřeně mě pozoroval.

„Jmenuji se Tozzi,“ napravil jsem chybu.

„Říkal, že se jmenuje Kolber, a říkal mi to včera ráno v hotelu.“

„Škoda že nechcete prozradit Hallerovo bydliště. Co když mu hrozí nebezpečí?“

„Nemalujte čerta na zeď,“ okřikl mě. „Dám mu zprávu. Pro klid svého svědomí. Víc na mně nechtějte. Ještě něco?“

„Nevíte, odkud Hangellini pocházel a kde by teď mohl hledat útočiště?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl, uchopil paletu a zvedl se.

„Sbohem,“ řekl jsem. „Odpusťte, že jsem vás zdržel.“

„Sbohem. A promiňte, že vám neřeknu Hallerovu adresu. Považuji opatrnost za matku moudrosti.“

„Možná máte pravdu,“ řekl jsem už na odchodu.

4

Nazlátlý přísvit večera činil krajinu průzračně čistou. Vypadala teď úplně jako na pohlednici.

Opustil jsem pokoj a vyhledal hotelovou telefonní ústřednu.

„Potřebuji volat do Itálie a v pokoji nefunguje telefon,“ vysvětlil jsem plavovlasému děvčeti se sluchátky na uších.

„Hned zařídím opravu.“

„To nespěchá. Mohu dál?“

„Pojďte,“ odvětila s šibalským úsměvem. Byl to ten typ dívek, které se lépe vyjímají v zasněžené alpské krajině s lyžemi na nohou. Trochu nevýrazný obličej nedokázala dotáhnout ani jasně fialová rtěnka.

„Jste moc hodná,“ řekl jsem vřele.

„Nemá se to, ale když vám v pokoji nefunguje telefon… Máte krásné auto, pane Tozzi.“

Překvapeně jsem na ni pohlédl.

„Jmenuji se Girardouxová. Viděla jsem vás hovořit s matkou,“ poskytla mi vysvětlení.

„Ach tak! Patrně jste podobná otci.“

„Říkají to. Kam chcete volat?“

„Ozzta,“ řekl jsem a položil před ni lístek. „Toto číslo, prosím.“

„Posaďte se, bude to chvíli trvat.“

Pozoroval jsem ji při práci. Počínala si hbitě, klidně a vůbec jí nevadila má přítomnost. Mrkl jsem se kolem.

„Máte tady seznam hostů?“

Přisvědčila a podala mi několik listů. „Nemohu přece s každým hovorem obtěžovat recepci.“

Altmeierovo i svoje jméno jsem v seznamu našel. Kolberovo scházelo.

„Jsou v Le Chargeuru ještě jiné hotely?“

„Hotýlky,“ odpověděla a napojila se na volající pokoj. „Ano, pane Altmeiere. Ano, zařídím. Rüttli 279. Spolehněte se.“

Za několik minut jsem uslyšel známý hlas.

„Dobrý večer, Gino,“ řekl jsem. „Mohu mluvit s šéfem?“

„Odcestoval.“

„Vyřiďte, že nabízené zboží je dobré kvality, ale dodací lhůty se pravděpodobně poněkud protáhnou,“ řekl jsem, aby agentura Alfa nežila v pochybnostech, zda mi nevyplácí plat zbytečně.

„Šéfa vaše zpráva potěší,“ odvětila Gina a zavěsila.

„Známá?“ zajímala se mladší Girardouxová.

„Pouze šéfova sekretářka. Kdy končíte?“

„Za třicet minut.“

„Byla jste strašně laskavá. Mohu, vás pozvat na večeři, slečno Girardouxová?“

„Pozvat mě můžete. Ale tou slečnou Girardouxovou mě hladíte proti srsti. Jmenují se Käthe.“

„Děkuji, Käthe.“

„Za co?“

„Že jste přijala moje pozvání.“

„To jsem neřekla,“ bránila se formálně.

„Dole v baru? Nebo v restauraci?“

„V hotelu nemohu. To je vyloučené, přišla bych o místo. Nedaleko nedávno otevřeli takový malý podnik. Ve štítě uvidíte namalovaného draka. Jistě to najdete.“

„Spolehněte se. V kolik?“

„V devět.“

„Budu čekat, Käthe.“

Došel jsem na poštu a obvolal všechny hotely a penzióny podle seznamu. Zbytečně jsem plýtval penězi, Kolbera v žádném neznali. Což nic nedokazovalo. Měl u sebe jistě i jiné doklady než ten se jménem Kolber a spousta návštěvníků Le Chargeuru vyhledává raději méně komfortní, ale lacinější a především nenápadnější ubytování v soukromí.

Draka ve štítě jsem našel, a dokonce i volný stůl. Käthe přišla s omluvitelným zpožděním.

„Nazdar, Käthe,“ oslovila ji číšnice důvěrně. „Máš se?“

„Fajn. A ty?“

„Fajn. Jsem ráda, že tě vidím.“

Když jsme zůstali sami, zeptal jsem se: „Kamarádka?“

„Líbí se vám?“

„Vy jste hezčí.“

„Známe se z klubu.“

„Z jakého klubu?“

„Jste zvědavý, pane Tozzi!“

„Vidíte! Teprve nyní si uvědomuji, že jsem se dosud nepředstavil,“ omlouval jsem se.

„Představil,“ odpověděla se smíchem. Čekal jsem vysvětlení. Jako většina mladých dívek zřejmě ráda okouzlovala bystrostí. Snad si tím suplovala komplexy z toho, že k ní byla příroda při rozdávání krásy poněkud macešská. „Do ústředny jste přišel s klíčem od svého pokoje. Stačilo mrknout do seznamu a znala jsem i vaše křestní jméno.“

„Chytrá,“ ocenil jsem. „Také přiznávám, že jsem zvědavý. Z jakého klubu znáte tu slečnu?“

„Z lyžařského.“

„Jezdíte dobře?“

„Ujde to,“ nasadila lítostivý výraz. „Ona je lepší. Mnohem lepší. Minulou zimu byla jednou čtvrtá ve Světovém poháru.“

„Celkově?“

„Ale ne, v jednom závodě. Hned za Pröllovou.“

„A vy?“

„Loni jsem se celou zimu nedostala do formy.“

„Letošní sezóna vám přinese úspěch,“ řekl jsem se snahou o přesvědčivý tón. „Povězte mi něco o Le Chargouru. Nemyslím informace, které mohu získat v turistickém prospektu.“

Byl to docela příjemný večer. Později si přisedla i Käthina kamarádka, už bez bílé zástěrky a pečlivě naškrobené čelenky. Když se usmívala, na tvářích jí naskakovaly turecké půlměsíčky. Škoda že se smála jenom zřídka a většinou právě tomu, co mně nepřipadalo ani trochu k smíchu. Před půlnocí si ji vyzvedl ulízaný hezoun s tenkým černým knírkem.

„Bratr a trenér v jedné osobě,“ informovala mě Käthe, když jsme zase zůstali sami. O něco později jsme se zvedli také, byli jsme posledními hosty. Zamířila k domovu a trvala na svém. Takže jsem si došel pro mustanga.

Na parkovišti u hotelu bylo několik volných míst. Hlídač pokyvoval hruškovitou hlavou. „Máte pěkný vůz. To je váš?“

„Proč se ptáte?“

„Jen tak,“ odpověděl a v jeho pohledu visela otázka. „Někdo se tady na takový vůz poptával.“

„Ptal se právě na můj vůz?“

Hlídač přisvědčil.

„Jak vypadal?“

„Blbě, pane. Chyběl mu kus ucha.“

„Proč mi to říkáte?“

„Dal mi deset franků,“ zavesloval přímo ke svému cíli.

„Dost málo za mlčení, že?“

Vychytrale se usmál.

„Kolik berete za mlčení?“

„Pětadvacet,“ střelil od boku a znovu na mne číhavě mrknul.

„Dostanete deset franků za informaci a dalších deset, když nikomu neprozradíte, že jste mi všechno vyklopil,“ nabídl jsem. „Nejsem zvyklý smlouvat, tak se rozhodněte. Tolik mi na vašem mlčení nezáleží.“

„Spolehněte se,“ zasršel ochotou a křepce odcházel ke svému přístřešku. Spokojeně si pohvizdoval.

V hotelové hale jsem potkal Altmeiera. Podpíral robustního bruneta, opile vyzpěvujícího starou anglickou odrhovačku. Snažil se vyprostit z malířova sevření, ale Altmeier měl zřejmě značnou sílu. Brunet se na něho zle osopil. Za nimi se vratce pohybovala žena, která vypadala jako odkvétající profesionální společnice. Byla hubená a našlapovala velice toporně, jako by měla místo nohou chůdy. Její angličtině nebylo rozumět. Pravděpodobně se snažila bruneta utišit.

„Kolega,“ usmál se provinile Altmeier. „Měl jste příjemný večer, pane Tozzi?“

„Velmi příjemný,“ řekl jsem. „Nechcete píchnout?“

„Zvládnu to sám,“ odpověděl a poplácal bruneta po zádech. Žena se zahihňala a stoupala do schodů s vydatnou pomocí zábradlí. Elegán z recepce je shovívavě sledoval.

„Nezapomenete na svého přítele?“ zavolal jsem na Altmeiera a to jsem neměl dělat.

Všechny rysy jeho obličeje naráz ztvrdly. „Nezapomenu,“ odpověděl téměř nepřátelsky.

„Dokončil jste obraz?“

„Kdepak. Nasadil jste mi brouka do hlavy,“ odpověděl nerudně. „Snad ho dokončím zítra.“

Nedokončil.

V devět hodin byl nalezen skupinou turistů mířících k ledovci. Měl střelnou ránu v obličeji a další v srdeční krajině. Obě smrtelné.

To jsem vyslechl z rozhlasových zpráv cestou do Rüttli. Následovala obvyklá výzva všem, kdož mohou podat informaci…

Mohl jsem podat informaci o Kolberovi. Kolber mohl podat informaci o mně. Byl jsem přesvědčený, že to neudělá ani jeden z nás. Hru o Hangelliniho a jeho tajemství jsme museli sehrát v tichosti a jen mezi sebou, protože jinak bychom šli k ledu oba.

Někde se opět stala chyba.

Doufal jsem, že to nebyla moje chyba. Moc by mě mrzela.

5

Voda v jezerech byla skutečně modrá, obklopená až neskutečně svěží zelení. Větvemi stromů, vroubících po obou stranách silnici, pronikaly šikmé paprsky slunce.

Potom začala silnice prudce stoupat. V krkolomných serpentinách k průsmyku nemá řidič možnost věnovat se přírodním krásám, romantice tunelů a viaduktu, pasoucími se stády krav ani osamělým salaším a hotýlkům.

Při klesání je to ještě horší. Zejména když musí dávat pozor, zda není sledován jiným vozem.

Zaparkoval jsem na poměrně široké ulici uprostřed Luzernu, rozhodnut zbavit se případných nohsledů stůj co stůj. Křižoval jsem ulice, dvakrát použil okolo jedoucích taxíků, lanovka mě vyvezla na vrch Pilatus, z něhož byl nádherný rozhled. V barvách převládal medově zelený nádech strání a modř oblohy. Napadlo mě, že tolik odstínů nemají na paletách ani všichni malíři světa dohromady. Jedna z nedokonalostí člověka. Snaží se napodobit přírodu, podrobit ji svým tužbám, představám a potřebám, nikdy ji však nedokáže věrně reprodukovat v celé její malebnosti a pestrosti. Slovem, barvou, hudbou ani čočkou fotoaparátu.

Dole ve městě jsem zašel do restaurace a objednal si aperitiv a večeři. Po aperitivu jsem nenápadně položil pod ubrousek bankovku a zamířil k toaletám. Úzkou chodbičkou kolem kuchyně jsem se dostal na těsný dvorek a přes dvorek do temné uličky. K přístavišti jsem došel půl minuty před zvednutím můstku bělostné parolodi Wilhelm Tell.

Uvažoval jsem.

Biel byl zastřelen.

Po mé návštěvě zemřel stejnou smrtí Altmeier.

Nebylo by marné upozornit nenápadně na spojitost mezi oběma vraždami. Balistická expertiza mohla dokázat, že oba byli zabiti stejnou zbraní.

Nechtěl jsem ohrozit Hallerův život a zdar svého poslání.

Loď nesoucí jméno legendárního hrdiny kantonu Uri, jehož příběh zaujal i Williama Shakespeara, čeřila klidnou, tichou, pokojnou hladinu, v níž plavala spousta hvězd.

Městečko Rüttli už spalo.

U přístaviště postávalo několik lidí. Očekávali moje spolucestující a personál lodi. Zahnul jsem do první neosvětlené uličky, která mi přišla do cesty. V nízkém výklenku jsem postál deset minut, ale nezaslechl jsem jediný krůček, nepostřehl žádný pohyb.

Našel jsem malý hotel.

V miniaturním podkrovním pokojíku se šikmým stropem bylo příšerné vedro. Otevřel jsem okno i dveře na chodbu, průvan však nevznikl žádný. Přikrývku jsem složil na židli a natáhl se na chladivé prostěradlo. Ještě jsem se chtěl podívat na hodinky, jenomže spánek mě přemohl dřív, než jsem dokázal myšlenku změnit ve skutek.

Procitl jsem do svěžího a tichounkého rána. Žádný hluk, žádná auta. Uvědomil jsem si, že je neděle. Někde blízko se rozezněl kostelní zvon.

V útulné jídelně, zařízené stylovým, těžkým dřevěným nábytkem, čekal tlustý hostinský a hoteliér v jedné osobě. Usadil mě k prostřenému stolu a zeptal se na mé přání. Bylo jich požehnaně, protože jsem předchozího večera ošidil žaludek o večeři a ten se po vydatném spánku bouřlivě hlásil o svoje práva.

„Máte telefon?“ zeptal jsem se hostinského po snídani.

Přisvědčil. „Koho chcete volat?“

„Číslo 279.“

Za okamžik mě zavolal do nevelké kuchyně. Telefonní přístroj visel na zdi vedle dveří.

Představil jsem se.

„My se známe?“ tázal se ostražitě Haller.

„Neznáme. V pátek večer vám volal jeden známý.“

„O vás nic neříkal,“ odsekl Haller.

„Znám od něho vaše telefonní číslo i jméno.“ Nepochybně uvažoval, zda nemá se sluchátkem praštit. Dovtípil se, že plané gesto není řešení. „Co potřebujete?“

„Chci si s vámi pohovořit.“

„O kom?“ zeptal se váhavě.

„O několika lidech. Příkladně o Meissnerovi.“

„O kom ještě?“

„O Hangellinim.“

Potřeboval přesně dvaapadesát vteřin, než se vzpamatoval. „Znáte hospůdku U modrého hořce?“

„Neznám. Přijel jsem v noci. Ale najdu ji.“

„Odkud voláte?“

„Z hotelu.“

„Z kterého hotelu?“

„Okamžik, prosím,“ požádal jsem a pohlédl na hostinského, předstírajícího naprostý nezájem. „Jak se jmenujete, pane hostinský?“

„Kreuz,“ zabručel. Oslovením jsem si u něho nešplhnul, považoval se za hoteliéra.

„Z hotelu pana Kreuze,“ řekl jsem Hallerovi.

„V jednu hodinu budu u Modrého hořce.“

„Jak vás poznám?“

„Sedněte si ke stolku vedle výčepu. Hostinskému řekněte, že čekáte na mě. Nechá vás tam sedět.“

„Výborně,“ řekl jsem a odložil sluchátko.

Měl jsem spoustu času.

Vyšel jsem si za městečko. Voda v jezeře byla zelenavá a průzračná. Nikde jsem nespatřil žádnou motorovou loď. Jenom několik plachetnic zvyšovalo dojem dokonalé pohody. Na louce jódlovala krojovaná skupina před fotoaparáty turistů.

Z informační tabule jsem se dověděl, že na tom palouku se v roce 1291 konala porada předáků tří kantonů, které se snažily získat samostatnost, a dala základ dnešnímu švýcarskému státu. Také seznamovala veřejnost s osudem císařského vogta Konrada z Tillendorfu, kterého zastřelil neznámý pachatel. Tam asi leží začátek pověsti o Wilhelmu Tellovi.

Nic nového pod sluncem, když už ve třináctém století se nepohodlní lidé odstraňovali stejným způsobem, jakým jsou odstraňováni ve století dvacátém. A to je možno hledat stopy mnohem staršího data.

Císařský vogt zemřel rukou neznámého pachatele.

Jako Biel.

Jako Altmeier.

Jako ten mrtvý na trati u Leony di Azziore, který měl u sebe pas na jméno Alex Joffé.

Romantická krajina pro mne ztratila půvab.

U modrého hořce jsem se posadil podle Hallerova návodu ke stolku vedle výčepního pultu. Hned přispěchal majitel s mrožím knírem.

„Nechcete se raději posadit někam k oknu?“ upřel na mě velké oči. Na pravé tváři měl důkladnou modřinu. Zřejmě míval hosty, kteří jen neochotně opouštěli jeho hospodu při uzavírací hodině. Smetl z ubrusu pomyslné smítko.

„Čekám na pana Hallera,“ Vysvětlil jsem mírně, ale rozhodně. Nehodlal jsem se s ním handrkovat o místo.

„Ví o tom?“ položil mi asi velice prozíravou otázku.

„Ovšem.“

„To je něco jiného. Budete obědvat?“

Řekl jsem, že budu. Spokojeně se odsunul a korálkovým závěsem proplul do kuchyně, odkud pronikaly různé vůně i pachy. Především cibule.

V krátkých intervalech přišli tři náramní fešáci. Každý z nich vážil nejméně devadesát kilo, všichni měli navzdory vedru saka a byli si podobní jako vejce vejci. Nelíbili se mi.

Haller přišel ve čtvrt na dvě. Usedl, zapálil si viržinko a upřel na mě malá očka, zapadlá nad růžovými tvářemi. Čtvrté vejce k předchozím, jenom podstatně starší.

„Děkuji, že jste přišel,“ řekl jsem tiše.

Namířil na mě viržinko. „Kdy jste mluvil s Meissnerem?“

„Už je to pár dní.“

„A s Rudim?“

„Myslíte pana Altmeiera?“

„Koho jiného,“ odsekl nadutě.

„V pátek odpoledne. Kolem půlnoci jsem ho potkal v hale hotelu Le Ritz. Vedl nějakého namazaného Angličana.“

Zpozorněl. „Vedl?“

„Angličan vypadal poněkud unaveně,“ vysvětlil jsem. „Společensky.“

„V sobotu jste Rudiho neviděl?“

„Časně ráno jsem vyrazil do Luzernu.“

„V kolik?“

„Asi v půl sedmé.“

„Jel jste sám?“ pokračoval ve výslechu.

„Sám,“ připustil jsem. „Ale hned za Le Chargeurem si mě stopli mladí manželé, holdující pěší turistice. Jmenují se Hornovi a žijí v Haagu.“

„Holanďané?“

„Říkali to. V Luzernu jsem nechal svého mustanga stát uprostřed města a do Rüttli jsem přijel lodí. Cestou do Luzernu jsem se z rozhlasových zpráv dověděl o smrti pana Altmeiera.“

„Tu zprávu jsem slyšel,“ pronesl vážně, aniž ze mne na vteřinku spustil zvědavý pohled. Altmeier jej považoval za hlupáka. Napadlo mě, zda se krutě nezmýlil. Haller vypadal mazaně a lstivě.

„Říká vám něco jméno Biel, pane Hallere?“

„Nedávno utonul. Smutné. Moc smutné. V jeho letech…“

„Neutonul,“ řekl jsem, abych uvedl věc na správnou míru. „Biela zastřelili.“

Viržinko mu vypadlo z prstů, ale rychle se ovládl, zvedl ho a skousl v zubech tak prudce, že se zakmitalo jako tětiva.

„Kdopak vám to řekl?“ otázal se ostře.

„Meissner.“

„Od policie nejste. To bych za vámi nemusel chodit po hospodách,“ uvažoval nahlas.

„To byl váš nápad, sejít se tady,“ namítl jsem. „Nejsem od policie. Hledám lidi, kteří znali bývalého gestapáka Hangelliniho. Vy jste ho přece znal také!“

„Málo,“ přiznal neochotně. „Vlastně skoro vůbec ne. Jenom jsem o něm hodně slyšel. Když mě ve Vídni sebrali, seděl jsem půl roku s číšníkem, který v opilosti vypravoval vtip o Hitlerovi. Zpracovával ho Hangellini.“

„Ten číšník žije?“

„Nevím.“

„Pocházel z Vídně?“

„Z Zellu, myslím,“ odpověděl a trochu se zarazil. „Ne, počkejte! Myslím, že pocházel z Klagenfurtu.“

„Pamatujete si jeho jméno?“

„Jistě. Ale neřeknu vám ho. Mohl by skončit jako Biel a Altmeier,“ odpověděl rozhodně. Nenaléhal jsem.

„O sebe se nebojíte?“

„Umím se o sebe postarat,“ mrknul po třech vazounech, tvářících se nad svými sklenicemi náramně zaměstnaně.

„Kde bych našel Hangelliniho?“

„Nemám ponětí.“

„Čtete noviny?“

„Nečtu. Lžou. Noviny vždycky lhaly!“

„Říkal jste, že ten číšník pocházel z Zellu. Odtamtud jistě nebylo mnoho číšníků v koncentráku.“

„Zmýlil jsem se, pocházel z Klagenfurtu. Určitě si vzpomínám,“ sršel náhlou ochotou.

„Co na tom záleží,“ mávl jsem rukou. „Stejně nemohu jít na policii nebo za starostou a vyptávat se na číšníka, kterého před třiceti roky sebralo ve Vídni gestapo.“

„Máte pravdu, vysmáli by se vám. Může být dávno po smrti,“ konstatoval spokojeně Haller. „Vracíte se ještě dneska?“

„Zítra ráno pojedu lodí. V Rüttli se mi líbí a nikam nespěchám.“

Položil na stůl peníze za pivo, jehož se ani nedotkl, pokývl na pozdrav jako spokojený koňský handlíř a odešel. Tři vazouni se trousili za ním.

To kolo jsem nevyhrál.

6

Nad Luzernem zuřila prudká bouře.

Znechuceně jsem vlezl do vozu, krátil si čas cigaretou a čekal, až déšť ustane. Nechtělo se mu. Naopak jsem měl dojem, že ještě zesiluje, podporovaný prudkým nárazovým větrem. Rozhodl jsem se nečekat na konec té malé potopy světa. Zvykl jsem si po každém delším odstavení vozu prohlédnout vnitřek, zavazadlový prostor, spodek vozu i motor, jednou se mi opatrnost vyplatila, objevil jsem pod palubní deskou vysílačku. Asi hodinu jsem recitoval kolem dokola Erbenova Vodníka a potom jsem ji na parkovišti vložil dvěma neopatrným Japoncům do vozu s diplomatickou značkou.

Vylezl jsem do deště, pozvedl kapotu a instinktivně ucukl. Šikovné ruce doplnily motor úhlednou krabicí napojenou tenkým drátkem ke startéru. Zavřel jsem kapotu, uchýlil se zpátky do vozu a rovnal si v hlavě myšlenky.

Někdo se proti mně pojistil výbušninou. Nevadí, když jsem ji objevil. Má to u mě jako v záložně.

Exploze uprostřed zalidněného města nutně musí vzbudit pozornost. Také může přivodit spoustu zranění a nadělat značné škody.

Pro všechny případy jsem odjistil revolver a znovu se vydal do deště. Stejně už jsem byl promočený na kůži.

V telefonním automatu stála zády ke mně dívka s dlouhými vlasy, rozpuštěnými přes ramena, a proti ní se opíral o sklo mladík v jasně červené košili.

Šel jsem k nim a zaklepal na sklo. Automat stál příliš blízko vozu.

„Nevidíte, že prší?“ zeptal se mládenec a snažil se znovu dovřít dveře. Zabránila mu v tom moje bota.

„Potřebuji telefonovat,“ řekl jsem důrazně. „Mám poruchu na voze.“

„Tak se sem vmáčkněte,“ uhnul o milimetr.

Pokrčil jsem rameny a zavřel dveře.

Ruka se štípačkami se chvěla jako v zimnici. Neměl jsem chuť nechat se roztrhat na ulici v Luzernu, ale požádat o pomoc pyrotechnika jsem nemohl také. To bych mohl rovnou spáchat sebevraždu.

Stiskl jsem zuby a potom kleště.

Nic. Ticho. Klid.

Otevřel jsem oči. Povedlo se!

Z protisměru přijíždělo taxi. Ti dva mu vyběhli vstříc. Mladík se ke mně otočil „Teď si můžete volat třeba do Říma!“

„Prima,“ zavolal jsem na něho. „Ministerský předseda se nemůže dočkat, až telefon zazvoní.“

Opatrně jsem vyjmul těžký balíček a položil ho k okraji chodníku. Znovu jsem zamířil k telefonu. Mladík měl možná solidní zeměpisné znalosti, pokud náhodou neslyšel o Římu jenom v hodinách náboženství. Paměť však měl určitě mizernou. Na podlaze ležela červenobílá kabela se zipem a reklamní značkou Adidas. Otevřel jsem ji. Obsahovala několik pestrobarevných časopisů a vlhké dámské plavky v igelitovém sáčku.

V seznamu jsem vyhledal číslo policejní stanice.

Ozval se unylý, ospalý hlas. Jeho majitel jistě proseděl déšť v suchu.

„U telefonní budky proti cukrárně Delmoni leží tmavomodrá krabice s výbušninou,“ zasvětil jsem policistu do svého trápení, které hrozilo stát se luzernskou tragédií.

Pár vteřin vládlo na lince ticho.

„Lepší anekdotu pro deštivé odpoledne neznáte?“ uslyšel jsem potom sarkastický dotaz. Policistova lenost musela být značná.

„Na anekdoty nemám náladu ani za slunečného počasí,“ řekl jsem podrážděně.

„Kdo volá?“

Rozhlédl jsem se po firemních štítech v ulici.

„Marian Hulshoff,“ přečetl jsem si.

Policista zpozorněl. „Majitel zlatnictví?“

„Správně.“

„Počkejte na nás. Ničeho se nedotýkejte. Říkáte proti cukrárně Delmont? To je Knittelova ulice?“

„Ano, Knittelova.“

„Tak čekejte,“ řekl policista stroze a zavěsil.

Nastartoval jsem a odrazil od chodníku. Na křižovatce mě minulo stejné taxi, jakým odjela zapomnětlivá dvojice. Vraceli se pro kabelu.

Na rohu jsem si přečetl jméno ulice. Znělo docela jinak. Policista mě asi přece jenom měl za vtipálka. Doufal jsem, že mu typická švýcarská svědomitost nedá a pošle ke zlatnictví Mariana Hulshoffa hlídkový vůz.

Město se drobilo, počínalo splývat s krajinou. Na jeho okraji stál motel s čerpací stanicí. Ukazatel stavu paliva mi vyhrožoval a také jsem pociťoval hlad.

V motelu seděla parta stopařů a zpříjemňovala si čas hrací skříní.

„Máte senzační bourák, šéfe. Kam máte namířeno?“ oslovila mě hubená dívka, proti níž byla Twiggy obézní. Měla maličko šikmé oči jantarové barvy a vrabčí hnízdo místo účesu.

„Rovně,“ ukázal jsem po silnici. „Nebo právě na druhou stranu.“

„Tam zrovna míříme,“ zaradovala se a několikrát zatleskala. Znělo to jako pleskot sovích křídel. „Vezmete nás?“

„Kolik vás je?“

„Čtyři.“

„Kde máte čtvrtého?“

„Tady,“ zvedla z klína mrňavé kotě, černé jako uhel. Hravě po ní seklo drápkem. „Jacquelina patří do party.“

„Proč jí říkáte Jacquelina?“

„Mají stejné oči.“

„Tak se připravte. Za minutku vyrazíme. Jenom si něco sním a natankuji.“

„Kam?“ zeptala se pro jistotu.

„Tam někam,“ řekl jsem.

Byla to veselá parta. Znali spoustu humorných historek a přišel jsem v jejich společnosti na jiné myšlenky.

„Rychleji tenhle dědeček nejezdí?“ otázala se dívka, když ručička tachometru pulsovala kolem stovky.

„Jenom z kopečka,“ odpověděl jsem. „Nechcete trochu hudby?“

„To je to, co nám schází k úplné spokojenosti,“ vzdychla slastně. „Jacquelina děsně miluje hudbu.“

Neuslyšeli jsme hudbu. Studený, úřední hlas naplnil vnitřek vozu: „… komisař Richard Ney, že byl zatčen anglický státní příslušník, podezřelý z vraždy známého malíře Rudiho Altmeiera.“

Co zavinila opilost! Nebo vrah pracoval tak důkladně, že stačil nalíčit falešné stopy?

Ve voze bylo náhle ticho, rušené jenom příznivou předpovědí počasí.

„Už jste někdy zabil?“ zeptala se dívka vážným, téměř stísněným hlasem.

„Ano,“ odpověděl jsem mechanicky, myšlenkami v Le Chargeuru.

„Byl jste ve válce?“

„Tak starý nejsem. Pokud ovšem myslíte druhou světovou válku,“ upřesnil jsem odpověď.

„Jakou jinou! Koho jste zabil?“

„Psa,“ řekl jsem. „Ležel na silnici s přeraženou páteří. Nemohl se hýbat. A vyl. Příšerně vyl. Okolo se řítila auta, ale žádné nezastavilo.“

„Jak jste ho zabil?“ tázala se s téměř dětskou dychtivostí. Civěla na mne s pootevřenými ústy.

„Zastřelil jsem ho.“

„Čím?“

„Revolverem.“

„Služebním?“

„Ano, služebním.“ Její otázky mi začínaly být nepříjemné. Pokusil jsem se o příkrý tón, ale neodradil jsem ji.

„U nás ve Švýcarsku?“

„V Holandsku. Blízko Hoogeveenu.“

„Děláte si z Nicole legraci,“ ozval se blonďák, sedící za mnou. „Proč byste střílel psa, který nebyl váš a kterého jste nepřejel?“

Všichni mě mají za šprýmaře, myslil jsem si. Jako ten policista. Tak už to na světě chodí. Když člověk říká pravdu, nikdo nechce věřit. Dokonce často ani nechtějí poslouchat.

„Vy se jmenujete Nicole?“

„Ne,“ odpověděla dívka zamyšleně. „Jmenuji se Luisa.“ „Říkáme jí Nicole,“ vysvětloval blonďák. „Říkáme všem dívkám Nicole. Není to senzační?“

„Náramně,“ řekl jsem s myšlenkou na dívku, která se skutečně jmenuje Nicole, a na její matku, která se jmenuje Joan a která mě už dlouho neviděla v tom nevelkém, útulném bytě blízko Rue de Siam. A myslel jsem na kaštany kvetoucí na Pigalle a na malou hospůdku u Seiny, do níž jsme chodili na znamenitě upravené rybí speciality a v níž jsme pili calvados a nechápali, jak mohl právě ten druh alkoholu zaujmout Remarqua.

7

„Vy?“ otázal se udiveně a neprojevil ani trochu zájmu.

„Já.“

Zašilhal mi někam přes rameno: „Je to nutné?“

„Náramně nutné, pane Meissner. Altmeier je mrtev.“

„V pátek jedu na kremaci,“ odpověděl stísněně. „Neměl jsem s vámi o Rudim hovořit.“

Němě jsme pozorovali plachetnice, pomalu a pyšně proplouvající blízko břehu. Jejich majitelé se tvářili ještě o poznání pyšněji.

„Na co myslíte?“ zeptal jsem se.

„Uvažuju, jaké číslo má policie.“

„Támhle jde strážník,“ ukázal jsem na protější chodník.

„Času dost,“ uhnul Meissner. „Povídejte!“

„Altmeiera jsem doma nezastihl. Jeho dcera mě poslala do Le Chargeuru. Našel jsem ho, ale nechtěl mi prozradit Hallerovu adresu. Slíbil, že mu zavolá. Mrknul jsem se do telefonní centrály v hotelu. Volal Rüttli 279. Vypravil jsem se tedy do Rüttli. Cestou jsem vyslechl zprávu o Altmelerově smrti.“

„Našel jste Hallera?“

„Setkali jsme se v hospodě. Přivedl si tří hlídače. Vsadil bych rok života, že měli pod kabáty víc než košile a šle.“

„Řekl vám Haller něco užitečného?“

„Po zatčení seděl v cele s číšníkem z Zellu. Potom ho tato informace začala mrzet a snažil se mě přesvědčit, že ten číšník pocházel z Klagenfurtu. Na jméno si nechtěl vzpomenout. Opačně by to bylo logičtější.“

„O žádném číšníkovi jsem neslyšel,“ podotkl Meissner zamyšleně. „Neznamená to, že neexistoval.“

„Škoda. Myslel jsem… Poslyšte, Biel a Altmeier svědčili po válce proti Hangellinimu.“

„Proč se k tomu vracíte?“

„Tehdy měl svědčit ještě další člověk. Na přelíčení se nedostavil. Jmenoval se Strauss.“

Odlepil se od zábradlí a snažil se potlačit zrychlený tik. „Znám Strausse. Setkal jsem se s ním u Altmeiera. Tušíte, kdo Rudiho zastřelil?“

„Tuším,“ připustil jsem. „Jenom mi zatím zůstává nepochopitelný motiv.“

„Podezříváte Hangelliniho?“

„Ne.“

„Podezříváte jeho lidi?“

„Ani to se mi nezdá.“

Naklonil se přes zábradlí a pozoroval vodu. „Tak kdo, hergot! Vážně si myslím, že brnknu na komisařství.“

„Hangellini něco ví. Něco na někoho. Nebo o někom. Nebo si někdo myslí, že o něčem ví. V tomto rozděleném světě by se jeho vědomosti hodily mnoha lidem,“ pokusil jsem se vyhnout přímé odpovědi.

„Jste… odtamtud?“ zeptal se překvapeně.

„Pocházím odtamtud. Utekl jsem. Už je to dávno.“

„Proč jste utekl?“ V jeho slovech zněl údiv.

„Znal jsem důvod, když jsem utíkal. Možná jsem si pouze namlouval, že ho znám.“

„Nyní si to už nemyslíte?“

„Nevím. Asi ne.“

„Proč se tedy nevrátíte?“

„Nemohu. Spálil jsem za sebou mosty.“ Ten rozhovor se mi nelíbil. Už proto, že se raději vyptávám, než odpovídám.

„Je to konečně vaše věc. Jenom nechápu, proč musel zemřít Biel a proč musel zemřít Altmeier a jakou roli hrajete v tomto dramatu vy! Také bych rád věděl, proč se najednou, po tolika letech ticha, začala znovu vařit kaše kolem Hangelliniho,“ formuloval svoje pochybnosti jasné a konkrétně.

„Řekl jsem vám, že má pravděpodobně cenné informace. Může je nosit v hlavě a má o ni strach. Potřebuje svoje znalosti prodat a dožít v klidu někde v Paraguay.“

„Aby ve vší tichosti nezmizel a časem se neobjevila jeho mrtvola,“ reagoval nevraživě. „Domníváte se, že Hangellini žije ve Švýcarsku?“

„Pochybuji.“

„Neupozornil jste na Hallera? Vaše návštěva u Rudiho mohla vraha upoutat. Cítím se trochu odpovědný.“

„Člověk, kterého podezřívám, hovořil s Altmeierem o čtyřiadvacet hodin dřív. Nohsledům jsem zmizel v Luzernu. Připravili mi do vozu výbušninu,“ zasvětil jsem Meissnera, abych získal kousek jeho sympatii. „Naštěstí jsem se mrknul pod kapotu. Kdybych nastartoval, zametali by moje ostatky po luzernských ulicích.“

Cuklo to s ním.

„Slyšel jsem něco v televizi.“

„Doufám, že nedošlo k výbuchu?“

„Nedošlo,“ uklidnil mě. „Svědci viděli na místě velký vůz americké výroby. Číslo si nepamatovali.“

„Měli oči jeden pro druhého. Jsem rád, že mi to říkáte, Meissnere.“

Rozloučili jsme se.

Přešel ulici. Na staveniště couvalo nákladní auto, naložené cihlami. Bagr už zmizel a montéři sestavovali vysoký jeřáb.

Čekal jsem, zda se ohlédne.

Udělal to.

„Jmenuje se skutečně Strauss. Jako ten hudební skladatel,“ zavolal přes ulici. „A opravdu žije v Zelu.“

Zvedl jsem palec na znamení díku. Udělal stejné gesto a zmizel za ohradou.

Na hraničním přechodu mi prohlíželi vůz jako pašerákovi opia. Použili i psa se speciálním výcvikem. Zajímali se, kde jsem jezdil. Přiznal jsem všechno s výjimkou Luzernu. Zeptali se, zda jsem náhodou nezajel do Luzernu. Řekl jsem, že ne. Dlouhou dobu listovali hromadou notového materiálu, který jsem zakoupil pro krytí své legendy o hudebním skladateli.

Vtiskli do mého pasu razítko a za několik minut jsem míjel velikou bílou tabuli s černými písmeny:

Confoederatio Helvetica.

Vozů se státní značkou Ch ubylo a nahradily je vozy s písmenem A. Byl jsem zase v Rakousku.

8

Šedivý hitachi s vídeňským číslem stál na odstavném pruhu a šedovlasý člověk na kraji dálnice. Snažil se stopnout nějaký vůz, ale úspěch měl až se mnou. Pomoc na silnici vytváří silná pouta a já občas potřeboval známého, který mi mohl poskytnout nocleh nebo jiné služby.

Oslovil mě italštinou se silným německým přízvukem. Ty dva jazyky mi nikdy nešly dohromady.

„Můžete mluvit německy,“ řekl jsem.

„Mám poruchu a část telefonu si někdo vzal domů jako suvenýr,“ pronesl a ukázal na přístroj, který měl sloužit motoristům v nouzi. Chyběla mu vložka mluvítka i s krytem.

„Můžete mě vzít k nejbližší opravně?“

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem ochotně. „Nechcete, abych se na váš vůz podíval?“

„Nezlobte se, v této věci raději spoléhám na odborníky. Sám motorům vůbec nerozumím. Rád se s vámi kousek svezu. Jste můj anděl strážný,“ chrlil větu za větou.

„Vezmu váš vůz do vleku,“ nabízel jsem služby svého mustanga.

„Jeli bychom příliš pomalu,“ odpověděl spěšně.

„Jak chcete,“ přestal jsem se vnucovat. „Nastupte si.“

„Doktor Milde,“ představil se a natáhl ke mně pěstěnou ruku s několika prsteny a stopami nikotinu.

„Tozzi,“ zamumlal jsem. „Vy jste právník?“

„Lékař. Psychiatr. Měl jsem včera večer v Ženevě přednášku.“

„O čem?“ zeptal jsem se ze slušnosti a zařadil mustanga za béžovou bugatku, v níž si dva milenci dopřávali roztomilé prázdniny. Dívka měla hlavu na řidičově rameni.

Ukázal mi chrup v pobaveném úsměvu. „O orthomolekulární psychiatrii.“

„Lituji, že s sebou nevozím naučný slovník,“ komentoval jsem jeho odpověď.

„Z toho si nic nedělejte. Orthomolekulární psychiatrie spočívá v léčení psychických poruch pomocí vitamínů. Není to nová metoda! Byla běžná už před devadesáti roky. Příčinu psychických poruch hledá ve špatné výživě mozkových tkání. Jsem srozumitelný lexikon?“ ujišťoval se.

„Naprosto,“ potěšil jsem ho. „Můžete pokračovat, snad z vaší vědy něco pochopím, doktore.“

„Metabolicky zdravý mozek přece nemůže produkovat chorobné myšlenky! Linus Pauling rozpracoval tuto teorii a došel k překvapivým závěrům. Dostal za ně Nobelovu cenu. V časopise Nutrition Today osvětluje…“

Povídal, dokud jsme nedojeli k nejbližšímu servisu. Občas jsem některým slovům rozuměl, ale většinou hovořil ke zpětnému zrcátku. Cestou dvakrát spustil a vytáhl okénko, chvilku si hrál se zlatým plnicím perem, poklepával prsty na sklo, zapínal a rozpínal bezpečnostní pás, otevíral a zavíral popelník, pár minut pokoušel plynový zapalovač nebo si aspoň ničil dlaní puky na kalhotách. Osvojil si mnohé nedobré vlastnosti svých pacientů.

„Kam míříte?“ zeptal se mě na rozloučenou.

„Dnes do Zellu.“

„To je náhoda! Mám docela blízko Zellu takové skromné letní sídlo. Rozhodně mě musíte navštívit, pane Tozzi! Zdržíte se dlouho?“

„Snad několik dní,“ odpověděl jsem neurčitě. „Záleží na okolnostech.“

Pokýval hlavou, vytáhl z kapsy zápisník, načmáral do něho několik vět a vytrhl list. „Tady máte. Ubytujte se u mě. Ne, ne, nic nenamítejte! Marie vám připraví pokoj. Ostatně, můj vůz jistě dají brzo do pořádku a večer se dostanu domů.“

„Mohu vás dopravit až do Zellu,“ upozornil jsem. „Pro vůz si můžete poslat.“

„Manželka by se mi vysmála, kdybych se vrátil bez vozu,“ přiznal klidně orthomolekulární psychiatr a přepadl mechanika, pokuřujícího a nastavujícího obličej slunečním paprskům na lavičce před servisem. Asi držel po italském způsobu siestu.

Sledoval jsem jejich besedu. Mechanik připomínal pozvolna tající ledovec, doktor Milde vteřinovou ručičku na hodinkách. Nevydržel chviličku v klidu, a když mu nezbývalo nic jiného, ohýbal si jednou rukou prsty na druhé. Konečně našel správné řešení a v jeho ruce se objevila bankovka. To jsem už vjížděl na dálnici a servis mi zmizel za zády.

Když jsem přijížděl k Zellu, večerní šero téměř nepozorovaně přešlo od šedavých k tmavějším odstínům a pomalu zase žloutlo, jak vítr rozehnal shluky nízkých mraků a na klenbu oblohy se přilepil narůstající měsíc. Osvětloval celou krajinu. Připadala mi jako panoramatický filmový záběr.

„V celém Zellu nenajdete volný pokoj,“ zklamal mě recepční v prvním hotelu, který jsem ve městě objevil. „Jedině snad v soukromí. Ovšem v tuto pozdní hodinu…“

„Někde blízko má letní sídlo doktor Milde,“ řekl jsem.

Pozorně na mne pohlédl. „Poněkud odlehlé místo. To nenajdete,“ zapochyboval.

„Pokusím se. Vysvětlete mi cestu,“ požádal jsem a položil na dřevo pět šilinků.

„Vy jste známý pana doktora?“

„Jsem jeho anděl strážný,“ odvětil jsem s úsměvem, tvář recepčního však neroztála.

„Vážně?“ pronesl ledově.

„Aspoň mi to dnes doktor tvrdil.“

Uctivě se uklonil, jako kdybych se zázrakem změnil v Liz Taylorovou. Stiskl tlačítko a za okamžik přiklusal ježatý mladíček v livreji.

„Seppe, ukážeš pánovi cestu k vile doktora Mildeho,“ nařídil mu přísně. „Potom si můžeš jít domů.“

„Ano, pane Fürste,“ přikývl Sepp, obrátil se na mne a ukázal na dveře odkoukaným gestem, které mu nesedělo. „Prosím, pane.“

Uvelebil se na vedlejším sedadle s blaženým úsměvem v klukovském obličeji.

„Kolik je ti roků, Seppe?“

„Minulý měsíc mi bylo patnáct,“ odpověděl hrdě. „Ale v mustangu jsem ještě nejel.“

Letní sídlo doktora Mildeho tvořila náramná vila, zasazená v náramné krajině, obklopená náramnými stříbrnými smrky a náramně zařízená.

Sepp odklusal zpátky se spropitným, na které do smrti nezapomene. Marie byla ve věku, kdy má žena stejně daleko k mládí jako k penzi. Vzala lístek se vzkazem a položila ho na odkládací stolek.

„Nepřečtete si doktorův vzkaz?“

„Copak někdo přečte po našem panu doktorovi jediné slovo?“ podotkla spíše pro sebe.

Zkusil jsem to. Bez výsledku.

Za svítání mě probudil Mildeho hlas.

Otevřeným oknem vnikal do pokoje lahodně chladný horský vzduch. Chvíli jsem se přesvědčoval, že bych měl vyskočit a jít se Mildemu omluvit, že jsem využil jeho laskavé nabídky, ale nedokázal jsem se pohnout. Za pár vteřin jsem znovu usnul a vzbudil se právě k obědu.

Vedle pokoje jsem objevil koupelnu, za kterou by se nemuseli stydět v žádném hollywoodském velkofilmu. Hráškově zeleně vykachlíčkované vana, zapuštěná do podlahy, růžové kachlíky do výšky jednoho metru a nad nimi kolem dokola zrcadlová skla.

„Pan doktor odjel s milostivou paní do města,“ uvítala mě Marie. „Mohu prostírat?“

„Také musím do Zellu. Trochu jsem zaspal,“ omlouval jsem se.

„Zdejší vzduch dokáže divy,“ usmála se chápavě.

„Kdy se pan doktor vrátí?“ zajímal jsem se a věnoval pozornost hale. Stěny obložili dřevem. Hezký krb ze světle žlutých pískovcových kamenů tvořil dominantu čelní zdi. Všude visela spousta fotografií. Převážně ukazovaly doktora Mildeho, ještě častěji mladou ženu s dlouhými světlými vlasy a náramně krásnou, ale trochu prázdnou tváří. V lyžařském úboru, v plavkách, na plachetnici, s rybářským prutem, za volantem sportovního vozu, ve společnosti, v tmavých večerních šatech s blyštivou čelenkou, hodnou princezny z pohádky. Doktor vypadal vedle ní jako postarší kulisa.

„Doktorova dcera?“ obrátil jsem se k Marii.

„Milostivá paní,“ odpověděla s netečností, hraničící s averzí a snad i s despektem. „Mohu panu doktorovi něco vyřídit?“

„Nechám mu dopis.“

„Už se nevrátíte?“ otázala se lhostejně.

„Nevím,“ odpověděl jsem.

Zaujala mě jedna fotografie. Visela hned vedle dveří a zobrazovala skupinu mužů v ulicích jakéhosi města. Jejich oblečení neslo typické známky své doby. Milde vypadal na té fotografii o třicet roků mladší. Nezajímal mě tolik jako obličej muže stojícího za ním. A ještě jeden obličej na tom snímku mi byl povědomý, jenomže jsem si ho nedokázal správně zařadit.

Vytáhl jsem cigaretu a hledal zapalovač.

„Asi jsem nechal zapalovač nahoře v pokoji,“ řekl jsem. „Budete tak hodná a podíváte se?“

„Jistě,“ odvětila úslužně a zmizela.

Rychle jsem vylovil z kufru mikroaparát a udělal snímek. Trochu mě zaráželo, že doktor Milde vystavuje svou nacistickou minulost tak okázale najevo.

Když se Marie vrátila, předstíral jsem okouzlení nad výhledem do hlubokého lesnatého údolí, na jehož dně se stříbřitě leskl prudký potok.

„Nemohu váš zapalovač najít, pane,“ omlouvala se lítostivě. „Všude jsem se dívala, ale…“

„Se zapalovačem si nedělejte starosti. Patrně jsem ho vytrousil jinde nebo mi vypadl z kapsy ve voze.“

„Přinesu vám zápalky.“

„To budete nesmírně laskavá,“ řekl jsem, a než se vrátila, ofotografoval jsem pro jistotu další dva skupinové snímky staršího data. I když jsem měl dojmu, že na nich Hangelliniho tvář není.

Městečko vypadalo ve dne menší a útulnější. Tvořily ho moderní hotely a hezké, rázovité, převážné dřevěné domky s arkýři, okenicemi a prolamovanými střechami. Voda v jezeře byla až neskutečně čirá.

Doktorův vůz parkoval na jezerním nábřeží před hotelem Grand. Vyhledal jsem skromnější podnik.

„Neznáte náhodou pana Strausse?“ zeptal jsem se vrchního při placení.

Přikývl. „Johanna, nebo starého?“

„Starého.“

„Myslím, že večer vypomáhá ve vinném sklípku hotelu Lomzerter. Mohu vám to zjistit.“ nabízel ochotně.

„Děkuji,“ odmítl jsem. „Podívám se tam.“

Dříve než hotel Lomzerter vyhledal jsem poštovní úřad, protože mě vždycky znepokojuje náhoda. Spojení s autoopravnou, u které jsem minulého dne vysadil doktora Mildeho, jsem dostat nečekaně rychle.

„Tomu vozu nic nebylo,“ dověděl jsem se. „Přišel jsem k němu, zkusil motor a za vteřinku jsme uháněli. Ujeli jsme pět kilometrů. Vůz pracoval naprosto spolehlivě.“

Poděkoval jsem za informaci a zavěsil.

Doktor Milde měl zřejmě ještě mnohé jiné zájmy než orthomolekulární psychiatrii. S poruchou motoru mě doběhl. Sobecký altruismus mi tentokrát připravil podivnou známost. Doktor o mně musel hodně vědět, když zatoužil po seznámení. Rozhodně to, že ochotně beru kdejakého stopaře.

Také mě napadlo, komu patří třetí povědomý obličej na ofotografovaném snímku. Nejstaršímu Hallerovi muselo ve stejný okamžik ve švýcarském Rüttli zaznít v ucha.

9

Fotografování před hladinou jezera s pozadím velehor patřilo k nejlákavějším atrakcím pro turisty z pohodlných autokarů i osobních vozů s obytnými přívěsy. Za patřičný obnos si mohli vypůjčit horolezeckou výstroj i s pohlednou platinovou Ännchen nebo Heidi nebo Ulrikou.

Zadní trakt hotelu Lemzerter byl obehnán vysokou zdí, tvořící se stylovými domky těsnou strmou uličku. Na samém konci zívala otevřená železná vrata. Na dvoře kutáleli po líše vinné sudy s italskými nápisy. Prošel jsem okolo se samozřejmostí zaměstnance. Vedle dlouhé řady nádob na odpadky se oháněl koštětem vyzáblý chlapík v dlouhém a nesmírně ušmudlaném plášti, jehož původní barvu smazal čas. Hodil po mně pohledem a víc si mě nevšímal.

Zamířil jsem k němu.

Opřel koště o zeď a vyčkával.

Vyklepal jsem z krabičky dvě cigarety a jednu mu nabídl. Vzal ji, studoval značku, uznale pokýval hlavou a zasunul cigaretu za ucho.

„Hledám pana Strausse,“ řekl jsem.

Díval se na mě a v jeho tváři se pomalu usazoval výraz odporu, jako kdyby mi lezli po límci malí zelení hádci. Potom si šáhl k uchu, uchopil cigaretu, rozlomil ji mezi prsty, odhodil do nejbližší nádoby, uchopil koště a ukázal mi záda. Dal si záležet, aby jeho počínání zapůsobilo. Výstup mu trval nejméně minutu.

„Hledám starého Strausse,“ vysvětlil jsem.

Obrátil se a smutně pohlédl na popelnici.

„Škoda té cigarety,“ pronesl pomalu. Měl suchý, chraplavý hlas a trochu šišlal. Snad to bylo tím, že mu chyběly přední zuby.

Podal jsem mu načatý balíček. „Je váš, příteli.“

Nedůvěřivě zamrkal. Hádci z mého límce asi už zmizeli, protože krabičku rychle zasunul do kapsy.

„Gerhard přijde do práce až večer,“ oznámil způsobem, který dával tušit hrdost nad skutečností, že si se starším Straussem tyká. „Kde bydlí?“

„Není to daleko. Vidíte tu věž? Bydlí hned za kostelíkem.“

„Šel jsem tou ulicí. Co se stalo s Johannem?“ hledal jsem vysvětlení jeho podivného počínání.

„Vy to nevíte?“ zašišlal udiveně.

„Přijel jsem do Zellu v noci.“

„Znáte ho?“

„Neznám.“

„Minulý týden sbalila Johanna policie. Narkotika. Našli prý v jeho pokoji množství různého svinstva,“ informoval mě tajuplným hlasem. Zell měl zřejmě senzaci. Uvědomil jsem si, že jsem něco zahlédl v novinách. Jména tam nebyla žádná, pouze iniciály.

„Johann je narkoman?“

„Kdepak Johann! Ale do Zellu jezdí v posledních letech všelijaká sebranka. Dříve navštěvovali Zell samí seriózní lidé. Dobří hosté, kteří nekoukali na nějaký ten groš. Bydlíte u nás?“ ukázal na budovu hotelu. Jako většina hotelů nevypadala zezadu příliš lákavě.

„Spal jsem u doktora Mildeho.“

„U toho…“ nedořekl. Skoro to vypadalo, že vyhodí celou krabičku, ale patrně seznal, že by utrpěl značnou škodu. Bylo jasné, že z něho nedostanu už ani slovíčko.

Gerhard Strauss měl na dveřích omšelou jmenovku. Krátce jsem zazvonil.

„Pan Strauss?“

„Kdo jiný,“ zavrčel a ukázal na jmenovku.

„Mohu dál?“ otázal jsem se, protože za mými zády cvakla záklopka a vedlejší dveře se nepatrně pootevřely.

„Máte zvědavé sousedy,“ řekl jsem hodně hlasitě. Dveře se okamžitě zavřely.

„Nemůžete,“ pronesl Strauss nepřátelsky. „Jste novinář nebo od policie?“

„Posílá mě za vámi Meissner,“ řekl jsem pro změnu hodně tiše, skoro šeptem.

„Klaus Meissner?“

„Nepamatuji si jeho křestní jméno nebo jsem ho možná nikdy neslyšel,“ řekl jsem upřímně.

Otevřel dveře do malého bytu, který tvořila předsíňka, sloužící zároveň jako kuchyně, a pokojík s pěti stěnami. Trochu mě překvapilo značné množství knih. V nejdelší stěně bylo zabudováno prostorné okno, vedoucí do ulice. Viděl na dveře kostelíka, obleženého zájezdem jeptišek. Důstojně vystupovaly z červeného autokaru.

Strauss byl starý tělnatý muž s těžkou chůzí vysloužilých číšníků. Bez jediného slova mi přistrčil židli.

Začal jsem oklikou. „Slyšel jsem, že máte nějaké trápení. Mrzí mě, že přicházím v takovou dobu.“

Udělal neurčité gesto.

„Mluvil jsem v hotelu Lemzerter s mužem, který zametal kolem nádob na odpadky,“ pokračoval jsem. „Pověděl mi vaši adresu.“

„Pepi Bürstl,“ přisvědčil se shovívavým úsměvem. „Nevypravoval vám o strašidlech, co ho v noci navštěvuji?“

„Nezbyl mu čas. Neléčí se náhodou u doktora Mildeho?“

„Ten bere jenom pacienty s vysokým bankovním kontem. Ostatní jsou pro něho vzduch. Možná jste Pepiho nějak vylekal.“

„To ano. Když jsem se na vás ptal. Domníval se, že hledám vašeho syna,“ podal jsem vysvětlení.

„Johanna zavřeli,“ odpověděl a konečně se usadil proti mně. „Svedla ho tahle bláznivá doba. Všichni se ženou za penězi a nedbají na způsob, jak k nim přicházejí. Nic jsem o narkotikách nevěděl a dodnes nevím. Jenom co stálo v novinách.“

„Nebyl jste syna navštívit?“

„Nepustili mě k němu. Snad později. Říkal jste něco o Meissnerovi,“ připomenul.

„Znáte se dobře?“

„Setkali jsme se u jednoho společného známého,“ odpověděl opatrně. Příliš mi nedůvěřoval a nijak se tím netajil.

„U malíře Altmeiera?“

„Jak to víte?“

„Od Meissnera.“

„Po válce jsme se několikrát sešli v užším kruhu, my z koncentračních táborů. Ubývalo nás. Někteří zemřeli, jiní postupně ztráceli zájem. Měl jsem dojem, že i Altmeier chtěl nechat minulost plavat. Zavřít oči, nevidět, neslyšet, že se minulost vrací, vystrkuje růžky. Staral se o svoje malování, obrazy mu šly na odbyt. Ale tehdy jsme se u něho sešli. Meissner, kamarád Biel, nějaký Wirz, objevil se i Haller.“

„Jména mi něco říkají. Jenom o Wirzovi jsem dosud neslyšel.“

„Zemřel před dvěma roky. Byl z nás nejstarší. Chtěli jsme něco podniknout.“

„Jak Wirz zemřel?“ Napjatě jsem očekával odpověď.

„Na srdeční mrtvici.“

Trochu se mi ulevilo, ačkoli to vlastně bylo úplně lhostejné. „Proti komu jste chtěli něco podniknout?“

„V této zemi žije spousta lidí s hnědou dušičkou.“

„Tady v Zellu také?“

„Ani se neptejte! Zrovna doktor Milde, o kterém jste se před chvílí zmínil.“

„Nocoval jsem u něho. Včera si mě stopnul na silnici. Předstíral poruchu motoru, ale to jsem zjistil až později. Protože jsem v Zellu nesehnal nocleh, využil jsem jeho pozvání.“

Strauss neřekl nic a zpytavě mě pozorovat.

„Slyšel jste o Altmeierově smrti?“

„Rudi zemřel?“ otázal se překvapeně a pevně sevřel oběma rukama okraj stolu. „Byl z nás nejmladší. Co se mu stalo?“

„Byl zastřelen v okolí Le Cliargeuru. Maloval tam. Ani Biel už nežije.“

„To mi Meissner psal. Biel byl nekompromisní člověk. Nikdy se nesmířil. Říkal svoje názory nahlas. Nebyly shodné s názory těch nahoře, a měl proto nepříjemnosti. Meissnerův dopis se mi zdál trochu divný. Snad se bál, že ho budou číst nepovolané oči.“

„Haller mi nechtěl prozradit vaše jméno. Také tvrdil, že žijete v Klagenfurtu.“

„Tehdy jsem cestou k Rudimu potkal Hallera ve vlaku. Vzal jsem ho s sebou. Snad jsem nejednal správně,“ odpověděl sklesle. „To je zvláštní, Biel s Altmeierem jsou po smrti a Haller žije.“

„Žil, když jsem s ním v Rüttli mluvil. Vy jste s Hallerem seděl na gestapu?“

„Šest měsíců. Říkal, že chtěl pomoci příbuzným.“

„Důvěřoval jste mu?“

„Později. Zpočátku ne. Ve vězení musí být člověk náramně ostražitý.“

„Proti komu chtěl Kiel něco podniknout?“

„Vyčenichal stopu jednoho gestapáka, proti kterému po válce svědčil a který se později záhadně potopil,“ sdělil mi Strauss. Zamračil se. „Nevím, proč vám to říkám.“

„Hangelliniho?“ nedbal jsem jeho pochybností. Aspoň poznal, že jeho zrno padlo na úrodnou půdu.

Přivřel unaveně oči. „Poslyšte, co vlastně chcete?“

„Pátrám po Hangellinim,“ přiznal jsem otevřeně. „Žil ve Vídni pod cizím jménem. Zmizel. Dohodli jste se na konkrétních opatřeních?“

„Nedohodli. Biel chtěl využít ochoty nějakých novin, Altmeierovi se nezdály dostatečně seriózní. Meissner se přiklonil na jeho stranu. Wirz se projevil jako anarchista,“ dodal s mírným úsměvem, který mu proteplil tvář. „Haller byl proti. Měl strach o synovu kariéru.“

Tázavě jsem na něho pohlédl.

„Vy to nevíte? Haller má čtyři syny. Nejstarší je velké zvíře u švýcarské policie.“

„Tři mladší jsem poznal v Rüttli. Dělali otcovi zeď.“ Napadlo mě, že jsem možná v Luzernu Kolberovi křivdil. Sám jsem Hallerovi prozradil, kde mustang stojí. „Řeknu vám otevřeně, z Hallera jsem měl nedobrý dojem.“

„Na návštěvě u Altmeiera se napil a vyklouzlo mu jméno vídeňských příbuzných. Biel za tím šel. Ti lidé byli v té době nezvěstní už víc než rok. Nikdy se nezjistilo, co se s nimi stalo. Žili svědkové, kteří je viděli v Osvětimi. Prostě záhada. Promítl jsem si ve vzpomínkách těch šest měsíců na gestapu a uvědomil jsem si, že mě poslali do koncentráku několik dnů po prvním důvěrnějším rozhovoru. Přivezli mě tehdy z výslechu v bezvědomí a Haller mě ošetřoval. Zřejmě uvěřili, že jim už nic nového povědět nemohu.“

„Co tím chcete říci?“

„Jenom to, co říkám.“

„Haller byl v koncentráku s vámi?“

„Pár týdnů. Potom šel do transportu,“ pustil se Strauss do vyprávění. „Znovu jsme se setkali v posledním roce války, když jsme s Altmeierem uprchli z pochodu smrti. Skrýval se s námi v Čechách u ochotných lidí. Jedné noci mu povolily nervy a vypravil se na procházku. Nemohl už na té temné půdě vydržet. Měli jsme obavy, aby ho nechytili, a vzali jsme nohy na ramena. Bylo to několik dnů před koncem války a všude kolem se rojili prchající essesáci. Nebyl jsem na tom zdravotně dobře. Pořádně jsme promokli, dostal jsem zápal plic. Po skončení války jsem si pár měsíců poležel v českobudějovické nemocnici.“

„Mluvil jste o tom s Hallerem?“

„Chytili ho čeští četníci a zase nechali uprchnout, protože jim řekl pravdu. Nezdálo se mi to. Ale v té době vládl obrovský zmatek a možné bylo skoro všechno.“

„Víte něco o Hangellinim, pane Strauss? Ztratil se z Vídně jako pára.“

„Pocházel z malé horské hospody nedaleko Obertauernu,“ šokoval mě odpovědí. „Znal jsem ho už jako kluka. Chodil ještě do školy. Nemohl jsem po vyučení sehnat místo, a tak jsem šel na zimu k jeho tátovi.“

„Věděl to, když vás sebralo gestapo?“

„Přišel mě zatknout. Určitě mě poznal, ale neřekl nic. Samozřejmě, nechtěl se shodit před kumpány.“

„Řekl jste o tom Altmeierovi a ostatním?“

„Zmínil jsem se Bielovi.“

„Bielovi jste důvěřoval?“

Zatvářil se pohoršeně. „Co mi to chcete namluvit? Všem jsem důvěřoval!“

„I Hallerovi?“

„No, Hallerovi…“ nedořekl, protože nás vyrušil zvonek. Šel otevřít.

Vrátil se v doprovodu dvou mužů. Ostře mě pozorovali a žádali legitimaci. Dlouze listovali v cestovním pasu na jméno Napoleon Tozzi, nejprve jeden, potom druhý.

„Co hledáte v Zellu?“ otázal se konečně starší.

„Jsem zde na návštěvě. Mohu vědět…“

„Kriminální policie,“ vyštěkli oba najednou, jako by bylo povinnosti každého cizince znát všechny rakouské policisty. „U koho jste na návštěvě?“

„U doktora Mildeho.“ Pohlédli na sebe trochu zaraženě, vrátili mi pas a obrátili se na Strausse.

„Máte telefon?“

„V předsíni,“ odpověděl starý číšník.

„Titz,“ uslyšeli jsme za okamžik. „Dej mi šéfa, Toni! Tady Titz. Volám z bytu toho Strausse. Zastihli jsme jistého Napoleona Tozziho. Ital, ano. Tvrdí, že je na návštěvě u doktora Mildeho. Ovšem. Rozumím. Ano.“

Vrátil se a hryzl si spodní ret.

„Potřebujeme si pohovořit s panem Straussem,“ prohlásil skoro omluvně. „Můžete jít, pane Tozzi. Později vás možná u doktora Mildeho vyhledá někdo z kriminálky. Počítejte s tím, ano?“

„Budu s tím počítat,“ řekl jsem a pohlédl na Strausse. Neměl jsem důvod nedůvěřovat mu a přál jsem si, aby důvěra byla vzájemná. Moc jsem to potřeboval. Pomoci jsem mu nemohl.

„Buďte zdráv,“ loučil se stísněným hlasem. „A pozdravujte Klause, pane Tozzi.“

„Vyřídím,“ řekl jsem a vyšel na chodbu. Sousední dveře byly opět pootevřené. Kriminálka patrně nedorazila náhodou. Sám pro sebe jsem se tiše radoval, jak krásné mi Strauss naznačil zdůvodnění mé návštěvy.

10

Na příjezdové cestě se proti mně vyřítila řada vozů. Ve vile zářila spousta světel a jedno po druhém zhasínalo, když jsem zaparkoval pod rozložitým bukem.

„Haló, pane Tozzi,“ zavolal na mne doktor Milde bodře. „Jsem rád, že jste znovu našel cestu do mého lesního doupěte.“

„Nerad zneužívám vaší laskavosti,“ omlouval jsem se. „Zell pro mě včera neměl jediné volné lůžko a dnes jsem narazil na určité komplikace.“

„Vážně? Nedělejte si starosti, žádná kaše se nejí příliš horká. Později si pohovoříme. Pojďte, představím vás manželce,“ poplácal mě po zádech jako kupovaného koně. Nemohl tušit, že pro něho na prodej nejsem a nikdy nebudu.

Na snímcích vypadala o pár roků mladší, ale pětatřicet jí ještě nebylo, všechny půvaby zůstávaly svěží a uměla je patřičně zdůraznit. Dlouho s námi neposeděla.

Doktor Milde hrál roli vzorného hostitele. „Ještě koňak? Nebo raději whisky?“

„Rád si vezmu kapku whisky,“ řekl jsem. „Změna je život.“

„Poslyšte,“ obrátil se ke mně a ztlumil hlas, když jsme ochutnali z černé ploché láhve značku Black and White. „Volal mi kriminální asistent Lohring.“

„Chtěl jsem vás požádat o radu,“ řekl jsem. „Ačkoli nemám tušení, o co se vlastně jedná.“

„Rád pomohu, pokud to bude v mých silách. Mám na značný okruh lidí ve státním aparátu jistý vliv,“ pronesl sebevědomě. Ukazováčkem posunoval po stole skleničku. „Však znáte ty rodinky! Jeden je neurotik, druhý se oženil s bohatou schizofreničkou, třetí má dceru nymfomanku, čtvrtý syna alkoholika.“

„Navštívil jsem pana Strausse. Dostal jsem na něho doporučení ještě doma v Itálii, pokud bych potřeboval sehnat nocleh v soukromí,“ svěřoval jsem mu připravenou legendu. „Nerad bych vás znovu obtěžoval.“

„Strauss je pochybná existence, pane Tozzi. Snad býval dobrým číšníkem, ale jako bývalý kriminálník se pochopitelně nechytil trvale v žádném solidnějším podniku. A jeho politické názory, no, však si rozumíme,“ skončil povzdechem a skleničku bravurně roztáčel v prstech.

„Mým oborem je hudba a koníčkem motory,“ namítl jsem. „O politiku se nestarám.“

Trochu upil a vlídně na mě upřel oči. „Čím vás zaujal Zell?“

„Minulý rok zde byl na dovolené jeden známý. Ten mi doporučil vyhledat Strausse. Bájil o pohádkové vodě ve zdejším jezeře. Musím přiznat, že nepřeháněl.“

„Krajina v okolí Zellu je skutečně romantická,“ souhlasil potěšeně. „Dáte si ještě skleničku?“

„Poslední. Ráno musím brzy vyrazit.“

„Patrně to máte v úmyslu, milý pane Tozzi,“ pronesl s mírnou ironií. „Jenom nevím, zda se vám to povede.“

„Musím za svou prací. Mým cílem je…“

Přerušil mě radikálním mávnutím ruky. „Jít neznamená vždycky objevit cíl! Snad je možné objevit cestu, ta však často zavádí. Kriminální asistent Lohring s vámi chce mluvit v závažné záležitosti. Nevím, kdy se uvolní. Nedávno vybral hnízdo překupníků narkotik. Jedním z nich je Johann Strauss. Syn toho vašeho Strausse.“

„Něco jsem zaslechl,“ připustil jsem.

„Od koho?“

„Hovořil jsem s podomkem v hotelu.“

„Lohring dostal informaci o vaší existenci minutu potom, co jste hotel Lemzerter opustil. Na rušivé elementy jsme opatrní.“

„Obávám se, že nerozumím,“ odvětil jsem a dopil whisky. „Opravdu znamenitá. Nejlepší značka, jakou znám.“

Nedbal chvály na alkohol. „Lohring spolupracuje i se švýcarskou policií, konkrétně s komisařem Hallerem. Celé vyšetřování vede vrchní komisař Schaller z policejního prezídia ve Vídni. Existuje důvodné podezření, že překupnická síť vede od jednoho kriminálníka ke druhému.“

Takovou pitomost jsem slyšel naposled před lety, když jsem si v malé špinavé španělské vsi nechal hádat z ruky od staré cikánky, ale ovládl jsem se a zdařile předstíral zájem.

„Vy přece znáte otce komisaře Hallera,“ poznamenal vítězoslavně. „Vaše hudební obzory jsou pozoruhodně široké.“

„Ach tak,“ zasmál jsem se. „Myslíte toho muže v Rüttli.“

„Ano, právě toho,“ přisvědčil a dokázal vydržet deset vteřin bez pohybu. „Znáte i další články řetězu. Biela, Altmeiera a toho… teď si nevzpomínám na jméno.“

Nehodlal jsem prozradit ani o fous víc, než už věděl.

„Ta moje paměť… Nevadí, vzpomenu si později. Slyšel jste smutnou zvěst o skonu pana Altmeiera?“

„V rozhlasových zprávách.“

„Zemřel den po vašem odjezdu z Le Chargeuru,“ doplnil mě významně. „Máte štěstí, že jste svezl ty Holanďany. Jejich výpověď znamená vaše alibi.“

„Na psychiatra máte obdivuhodné informace, doktore,“ poznamenal jsem útočně, ačkoli jsem příliš pevnou půdu pod nohama necítil. Nechtěl jsem se nechat zahnat do kouta.

„Na paletě toho Altmeiera zjistili otisky prstů muže, který spáchal ve Vídni nechutnou vraždu pod jménem Alex Joffé,“ pronášel, jako kdyby oznamoval pád nepřátelské pevnosti. Jenomže jsem nebyl z těch, kteří rádi dělají jiným radost a tváří se překvapeně. Už proto, že jsem ve vile v Rannwegu žádné otisky prstů nezanechal.

„Ztrácím přehled! Co mají bývalí vězňové nacistických koncentračních táborů společného s překupníky narkotik? A jak s nimi souvisí zabitý ve Vídni? Slyšel jsem a četl ledacos o spolčování bývalých nacistů, ovšem…“

„Pověsti o nacistickém podzemí v Rakousku jsou naprosto nepodložené, milý pane Tozzi! Výmysly senzacechtivých novinářů a profesionálních rozvracečů společnosti,“ rozohnil se. „Je to s nimi jako se sněžnými muži. Každý o nich mluví, ale nikdo je neviděl.“

„Což nevylučuje jejich existenci,“ řekl jsem se zadostiučiněním, neboť jeho přezíravá ironie byla pryč.

Zaměřil se na zapalovač. Plamínek vyskakoval a zhasínal. „Snad nevěříte na sněžné muže? Ale vraťme se k tomu Joffému! Byl přejet vlakem, dokonce ve vaší vlasti! A nyní se jeho otisky prstů objevily na malířově paletě. Čerstvé otisky! Rakouská policie požádala o spolupráci Interpol. Žádost o exhumaci těla se z Itálie vrátila. Alex Joffé byl zpopelněn. Člověk, k němuž se nikdo nehlásil! Dokonalá práce.“

„Třeba měl příbuzné,“ hledal jsem řešení.

„Neměl. Pas na jméno Joffé byl falešný. Poplatek za kremaci uhradil nezjištěný odesílatel předem. Telegraficky. Nezajímá vás, jméno odesílatele?“

„Myslíte, že ho znám?“

„To jméno zní Enrico Caruso!“

„Vtipné,“ připustil jsem. V agentuře Alfa něco zaskřípalo. Opakovaný vtip přestává být vtipný. To jsem si nechal pro sebe. „Vyprávíte mi napínavou kriminální historku. Jenom stále nemohu upřesnit okamžik, kdy vcházím mezi kulisy.“

Zaslechli jsme přijíždějící automobil. Prudce zabrzdil před vilou a brzy nato přivedla Marie štíhlého manekýna ve večerním obleku. Nechyběla ani zlatá spona v kravatě a perleťové knoflíčky v manžetách bělostné košile.

„Dobrý večer,“ řekli jsme všichni tři téměř současně.

„Pan Tozzi, náš milý host,“ ukázal doktor Milde na mě, „kriminální asistent Lohring.“

Lohring si přitáhl křeslo, natáhl nohy před sebe a nalil si na dno skleničky slzu whisky. „Nerad obtěžuji, doktore. Povinnost mě donutila vyhledat pana Tozziho. Zasvětil jste ho do mého trápení?“

„Částečně. Právě jsme si povídali o řadě pozoruhodných událostí. Žel, nepodařilo se nám najít shodné stanovisko. Zatím,“ dodal významně.

„Co potřebujete, pane Lohringu?“ zaútočil jsem.

„Říká vám něco jméno Meissner?“

„To jméno jste slyšel u pana Strausse. Jednoho Meissnera jsem poznal. Nevím, zda myslíme stejného člověka.“

Lohring si pečlivě zapaloval cigaretu. Hotový obřad. Klidný, rozvážný, s nehybnou tváří byl protipólem impulsivního psychiatra.

Tušil jsem, co řekne. Řekl to.

„Meissner byl dnes ráno nalezen na staveništi, kde pracoval jako hlídač. Tři střelné rány. Všechny smrtelné.“

„Dobře, že se zdržuji v Zellu, viďte?“

Lohring přivřel jedno oko a druhé upřel na mě. „Přestaňte si hrát na slepou bábu, pane Tozzi. Dnes večer jsme dostali zprávu z Vídně. Jedna italská pojišťovna zaměstnává schopného muže, který se dokázal vetřít do překupnické sítě. Některé pochybné existence totiž uzavřely v posledních měsících nápadně vysoké životní pojistky.“

Chvilku mezi námi leželo jenom ticho.

„Co mi povíte, pane Tozzi? Musím ještě dnes poslat hlášení vrchnímu komisaři Schallerovi. Je to neobyčejně netrpělivý pán,“ poznamenal arogantně. „Tak prosím, máte slovo!“

„Lituji,“ řekl jsem nevzrušeně. „Nemám nejmenší tušení, kdo zabil Meissnera.“

Zase bylo ticho.

Agentura udělala chybu s kremací neznámého z Leony di Azziore, ale zřejmě se dokázala postarat o moje alibi. Kruh mrtvých vzbudil pozornost. Také to mohla být obyčejná past.

Lohring mě mlčky pozoroval. Když jsem se neměl k řeči, pokračoval: „Nerad bych požádal o vaše vyhoštění oficiálně. Nemůžeme připustit, aby do vyšetřování zasahovali amatéři. Třeba schopní, ale přece jenom amatéři. Jistě chápete. V každém případě narušujete vyšetřování. Jste bystrý člověk, pane Tozzi. Můžete narazit na zajímavé okolnosti. Zapamatujete si moje jméno?“

Usmál jsem se, nedostal však ze mne ani slovo.

„Potom vás musím požádat, abyste opustil Rakousko. Pokud možno co nejdříve. To znamená okamžitě,“ podotkl věcně.

„Ale, ale, milý Lohringu! Snad bychom našli společnou cestu,“ snažil se doktor Milde navodit příjemnější atmosféru. „Pan Tozzi nám může svěřit zajímavé informace. Nemyslím právě na narkotika!“

Domníval jsem se, že jsou sehraní jako zkušený pár v tenisové čtyřhře. Zřejmě jsem se mýlil.

„Povinnost je povinnost, doktore,“ ohradil se Lohring komisně. „Mám svoje rozkazy. Dobrou noc, pánové!“

Odpochodoval jako na slavnostní přehlídce. Motor jeho vozu zoufale zavyl, kola se prosmekla a nabrala rychlost.

Doktor Milde si nalil plnou skleničku a naráz ji do sebe obrátil. Potom šel ke dveřím, otevřel je a vyklonil se do chodby.

„Marie!“

Přišla a stanula na prahu s otázkou v očích.

„Pan Tozzi odjíždí. Pokoj už nebude potřebovat,“ pronesl panovačným způsobem. Jeho věta patřila mně.

Opustil jsem pohodlné křeslo. „Ještě jednou děkuji za pohostinství, doktore. Vyřiďte laskavě pozdrav milostivé paní. Mimochodem, co bylo vašemu vozu?“

Zahleděl se do okna, za kterým ležela temná noc. „Příjemnou cestu, pane Tozzi,“ procedil mezi zuby. Nedokázal ovládnout lícní svaly, které se vztekle chvěly. Lohring mu zkřížil plány.

Odešel jsem bez jediného slova.

11

Kousek za Zellem mě dostihl nenápadný vůz. Ve tmě jsem nedokázal identifikovat značku ani číslo. Držel se mě jako klíště.

Protože všechny cesty vedou do Říma, nevolil jsem tu nejkratší. Pronásledovatelé mi zachovávali obdivuhodnou příchylnost. Když jsem zastavil, zastavili také. Po rozednění jsem zjistil, že jedou v olivově zeleném porschi. Proto jsem je nedokázal setřást ani na úsecích, které umožňovaly maximální rychlost.

Brennerská dálnice hýřila vozy všech světových značek. Přejel jsem Evropský most u Innsbrucku. Údolí leželo dvě stovky metrů pod ním a v mlžném oparu vypadalo jako miniaturní maketa.

Uvažoval jsem.

Příliš mnoho lidí mi věnovalo pozornost. Neofašisté doktora Mildeho, policie reprezentovaná Lohringem, Kolber, kdo ještě? Ke komu patří pronásledovatelé v porschi?

V ostrých zatáčkách se přiblížili na několik desítek metrů. S nadmořskou výškou houstla mlha. Zkracovala viditelnost i na rovnějších úsecích. Silnice počala prudce klesat doleva, když se porsche přiblížil na pár metrů.

Ucítil jsem slabý náraz. Snažili se mi dostat k levému boku, ale protijedoucí stěhovací vůz jim v tom zabránil.

Mrknul jsem vpravo. Hluboká, nedohledně hluboká strž s ostrými hroty skal. Přidal jsem plyn. Špatně klopená silníce vynesla mustanga do středu silnice. Tím jsem pronásledovatelům trochu pochroumal blatník. Uslyšel jsem zuřivé zahoukání.

Ručička tachometru varovně tikala kolem devadesátky. Vzhledem k mlze sebevražedná rychlost.

Vjel jsem do levotočivé zatáčky, ještě ostřejší než byla předchozí. Mezi stromy jsem spatřil mlhovky protijedoucího kamiónu s vlekem. Uhnul jsem k pravému okraji.

Pronásledovatelé si můj manévr vyložili jako zaváhání a vyrazili kupředu. S ošklivým rachotem, zoufalým skřípěním brzd a svištěním pálených pneumatik se napasovali přímo do středu kamiónu.

Zpomalil jsem. Ruce se mi třásly, sotva jsem udržel volant.

Celníci mě hladce odbavili. Několik kilometrů za hranicí jsem uhnul k motelu Tormani. Lákal řidiče spoustou pestrobarevných světel na prostorné terase. Mne víc lákala malá kabinka s úzkým lůžkem, podobná kajutě třetí třídy na zámořské lodi. V minulosti jsem už v motelu Tormani nocoval.

12

Ztroskotané lodě a nevyplněné sny potkávají stejné osudy. Zapomínáme na ně rychleji, než v nás dozní. Proto si někdy neumíme vysvětlit vlastní jednání.

Opustil jsem přímku dálnice a kličkoval těsnými prašnými silničkami, na kterých jsem co chvíli potkával povozy, tažené koňským spřežením, kravami nebo osly.

Suché léto sežehlo trávu. Měla unavenou, matnou, vybledlou barvu. Rovnoběžně se silničkou vedla jednokolejná trať. Blízko obce uhnula přes malý viadukt nad téměř vyschlou říčkou, líně se vlekoucí mezi balvany.

Leona di Azziore si vyrvala právo na život na obou březích té hubené říčky, kterou jsem nedokázal země písně zařadit ke konkrétnímu názvu. Možná nebyla zaznamenána na žádné mapě kromě katastrální.

Malému a šikmému náměstí vévodil kostelík s hranatou věží. Poznamenala ho řada stavitelských slohů. Nádražní budova byla poschoďové, z neomítnutých cihel, a vypadala velice nevábně. Proti vchodu do čekárny stálo nízké stavení venkovského hostince.

Zel prázdnotou.

Až za drahnou dobu se přikolébal hostinský na krátkých silných nohách. Na jídlo bylo brzo, pokud vůbec nějaké podával. Objednal jsem si lehké italské víno a nabídl mu skleničku, protože jenom tak je možno v podobných italských hospůdkách získat jistotu, že nepodají nejhorší splašky, jaké mezi víny existují.

„Na někoho čekáte?“ projevil zájem a pohodil kudrnatou hlavou k nádražní budově.

„Kdy přijíždí vlak?“

„Minutu před polednem. Nejste zdejší, že?“

„Vy tady asi nevidíte cizince příliš často,“ usoudil jsem. Musel se v tom prázdném hostinci kousat nudou.

„Jak kdy.“

Byl to hovorný muž, a proto jsem ho nepobízel. Nabídl jsem mu cigaretu. Odmítl.

„Nedávno jsme tady měli hezky rušno,“ pokračoval. „Starosta vdával dceru.“

Nevadilo mi, že starosta v Leoně di Azziore vdával dceru, ale nebylo to ono.

„A předtím?“

„Předtím? Předtím ženil syna Gheggi. To je zdejší kostelník. Bral si moji neteř,“ připojil významně.

„Četl jsem v novinách, že někde poblíž došlo k železničnímu neštěstí,“ nezbylo mi než zaútočit na stavidla jeho výmluvnosti z druhé strany.

„Někoho přejel vlak, ale nebyl zdejší,“ dostalo se mi vysvětlení. Tragičnost události se snížila skutečností, že oběť nežila v obci. „Musím poslat pro strážmistra. Nařídil, že mám oznámit každého, kdo se na nehodu bude vyptávat.“

„Strážmistr je přísný?“

„Ani se neptejte! Přišel z města a chce se vrátit.“

„Kde strážmistra najdu?“ snažil jsem se vybruslit z choulostivé situace.

„Bydlí na náměstí. V přízemí je četnická stanice.“

„Stavím se tam. Jak se strážmistr jmenuje?“

„Centi.“

„Výborně. Kdo toho nešťastníka našel?“

„Starý Epoleto. Taková nuzota. Náklaďáky ztrácejí v zatáčkách uhlí. Epoleto jezdí s vozíkem podle trati, sbírá ho a prodává.“

„Kde bydlí?“

„Epoleto? Musel jste projet kolem jeho stavení. Krčí se hned za kostelem. Ve dne nebývá doma.“

„Sbírá uhlí?“

„Už nesmí,“ pronesl škodolibě. „Četníci zakázali. Strážmistr. Nevím proč. Také mi do toho nic není.“ ‘

„Ví se, kdo to byl?“

Jako každý italský venkovan nedůvěřoval městským lidem. „Proč vás to neštěstí zajímá?“

„Četl jsem o něm v novinách.“

„Moc z něho nezbylo. Byl jsem se podívat. Zjistili, že mu na pravé ruce chyběly dva prsty.“

„Mohl o ně přijít při nehodě,“ naznačil jsem.

„Scházely mu už předtím. Říkal to strážmistr.“ Strážmistr Centi zřejmě byl autorita. Jeho slovo bylo zákonem a svatou pravdou.

Rozloučil jsem se.

Hostinský mě vyprovodil až k vozu. „Určitě se u strážmistra zastavte,“ žádal důrazně.

Projel jsem městečkem. Na náměstí besedovali dva karabiniéři s farářem. Pozorně sledovali můj vůz. Byl to možná první mustang, který do Leony di Azziore zavítal. Ačkoli, kdo ví. Starosta vdával dceru a kostelník ženil syna.

Vracel jsem se k dálnici. Po trati supěl těžký nákladní vlak, naložený uhlím.

Rovnal jsem si myšlenky. Jedna a jedna jsou dvě. Dvě a dvě jsou čtyři. Pravda a lež je polopravda. Polopravda je zase jenom lež. Gilaz zahynul na trati u Leony di Azziore, pokud nevypustil duši už dřív a na trať nebylo položeno mrtvé tělo. Snad proto se neexistující Enrico Caruso postaral o jeho kremaci. Snad proto má strážmistr Centi zjistit každého, kdo projeví o neštěstí zájem. Agentura Alfa má dlouhé prsty. A pouze ona mohla Gilazovi podstrčit pas na jméno Alex Joffé.

13

„Jsem ráda, že vás vidím,“ pravila Gina tiše a zdálo se, že myslí svoje slova skutečně upřímně. Klidně a vzpřímeně stála u širokého okna a pozorovala cukerínově sladký obraz hvězdnaté letní noci nad Ozzií. Musela ho už znát nazpaměť. „Měl jste úspěch?“

„Hlavně štěstí,“ odpověděl jsem.

Překvapeně na mě pohlédla. Sám jsem cítil, že můj hlas zní hodně unaveně. Potom jsem si povšiml, že prvně za ty dlouhé roky změnila účes. Vypadala starší a vážnější.

„Blízko hranice se dva dobráci v porschi pokoušeli srazit mustanga do propasti. Málem se jim to podařilo.“

„Ujel jste jim?“

„Neujel. Podobné pokusy už ovšem dělat nebudou. Pozdravili se v plné rychlosti s náklaďákem.“

Maličko našpulila rty. „A jinak?“

„V Luzernu mně asi stejní ptáčkové připojili ke startéru dárek. Nechal jsem ho ležet u chodníku a brnknul na policii,“ řekl jsem se snahou o lehký tón. Příliš se nevydařil.

„Dlouho mám pocit, že pokud nějaká paní Štěstěna existuje, vybrala si vás.“

„Šéf je tady?“ nehodlal jsem se věnovat akademické debatě o štěstí a smůle.

„Čekám na něho. Měl by se objevit každou chvíli. Chcete se něčeho napít?“

„Kávy, když budete tak hodná.“

„Budu,“ pokusila se o úsměv. „Posaďte se někam, stojíte u dveří jako listonoš.“

„Nesu samá parte,“ řekl jsem chmurně.

Torn se objevil za půl hodiny. Vypadal svěže a čiperně kráčel do své pracovny.

„Vítám vás, Kusaku! Pojďte se mnou, potřebuji s vámi mluvit.“

„Myslel jsem si to,“ řekl jsem. „Četl jste mou zprávu?“

„Pochopitelně,“ přisvědčil s obvyklou vážností a složil před sebe bílé ruce. „Věc číslo jedna. Kde se zdržuje Hangellini?“

„Nevím.“

„Kde by mohl být?“ přešel ke strohé formulaci otázek.

„Pochází z hostince blízko Obertauernu. Hořelo mi za patami, nejel jsem tam. Povodil jsem nohsledy po Rakousku a přejel hranici.“

„Četl jsem.“ Přísně na mě pohlédl. „Zbytečně jste riskoval, Kusaku! Měl jste jet do Itálie nejkratší cestou. Hodinu po vašem vycestování na vás byl vydán zatykač.“

„Z čeho mě obviňují?“

„Zavinění vážné dopravní nehody a pašování narkotik. Narkotika se snaží vsugerovat veřejnosti za bohaté pomoci tisku. Nějakou dobu jim trvalo, než odkryli bublinu kolem agenta neexistující pojišťovny. Také asi považovali za bezpečnější zbavit se vás jinak. Víte, kdo byli ti dva v porschi?“

„Ne, pane.“

„Hallerovi synové. Leží v nemocnici s vážnými zraněními.“

„Ti nemají s narkotiky nic společného. Chránili otce,“ vyslovil jsem domněnku.

Torn přešel moje slova mlčením. „Pohádku s pojišťovnou odnesl můj člověk u policie.“

„Zavřeli ho?“

„Pomohl jsem mu minutu před dvanáctou. Vraťme se k Hangellinimu. Říkáte Obertauern? Budiž. Někoho tam pošlu. Co soudíte o řetězu vražd? Ve zprávě jste se omezil na pouhá konstatování,“ dodal se zjevnou výčitkou. „Obvykle nebýváte tak lakonický.“

„V pozadí může stát Haller a jeho obavy o vlastní bezpečnost, případně i o synovu kariéru.“

„Uvažujete docela logicky, Kusaku, jenomže starý Haller byl dnes usmrcen neznámým automobilem. Zatím nevím, zda je to dobrá, nebo zlá zpráva. Hangellini je horký kaštan. Hledáme ho my, hledá ho Kolber.“

„Minule jste se zmínil o Cooperovi,“ upozornil jsem. „Hangellini hledá spojení. Někde být musí. Není stéblo slámy, aby se ztratil bez jediné stopy.“

„Trochu jste mi pomohl, Kusaku. Chtěl jsem vás požádat, abyste jel do Paříže. Vím, jste unavený. Pojedete?“

„Jistě, pane,“ řekl jsem s tajnou radostí.

„V Obertauernu bych raději viděl vás, ale musíte se Rakousku nějaký čas vyhýbat, Gina vám připraví doklady a materiály. Pojedete pod vlastním jménem. Ubytujte se u své přítelkyně.“

„Chtěl jsem to udělat.“

„Co soudíte o Kolberovi?“

„Má dobré krytí. Tu krvavou cestu by jako sólista nezvládl. Někdo přikrývá jeho stopy nebo mu Kolberův drsný postup vyhovuje. Nevidím ovšem spojení mezi Kolberem a Hallerem,“ poukázal jsem na bod, který mi zůstával záhadou.

„Píchnete do jedné vosy v hnízdě a okamžitě se vyrojí všechny,“ zafilozofoval si Torn. „O Hallera se postarali jiní. Jsme tedy domluveni, Kusaku?“

„Ano, pane.“

Povstal, došel k otevřenému oknu, kterým pronikal dovnitř dusný vzduch, opřel se o parapet a zpytavě mě pozoroval.

Věděl jsem, co přijde. Přišlo to.

„Potřebuji vás, Kusaku! Nerad bych vás ztratil. Jste nejschopnější muž agentury. Zaručuji vám dlouhou dovolenou, ať už budete mít úspěch, nebo se vrátíte s prázdnou.“

„Děkuji, pane,“ řekl jsem, ale myslel jsem si svoje. Když ptáčka lapají…

14

Když jsem se vracel od Torna, zastavil jsem se u restaurace Tramontane. Zaparkoval jsem mustanga na nedalekém parkovišti a vyhledal volný stolek na terase. Navoněný a naondulovaný majitel přiběhl osobně.

„Dvojitý koňak,“ požádal jsem. „Později si objednám něco k jídlu.“

„Martell?“

„Třeba martell.“

„S ledem?“

„Ano, s ledem,“ souhlasil jsem.

Moře slabě fosforeskovalo, jak se po vlnách míhal odraz velikého, nízko položeného a velice žlutého měsíce. Daleko od břehu plul motorový člun pobřežní hlídky a chvilkami ozařoval hladinu dlouhým paprskem světlometu na přídi.

Snažil jsem se nemyslet, ale nedařilo se mi to. Myslel jsem na Meissnera, Mildeho, Altmeiera, Strausse, Hallera a kriminálního asistenta Lohringa, na všechny ty báječné nebo nebezpečné lidi.

„Už jste si vybral, pane?“

Přisvědčil jsem. Do malého bílého domku nahoře na kopci mě nic nelákalo. Nemohl jsem si v něm ani zanadávat. Všude naslouchaly skryté mikrofony. Agentura Alfa neponechávala nic náhodě.

Uličkou pod terasou se blížila podivná trojice. Dva vysocí, zarostlí mladíci a drobná dívka v plandavých světlých kalhotách s řvoucím tranzistorem.

V blízkém domě se otevřela okenice a zpěvavá italština s pravým jižním temperamentem zahýřila nepřeberným množstvím nadávek.

„Zalez, babo,“ houkl jeden z mladíků a tím přilil oleje do ohně. Hlava v okně si stáhla noční čepeček. Byla holá jako čerstvě snesené vajíčko.

Do výměny názorů se zapojilo několik dalších okenic, trojice však už zmizela za rohem, a tak se zase jedna po druhé zavíraly. O něco později zapracoval na parkovišti silný motor. Než jsem si uvědomil, že je to motor mého mustanga, uviděl jsem vůz vyjíždět z parkoviště. Prudce vyrazil a ztratil se z dohledu.

„Váš vůz, pane,“ přiběhl vyděšený hoteliér. „Zavolám policii…“

„Zavolám sám,“ řekl jsem a položil na stůl několik zmuchlaných bankovek.

Potom pronikly tmou zvuky, které se naprosto nehodily k ozzijské letní noci. Řada ostrých výstřelů vzbudila pozornost hostů. U sousedního stolku se hystericky rozkřičela žena s oranžovým přelivem.

„Zase teroristé,“ zabručel nespokojeně majitel restaurace. „Odrazují nejlepší hosty!“

Vytratil jsem se temnými uličkami k Tornově vile. Do zahrady jsem se dostal zadem. V jednom přízemním okně se svítilo. Prostrčil jsem ruku mezi mřížemi a zaklepal. Světlo okamžitě zhaslo.

„Kdo je?“ uslyšel jsem Vittoria.

„Kusak.“

Neviditelná ruka rozhrnula těžký závěs, okno se pootevřelo. „Hrajete si na Indiány?“

„Je tu pan Torn?“

„Odjel.“

„Sám?“

„Moc se ptáte,“ odsekl Vittorio nerudně.

„A Gina?“

„Spí. Nebo se dívá na televizi.“

„Zavolejte ji a otevřte mi zadní vchod,“ řekl jsem ostře a smířlivěji jsem dodal: „Přední mohou hlídat.“

„Kdo?“

„Nejste můj zpovědník, Vittorio. Dojděte pro Ginu.“

Otevřela a bez jediné otázky mě zavedla do svého pokoje v podkroví, zavřela okno a rozsvítila malou lampičku se zeleným stínidlem. Přes pyžamo měla lehký župan a vypadala ospale. Schoulila se do rohu prostorného křesla. Přivřela oči a zakryla si ústa dlaní, neboť je neslušné zívat před lidmi.

„Ukradli mustanga,“ řekl jsem. „Nějací pobudové. Dva plus jedna. Odjeli nahoru k domku. Chvilku po odjezdu jsem z té strany uslyšel výstřely. Vypadaly na samopal.“

Pomalu se zvedla a přešla k telefonu.

„Vittorio? Okamžitě jeďte nahoru k domku. U kaple na kopci obraťte. Víte, kterou kapli mám na mysli? Ano, správně. Cestou dávejte dobrý pozor.“

„Nezavoláte šéfovi?“

„Nevím o něm.“ Možná mluvila pravdu. Možná nechtěla vytáčet číslo v mé přítomnosti. Torn udržoval svoje soukromí v tajnosti.

„Zajímavé,“ poznamenal jsem. „Tady se každý domnívá, že vy jediná o něm něco víte.“

Zpražila mě přísným pohledem. „Nerozuměla jsem vám.“

„Vždyť jsem také nic neříkal,“ neodpustil jsem si.

„Pochodují vám nervy, pane Kusaku. To bych do vás nikdy neřekla. Ačkoli, jste na tom hůř než kdysi Husejn. Tři atentáty během několika dní, to by zmohlo i amerického prezidenta. A za velkou louží jsou na podobné legrácky zvyklí.“

„Snad si také zvyknu,“ řekl jsem sklesle.

Slyšeli jsme odjíždět Vittoria. Vůz vyl jako bitý pes. Musel snášet řidičovu rozmrzelost.

Vrátil se brzy.

„Měl jste kliku,“ pronesl žoviálně a podal si židli. Posadil se rozkročmo a podepřel si bradu. „Viděl jsem mustanga. Ze všeho nejvíc se podobá cedníku. Ocelová karosérie nevydržela. Museli mít speciální střelivo.“

„A ti tři?“ Čert vem mustanga, i když to byl sympatický vozík.

„Příliš jsem se nerozhlížel. Byli tam už četníci a sanitka. Na patníku brečela nějaká holka. Asi šok.“

„Chcete skleničku?“ ozvala se Gina a položila mi dlaň na rameno.

„Ano,“ uslyšel jsem Vittoria.

Gina na něho přísně pohlédla. „Připravte zadní pokoj. Pan Kusak dnes přespí tady.“

Otráveně se odloudal.

„Sklenička mi nepomůže,“ řekl jsem. „Měl jsem dnes večer už dvě.“

„Snesete i třetí,“ přesvědčovala mě měkkým hlasem. „Potřebuju se napít a nerada piju sama.“

Bledé ráno nás zastihlo nad prázdnou lahví. Gina spala. Přehodil jsem přes ni přikrývku, protože otevřeným oknem vanul od moře chlad, a vytáhl z balíčku poslední cigaretu.

Byla odporná. Odporná jako ten asepticky čistý, upravený, spořádaný dům zařízený jako Hilton, v němž se jako doma nemohl cítit nikdo. Odporný jako svět, kde se střílí po autech a po lidech v nich.

Když jsem se probudil, schylovalo se k poledni. Nějak jsem začínal s pozdním vstáváním. Cítil jsem se, jako kdyby mě celou noc motali na mlýnském kole.

Torn seděl proti mně a tvářil se ustaraně. „Konečně! Vy máte tvrdé spaní!“

Mrknul jsem na stolek. Prázdná láhev zmizela.

Gina stála u okna, upravená, svěží a chladná jako to nepříjemné ráno.

„Neznámý se samopalem. Mizerný střelec,“ ušklíbl se Torn pohrdavě. „Pochopitelně se vypařil. Mustanga dají brzo do pořádku. Jeden lehce zraněný. Zanedbatelné škrábnutí.“

„Aspoň to,“ povzdychl jsem.

„Snad byste je nelitoval, Kusaku! Tři takoví nemají ani desetinu vaší ceny. Do maléru se dostali sami,“ přesvědčoval mě Torn lhostejným hlasem. „Zítra ráno pojedete do Francie. Gina vám připravila pohodlný, nenápadný vůz z půjčovny. Když bude třeba, nechte ho stát a najměte si jiný.“

„Ano, pane,“ uslyšel jsem přiškrcený hlas. Byl jsem skoro překvapený, když jsem pochopil, že je to můj hlas. Viděl jsem před sebou Tornův bílý obličej. Měl jsem chuť udeřit. Neudělal jsem to. Byl příliš starý. A kdybych to udělal, dostal bych se z vily ve vodorovné poloze, naznak a nohama napřed.

„Prověřili jsme Hangelliniho rodiště. Hostinec vyhořel krátce před válkou a nebyl obnoven. Příbuzní odpočívají pohromadě na obertauernském hřbitově. Žije pouze Hanngelliniho mladší sestra, také už to musí být dáma v letech. Jmenovala se Ute. Po válce se provdala za vojáka okupační armády a odešla s ním do Ameriky.“

„Amerika je veliká,“ řekl jsem. Už to šlo líp. To by ještě scházelo, aby mě poslal hledat Hangelliniho sestru za velkou vodu.

„Ani tři Ameriky nejsou dost veliké, abychom nenašli nějakou Ute z Obertauernu,“ prohlásil konejšivě. Cítil jsem jasně, že obelhává sebe i mne. Nebo mi zase chtěl něco namluvit.

Někde cosi skřípalo.

Náhle jsem pochopil. Na mozkové závity posvítila křemičitá lampa a jasně osvětlila souvislosti.

Hangelliniho odepsali. Byl mrtvý, nebo mimo dosah. Také mě napadlo, že všechno může být docela jinak.

Stal jsem se lovcem a terčem zároveň. Vábničkou. Návnadou. A z toho poznání vyplulo na mastnou, kalnou hladinu Kolberovo jméno.

„Na koho se mám zaměřit?“

„Najděte Kolbera. Kolber je naše jediná reálná stopa. Jediná šance. A najděte ho dřív, než se spojí s Cooperem. Získali jsme poměrně čerstvou Hangelliniho fotografii. Snad vám pomůže.“

„Rozumím.“ řekl jsem.

Vstal a pomalu kráčel ke dveřím. Gina šla dva kroky za ním. Na prahu se zastavila.

„Jste v pořádku?“ otázala se starostlivě.

„Zítra ráno budu v pořádku,“ odpověděl jsem.

TŘETÍ CESTA: PAŘÍŽ

1

„Ahoj, Nicole,“ řekl jsem, když otevřela.

Zatvářila se maličko překvapeně, rychle však nasadila milý, kamarádský úsměv. Vyholené obočí nahrazené tenkými černými obloučky ji trochu změnilo. Vypadala starší a usedlejší.

„Neviděla jsem tě půl století. Pojď dál!“

„Sedm měsíců,“ upřesnil jsem.

„Joan je někde ve městě,“ řekla. S nohama pod sebou se usadila v rohu pohovky. Nikdy nenazvala matku jinak než křestním jménem.

„Jak se vede?“ zeptal jsem se a pozoroval její něžný profil. Nebyla krásná, ale měla něco víc než běžný půvab mládí. Především trochu protáhlé, inteligentní matčiny oči.

„Fajn,“ odpověděla. „Jaký vítr tě přivál?“

„Jižní.“

„Cesta byla dobrá?“

„Trochu jsem se zdržel v tunelu pod Mont Blankem. Tlustá Němka napikovala do protisměru poslední model mercedesu. Auto na kusy, panička bez oděrky. Za hodinu běžel provoz nerušeně dál. Co nového na Sorbonně?“

„Prázdniny.“

„Ty jsou každý rok.“

„Nuda. Nudní profesoři, nudné studium, nudní kolegové,“ konstatovala způsobem, který pocházel z pomezí mezi nadsázkou a trpkou pravdou.

„Proč tam tedy chodíš?“

„Vždyť znáš Joan! Vzdělání je základ života! Bez vzdělání je moderní žena nemožná,“ pitvořila se docela dovedně. Občas jsem měl dojem, že si skutečně měla vybrat živější obor než archeologii.

„Co děláš, když se zcela mimořádně nenudíš?“ popichoval jsem dál, protože v ovzduší visely rozpaky.

„Tak všelijak.“ Vyklepala z krabičky dlouhou cigaretu s karmínovým náustkem a hledala po kapsách špinavě modrých plátěných kalhot zápalky. Na koleně měla malou, roztomilou červenou záplatu ve tvaru rovnostranného trojúhelníku. Vedle těch žlutozelených záplat na jiných místech kalhot se ztrácela.

Podal jsem jí zapalovač.

„Tvoje kalhoty jsou tak staré, nebo tak moderní?“

„Jsou úplně nové, koupila jsem je minulý týden. S těmi záplatami jsem se mořila celé odpoledne. Joan odmítla podat pomocnou ruku. Potom jsem je nechala hodinu v pračce, aby získaly lesk.“

„Snad patinu.“

„Právě! Patina je lesk dnešní doby. Staré věci přicházejí do módy.“

„To vás učí na Sorbonně?“

„To mě naučil život,“ odpověděla naprosto vážně. „Chceš se něčeho napít?“

„Připojím se k tobě.“

„Senzace! Mám právě děsnou chuť na džinfis.“

Dal bych přednost čistému koňaku, whisky nebo vodce, ale vzdal jsem se námitek.

„Piet odjel na prázdniny domů?“ Ten dvoumetrový blonďák se mi hodil k jejím názorům.

„Kdo je to?“ zeptala se, vyfoukla kouř a šibalsky přivřela oči.

„Tvůj belgický přítel!“

„Pomáhá tatínkovi spravovat uhelné doly.“

„Proč se o prázdninách zdržuješ v Paříži?“ podivoval jsem se, protože jindy hleděla co nejrychleji zmizet z matčina přísného dohledu.

„Vrátila jsem se před třemi dny. Byla jsem s partou v Antibes. Příští týden pojedu s jedním senzačním chlapíkem do Bretaně. Slyšel jsi někdy o Trégastelu?“

„Slyšel, ale dosud jsem tam nebyl,“ řekl jsem se snahou nedat znát překvapení. Trégastel mě téměř zvedl z křesla. Prostě nemám rád náhody. Každá je mi podezřelá. Nechal jsem Trégastel Trégastelem a zaměřil se na Joan. „Co dělají francouzské finance?“

„Jsou v mizerném stavu od dob Ludvíka XIV., momentální situaci ovšem neznám. Pan ministr už nepodal Joan delší čas přesné rešerše,“ odpověděla a upřeně pozorovala malý olej jakéhosi nepříliš známého současníka Eugéna Delacroixe. Žena na obrázku třímala v ruce prapor, jehož barvy už nebyly zcela jasné, takže nešlo posoudit, kterou stranu barikády hájila. Ve tváři měla výraz nesmírného odhodlání. Trochu to kontrastovalo s Delacroixovým výrokem, že obrazy jsou svátkem oka. Joan byla na ten obrázek náramně pyšná. Vzbuzoval v ní jakési blíže nedefinovatelné pocity národní hrdosti.

„To je trestuhodné,“ usmál jsem se.

„Ministra sklátila dětská nemoc. Spalničky! Což se pochopitelně tají. O velkých lidech jen velké, protože velcí lidé nemohou trpět malými nemocemi.“

„Ty filozofko! Je vidět, že v tvých žilách koluje krev největšího filozofa dějin.“

„Koho myslíš?“

„Lenina.“

„Překvapuješ mě! Ostatně, Pierre by s tebou kategoricky nesouhlasil. Považuje za největšího filozofa našeho století Maa.“

„Kdo je to?“

„Mao?“ zeptala se s pitvorným úšklebkem.

„Pierre!“

„Jeden přítel. Trochu cvok, ale dobrý kluk. S tou ruskou krví v mých žilách to přeháníš. Z Petrohradu se přistěhovala prababička. Babička se už narodila v Paříži. V roce nula. To se hezky pamatuje, proto to vím.“

„Překvapuješ mě, Nicole. Nejsi tak stará, abych u tebe mohl předpokládat kladný vztah k vlastní minulosti.“

„Mě už nemůže překvapit nic. A potom, Nero zapálil Řím v osmadvaceti letech,“ našla argument v dějinách. „Lidi dneska stárnou strašně rychle.“

„Samozřejmě! Jsi mnohem starší než já, tak promiň mou naivitu. Kolik bylo Koperníkovi, když zastavil Slunce a uvedl do pohybu Zemi?“

Hodila po mně polštář. Zachytil jsem ho, zasunul pod sebe a spokojeně se uvelebil. „Hodná Nicole, Výborně se na něm sedí.“

„Abys někdy neseděl méně pohodlně,“ zaťala drápek.

„Vyloučeno! Mě povedou rovnou před popravčí četu.“

„U nás ve Francii se popravuje gilotinou.“

„Já budu popraven revolverem. Nebo samopalem. Nebo výbušninou. To je humánnější a modernější. A především rychlejší a méně okázalé.“

„Jsem Francouzka, a proto si přeji, abychom setrvali u tradice. Ať žije Ludvík! Ať žije Napoleon! Ať žije republika! Této zemi zbývá jenom tradice!“

„Ať žije Mao,“ doplnil jsem.

„Kašlu na Maa,“ pronesla otráveně a náhle zvážněla. Rázem byla velice podobná matce. Pevná brada, ústa sevřená do jemné čárky. „Mohu se na něco zeptat? Slib mi, že odpovíš pravdivě!“

„Když to půjde…“

„Co vlastně děláš? Zmizíš na několik měsíců, přijedeš na pár týdnů s tím svým zatraceným běženeckým pasem a zase se potopíš. Proč nezůstaneš v Paříži natrvalo?“

„Jsem potulný rozbíječ iluzí.“

„Jakých iluzí?“

„Falešných.“

„Jiné iluze neexistují,“ namítla soustředěně. Něco ji hryzlo. Zvědavost. Starost. Nejistota.

„Ještě další dotaz?“

„Čí iluze rozbíjíš?“

„Nejčastěji svoje. Svoje iluze o světě, o lidech, o nepřátelích a přátelích.“

„Zůstaly ti ještě nějaké?“

Trochu mě poslední otázkou zaskočila. Nerad lžu, když to není nutné, neboť můj život tvoří už dlouho řada lží, pravděpodobnějších než pravda. Pomohla mi náhoda. U dveří zazněl zvonek.

„To je Pierre,“ představila mi ramenatého muže s černými vlasy, spadajícími na ramena. Tak nějak vypadal legendární Pancho Villa. Někde mezi hustým vousem se skrývala ústa. Na sobě měl stejné kalhoty jako Nicole, jenom záplaty vypadaly maličko omšelejší.

„Stavím se večer,“ řekl jsem Nicole, protože kde dva tvoří přesnou míru, třetí se stává přebytečným.

„Vyřídím,“ slíbila ochotně.

„Raději nic neříkej. Chci Joan překvapit. Platí?“

„Platí,“ souhlasila a doprovodila mě do předsíně, zatímco Pancho Villa se rozvalil v křesle, které jsem opustil. Viděl jsem jenom jeho nohy, natažené dopředu. V pravé podrážce zela pořádná díra. Jako v těch Maových názorech.

„Kde bydlíš?“ zajímala se.

„Zatím v hotelu La Paz.“

„Kde je to?“

„Rue Chabrol. Blízko Étoile. Snad se ještě uvidíme, než odjedeš k moři.“

Spěšně přiložila prst ke rtům. „Pierre neví, že se chystám do Bretaně,“ šeptala a spiklenecky na mě zamrkala.

„Joan to ví?“

„Včas ji budu informovat.“

„Ahoj, Nicole,“ řekl jsem na rozloučenou, než za mnou zavřela dveře. Popřál jsem výtahu odpočinek a pomalu sestupoval po schodech.

Ve stejnou dobu začal padat déšť. Prudký a téměř z čisté oblohy. Zdálo se, že to bude pouze kratičká přeháňka, rychle se však zatáhlo, déšť zesílil a padal stále hustěji. Přeběhl jsem ulici a zapadl do bistra. Dýchavičný majitel s licousy dlouhými až pod masitou bradu se dohadoval se dvěma taxíkáři o příčinách zoufalého postavení pařížských klubů ve fotbalové lize. V rohu u hrací skříně popíjel bílé víno ušmudlaný chlapík s kostkovaným šátkem kolem krku. Ukazovákem rozmazával mokrou skvrnu po mramorové desce stolku.

„Co to bude?“ obrátil ke mně pozornost majitel podniku.

„Kávu. A dvojitý koňak.“

„Do?“

„Vedle. Máte rembrandtky?“

Podal mi je. Stáhl jsem celofánový přebal a natrhl zelený okraj krabičky. Po širokém skle stékaly proudy vody a rozmazávaly ulici. Kola automobilů rozstřikovala gejzíry špinavé břečky. Syčení niklového kávovaru vytvářelo hřejivou představu útulného prostředí.

Byl jsem sám, docela sám, ve velkém, cizím, lhostejném městě. Ve městě, které se kdykoli mohlo stát nepřátelským. Možná se už nepřátelským stalo. Pozoroval jsem vchod protějšího domu. Vcházeli a vycházeli samí cizí, neznámí, lhostejní lidé.

„Ještě jednou?“ poklepal majitel bistra na leštěné dřevo pultu. „Povídám! Ještě jednou?“

Neřekl jsem nic. Vyložil si moje mlčení jako souhlas.

Vešli dva mladíci. K nerozeznání od Pierra. Jenom záplaty měli trochu menší a méně nápadné. Drobnější z nich byl zrzavý jako rezatá přilba, která se povalovala v poli od minulé války. Kdysi jsme s Joan takovou našli blízko Dieppe. Roztřepený otvor měl okraje zahnuté dovnitř. Všechno, co zbylo po jednom vojákovi.

„Nepochybně má v mnohém pravdu, ale jako celek zůstává jeho tvrzení naprosto nevěrohodné,“ opakoval zrzounek paličatě a třel si ruce.

„Pitomost! Každé svinstvo plodí nové svinstvo, když okolí pasivně mlčí. Odpustíš kapsářovi, když ti vyfoukne poslední frank? Odpustíš Ypry, Dunkerque, My-lai, nebo třeba kudlu v zádech obyčejného otrapy? Neodpustíš, protože ve stejné chvíli se jiný nůž zvedá proti tobě,“ vzrušeně argumentoval jeho společník.

Podobali se Pierrovi. Měli stejný oblek a stejný účes a přibližně shodné názory. Napadlo mě, že jsem Nicole trochu křivdil.

„O kom mluvíte?“ řekl jsem do skla před sebou.

„O našem kazateli,“ odpověděl zrzounek.

„Věříte v revoluci?“ zeptal se mě druhý.

„Revoluce je jako láska. Nebo jako nenávist. Neštěstí je v tom, že naše generace střídá obojí příliš rychle,“ řekl jsem.

„Vaše generace možná,“ poznamenal posupně a zatvářil se pohoršeně. „Naše generace možná střídá lásky. Nenávist nám zůstává stále stejná.“

„Dávám přednost lásce před nenávistí,“ pokračoval jsem v debatě. „Mohu vědět, co nenávidíte?“

„Násilí,“ odpověděli oba.

„Osobně nesouhlasím se smířlivostí,“ dodal zrzounek. Zase si zuřivě třel ruce.

„Co máte s rukama?“ změnil jsem námět. Akademické řeči mě začínaly unavovat.

„Měl jsem je omrzlé,“ odvětil klidně.

Déšť trochu polevil. Zaplatil jsem, pokynul těm dvěma, kteří se nemohli smířit s okolním světem, přeplněným násilím nejrůznějšího druhu, a zamířil jsem ke dveřím. U protějšího domu právě zastavila černá simca. Fešák řidič, který mohl být stejně dobře placeným pohřebním řečníkem jako ministerským předsedou, oběhl předek vozu a otevřel dvířka, Joan vyskočila a svižně odběhla do úkrytu domovních dveří. Simca zůstala na ulici sama jako loď u přístavního můstku. Pro všechny případy jsem si vryl do paměti její číslo.

Vrátil jsem se k pultu. „Ještě koňak.“

„Raději se jdete vyspat, pane. Už jste měl pět skleniček,“ radil dobrácky majitel a hladil si licousy. Asi měl strach z maléru.

Poslechl jsem.

Stále ještě pršelo, byl to však dohasínající déšť a někde vysoko mezi mraky si klestilo cestu podvečerní slunce. Na stanici podzemní dráhy, neuvěřitelně špinavé a téměř prázdné, padl mi do očí telefonní automat. Musel jsem volat čtyřikrát, než jsem se dovolal na správné místo.

„Narazil jsem do toho vozu při couvání. Rád bych se spojil s majitelem ohledně náhrady,“ improvizoval jsem do sluchátka. „Nemám čas setrvat na místě, pospíchám do Avignonu. Ne, pane, žádná vážná nehoda. Majitel může s vozem klidně odjet. Pouze maličko promáčknutý plech.“

„Počkejte si,“ vyzval mě policista na druhém konci linky. Slyšel jsem, jak si tiše hvízdá. Hvízdání zmizelo a asi za minutu se ozvalo znovu. Potom i policistův hlas. „Poslyšte, nezmýlil jste se v čísle vozu?“

„Vidím ho před sebou!“

„Lituji, pane. Jméno majitele vám nemohu sdělit,“ oznámil komisně. „Odkud voláte? Nepřejete si….“

Nepřál jsem si už nic.

Zavěsil jsem.

Sotva se za mnou zavřely automatické dveře vozu podzemní dráhy, vyběhl z kanceláře muž v košili s ohrnutými rukávy, mrknul k telefonu a zklamaně se rozhlížel po prázdném nástupišti.

Policie sebou čile zamrskala. Majitel černé simky nepochybně nebyl žádná bezvýznamná bělička.

2

Jídelnu hotelu La Paz tvořila nepravidelná místnost s nízkým stropem, podepřeným dvěma sloupy. Zaplňovalo ji asi patnáct stolů. La Paz nebyl velký hotel. Melancholický majitel si dával záležet na dobré pověsti svého nevelkého podniku a kupodivu se mu dařilo udržet ji, ačkoli působil dojmem, že prostředí hotelu hluboce nenávidí.

„Dobrý večer,“ ozvalo se za mnou rozpačitě.

Měla na sobě bílé šaty, prosté a slušivé. Také s účesem si dala práci.

„Krásná jako luční květina, Nicole,“ řekl jsem se snahou přemoci rozmrzelost. „Velmi ti to sluší.“

Namáhal jsem se marně. Upřela na mě vážný, zamyšlený pohled. „Jsem ráda, že tě vidím.“

„Kdybys přišla o třicet minut později, musela bys litovat zbytečné cesty.“

„La Paz ti nevyhovuje, nebo zase odjíždíš?“

„Občas je nutné změnit hotel,“ řekl jsem. Někdy jenom proto, že člověku ujede jméno hotelu na nevhodném místě. „Mohu ti objednat něco k pití? Také tu mají znamenité zmrzlinové poháry.“

„Třeba,“ souhlasila lhostejně. „Zahlédla jsem tě, když přestalo pršet.“

„Schoval jsem se v bistru před deštěm.“

„Joan přišla s Pétaixem.“

„Viděl jsem. Poslala tě?“

„Neví, že jsem za tebou šla. Jsou věci, které bys měl znát,“ dodala nerozhodně. „Joan už na ministerstvu nepracuje. Odpoledne jsem ti zalhala.“

„Měl jsem ten dojem. Když si dlouho a pozorně prohlížíš hrdinku s praporem, vždycky lžeš.“

„Joan také?“

„Jablko nepadá daleko od stromu,“ pomohl jsem si příslovím.

„Joan je v poslední době divná. Pétaix je člověk od tajné služby. To se nesmí říkat, takže jsem ti nic neřekla.“

„Však jsem také nic neslyšel,“ ujistil jsem ji. „Pravdu by ti měla povědět Joan. Vadí ti hodně, že se ji dovídáš z mých úst?“

„Trochu,“ připustil jsem. „jednou k tomu dojít muselo. Joan už ví, že jsem v Paříži?“

„Ne.“

„Budeš mlčet?“

„Proč chceš Joan všechno ulehčit?“ zajímala se s mladistvým rozhořčením.

„Nemám právo to neudělat. Sama víš, jak zřídka se objevuju.“ Myslel jsem také na sebe. Nerad bych dělal starosti lidem Pétatxova ražení. Muž s cizineckým pasem nemá nikde domov. Měl jsem Joan. Byt, do kterého jsem mohl kdykoli přijít. Na podzim nebo na jaře. Ráno, v poledne, večer, o půlnoci. Měl jsem, nemám. Stalo se. Překonal jsem horší okamžiky. Jenom mi to maličko zkomplikovalo práci.

„Dobrá, budu mlčet,“ souhlasila Nicole a přihladila si neposlušnou kadeř. „Ale něco za něco!“

„Beru.“

„Joan říkala, že jsi znal tátu.“ Velké, něžné světlo v oříškově hnědých očích. Joaniny nadšené oči. Tázavé oči. Vyčkávající. Hledající.

Nemohl jsem je zklamat. Přisvědčil jsem.

„Ta zmrzlina je mizerná,“ odstrčila misku. „Pamatuji se na otce jen velmi matně. Jaký byl?“

„Chlap na svém místě.“ Nikdy v životě jsem nezalhal s takovou chutí a s takovou přesvědčivostí. Byl to špatný, bezcharakterní, falešný člověk, který za třicet stříbrných prodával fotokopie přísně tajných dokumentů kdejakému tatrmanovi a ještě stačil narafičit falešné stopy vedoucí k nejlepšímu příteli. Proslýchalo se, že s tím začal už před válkou. Spíš náhodou se po pádu Paříže dostal do Anglie, kde si ve štábních kancelářích získal nehynoucí zásluhy. Po válce si udržel nepříliš významné, ale vlivné postavení. Jenomže nebyl dostatečně opatrný. Vzniklo podezření a padl na provokatéra. Chtěl udělat výnosnou transakci, ale bylo to, jako kdyby prodával Panamě průplav nebo Američanům Aljašku.

„Jak táta zemřel?“ pídila se po pravdě.

„Joan ti to neřekla?“

„Chci to slyšet od tebe,“ naléhala.

„Nešťastná náhoda. Opilý řidič a náledí.“

Byla to stejně nešťastná náhoda jako ta u Leony di Azziore. Sejmuli ho téhož dne, kdy naletěl provokatérovi. Joan podali událost v uhlazené verzi, kterou předala Nicole. Nevěděl jsem, zda ji sama brala za bernou minci. Nikdy jsme o tom nehovořili.

„Joan mi říkala totéž,“ poznamenala a prudce odstrčila židli. „Lžete oba! Rozumíš? Lžete!“

Od okolních stolů se k nám zvedly tázavé pohledy. Vrchní přispěchal s uklidňujícím úsměvem, rozhodnutý vyřešit situaci po dobrém nebo po zlém.

„Posaď se, Nicole,“ vybídl jsem ji věcně. „Divadlo si nacvičuj jinde!“

Vzdor se v ní lámal asi deset vteřin. Číšník jí přisunul židli a tázavě na mě pohlédl.

„Dva koňaky,“ požádal jsem, když už se obtěžoval k našemu stolu. Odešel s mírnou úklonou a ještě se pro jistotu ohlédl.

„Víš, že koňak nepiju,“ zašeptala sklesle a hlasitě polkla. Pomohlo to. Uklidnila se a dokonce se zmohla na chabý, omluvný úsměv.

„Dneska budeš.“

„Potkala jsem jednoho člověka, který tátu znal. Nechce o něm mluvit.“

Zpozorněl jsem. „Jak se jmenuje?“

„Toho neznáš.“ Usrkla koňaku a otřásla se. „Pierre má bratra u policie. Ten den žádný opilý řidič na Elysejských polích chodce neporazil. Také jsem si zjistila, jaké bylo počasí. Sucho, slunečno, bezvětrno. Meteorologové vedou přesné záznamy.“

„Policie je úřad, Nicole. Úřady jsou byrokratické a byrokratické aparáty nedokážou zaznamenat spoustu důležitých událostí,“ pokoušel jsem se přesvědčit ji. Viditelně jsem neuspěl.

„Zejména, když někomu nejdou do noty,“ poznamenala hořce. „Řekni, máš u sebe revolver?“

„Mám.“

„A povolení?“

„Také.“

„Platí ve Francii?“

„Neplatí,“ odpověděl jsem pravdivě. Dostala mě do slepé uličky a nebyla dítě, abych jí mohl pověsit na nos primitivní výmluvu.

„Pétaix u sebe také nosí revolvery. Dva. Když je vedro, odkládá je v předsíni na věšák i s kabátem.“

„To musí být paráda,“ řekl jsem.

„Paráda,“ pohodila hlavou. „Připadám si vždycky jako statistka ve špatné kovbojce. Nesnáším ho. Obalamutil Joan řečičkami o vlasti a vlastenectví a všelijakých nebezpečenstvích, která ohrožují Francii. Povídačky. Joan si možná připadá jako ta s praporem na obrázku. Někdy si dokonce myslím, že mu nenaletěla. Že něco chce, že něco hraje. Dokonce mé napadla zlá myšlenka.“

Tušil jsem ji.

„Tvého otce Joan pomstít nechce. Není proč,“ řekl jsem, ale sám jsem o té eventualitě začal uvažovat. „Poslouchej dobře, Nicole! Za minutu se rozloučíme. Jsi správné děvče…“

„Přes ty záplaty na kalhotách?“

„Přes ty záplaty na kalhotách,“ přisvědčil jsem. „Poznal jsem mnoho lidí, kteří chodili se záplatami prostě proto, že na jiné oblečení neměli. Dnes jsou záplaty módní. Považujeme to za projev pokroku. Na otce můžeš být hrdá. Nechci ti nic namlouvat. To neznamená, že si z něho máš udělat hrdinu na piedestalu! Hrdinství je hrozně všední záležitost, prostá a jednoznačná. Obvykle je podmíněno nutností. Nejokázalejší hrdinové, které jsem kdy poznal, byli v podstatě podvodníci. Skuteční hrdinové jsou prostí, skromní, všední lidé, kteří nepovažují svoje činy za žádné hrdinství. Ale naplnili svůj život bojem za něco, zatímco většina ostatních se pere o něco.“

„Do které skupiny řadíš sebe?“ tázala se pohotově.

„Nejsem hrdina, Nicole. A dost povídání. Teď se zvedneš a půjdeš rovnou domů. Nebudeš se ohlížet, protože za tebou určitě někdo půjde.“

„Myslíš, že Joan proto…“

„Nevím. Možná. Přeju si, aby to tak nebylo. Proč by se o mě měla francouzská tajná služba zajímat, a ještě tak komplikovaně?“

Zatvářila se lítostivě. „Mrzí mě, jestli jsem ti někoho přivedla na stopu.“

„Jsem na stín zvyklý a příliš mi nevadí. Alespoň dneska. Zbavím se ho. Sbohem, Nicole.“

„Čau,“ zašeptala a znělo to velice smutně. Neměl jsem jistotu, zda jde o sentimentální smutek mládí, nebo rozpaky nad vlastní nerozhodností. Patrně nepřišla jenom ohledně otce a zcela určitě zůstalo něco nevysloveno.

Měla drobnou dlaň, ale snažila se stisknout jako muž. Když odešla, povstalo v rohu šedozelené sako a loudalo se k východu.

3

Od rána za mnou šel drobný človíček s orlím nosem. Nesnažil se být příliš nenápadný. Hlídač pro oko. Někde za ním pochodoval druhý nebo druzí, neviditelní, šikovní, obeznalí. Neměl jsem nejmenší šanci. Znali město, obchodní domy, průchody, pasáže, uličky i bistra mnohem lépe než já. Šli za mnou, ale stále byli o krok vpředu. Moje šance spočívala v jejich jistotě.

Zamával jsem na taxi.

Orlí nos naskočil do okrového renaultu, který už vypadal značně staře, ale v hustém provozu by s taxíkářovým vozem udržela krok i zchromlá kobyla.

Před nemocnicí v Rue Bossard jsem vystoupil. Namáhavě jsem zdolával několik schodů. Nasadil jsem obličej, kterému jsem málem podal peníz, když jsem se uviděl v zrcadlových dveřích.

Rázná sestra mě odvedla do ordinace. Lékař vypadal mladě, jeho tvář však měla nezdravě bledou barvu, zřejmě následek častých nočních služeb. Zarudlé oči dokazovaly, že je netráví laškováním se sestrami. Nechal mě povídat a zamilovaně si pohrával se stetoskopem.

„Měl jste někdy dříve podobné potíže?“ zeptal se potom bez valného zájmu.

„Předminulé léto v Římě. Hodně cestuji.“

„Zarmoutím vás. Vypadá to na žaludeční vředy. Ovšem, bude nezbytné podrobné vyšetření a…“

„Profesor Firmani v Římě stanovil tutéž diagnózu,“ přerušil jsem ho. „Dokonce učinil pozitivní nález.“

Ješitnost, vlastnost většiny lékařů, mu zatím chyběla. „Proč vás neoperoval? Profesor Firmani je ve svém oboru kapacita mezinárodní úrovně,“ pronesl, ale nedokázal potlačit ostražitost.

„Neměl jsem čas.“

„Zdraví je přednější než všechno ostatní.“

„Tuto pravdu člověk uznává až v krajní situaci.“

„Podrobíte se operaci?“

„Proto jsem přišel.“

„Dám vám utišující injekci.“

„Bolesti zatím nejsou tak velké,“ namítl jsem. „Mám nyní trochu času, proto jsem začal myslet na svoje zdraví.“

Maličko zamrkal a sklonil hlavu se snahou potlačit pobavený úsměv. Příliš se mu to nepovedlo. Zavedl hovor na jiné pole.

„Proč jste navštívil právě náš ústav?“

„K vám nebo jinam,“ řekl jsem lhostejně. „V medicíně nevěřím na reklamu.“

„Toto je ovšem soukromá klinika a právě díky své dobré pověsti je tak vyhlášená,“ upozorňoval taktně.

„Nebojte se, doktore, mám dostatek finančních prostředků. Mohu vám vystavit šek na jakoukoli sumu.“

„Není třeba. Předpokládám, že si budete přát samostatný pokoj?“

„Ovšem,“ řekl jsem rozhodně.

Otevřel dveře do čekárny a zavolal sestru. Ozvala se okamžitě jako pohotová, jasná a blízká ozvěna.

„Pán u nás zůstane, sestro. Připravte pokoj ve třetím patře. Jednolůžkový!“

Orlí nos se zavrtával do jakéhosi časopisu.

Když se mnou lékař vyplnil přijímací list, našel jsem čekárnu prázdnou. Sestra mě na chodbě požádala o malé strpení. Než se vrátila, seběhl jsem do suterénu a vyšel z nemocnice zadním vchodem, kterým v nočních hodinách odvážejí nebožtíky. Před několika roky jsem odešel stejnou cestou ze stejné nemocnice, když jsem přivezl postřeleného spolupracovníka. Neměl jsem zájem o pozornost policie a udělal jsem dobře. Ten chudák do rána zemřel.

Kličkoval jsem uličkami mezi starými, omšelými domy. Nikdo za mnou nešel. Projel jsem se metrem a pěšky zamířil k Seině. Projížďka výletní lodí mi udělala dobře.

Malé náměstíčko blízko policejní prefektury mi připravilo nemilé překvapení. Holičský krámek v suterénu secesního domu byl zabedněný.

Zkusil jsem telefon. Hluchý, odpojený. To mě trochu uklidnilo. Nápad poptat se v blízkém bistru jsem zamítl. Opatrnost je matkou moudrosti.

Rozhodl jsem se pro nouzové spojení.

Poslední pouto s domovem.

Vhodil jsem do automatu další minci a vytočil číslo.

4

Byl to typický pařížský antikvariát, jakých je na obou březích Seiny nepočítaně. Vcházelo se po dvou sešlapaných schodech. Simenon vedle Hemingwaye, Sue vedle Nízámího, Ian Fleming vedle Tolstého, Verlaine vedle zcela neznámých jmen pokoušejících se zdolat strmou cestu na Parnas, Jeffers vedle Balzaka, módní autoři současné francouzské provenience vedle sešitových comics, vědecká literatura vedle dětských knížek.

„Máte nějaké přání?“ zajímal se sympatický prodavač kolem třicítky. Působil dojmem, že přečetl všechno, co regály a široké stoly nabízely.

„Hledám jednu sbírku básní. Paroles Jacquesa Préverta, první vydání z roku 1945,“ řekl jsem a namátkou probíral narovnané svazky.

„Myslím, že tu knihu najdu,“ odpověděl zaraženě. „Je však nepatrně poškozená.“

„To je mrzuté,“ řekl jsem.

Bezděčně pohlédl ke vchodu. „Chybí stránka dvacet osm.“

„Mohu se podívat?“

„Hned ji přinesu,“ pronesl a zmizel za závěsem. Vrátil se s požadovanou knihou.

Stránka dvacet osm nechyběla.

„Skutečně chybí,“ řekl jsem. „Přesto si ji asi vezmu.“

Nepatrně zamrkal a ukázal na závěs. Šel jsem za ním.

„Chcete knihu s sebou, nebo si ji vyzvednete později?“ otázal se vtipně. Ta věta už součástí smluveného hesla nebyla.

„Raději okamžitě.“

„Zkusím to,“ slíbil. „Zatím se posaďte.“

Nenápadně zakryl číselník telefonního přístroje, který patřil ve své branži k veteránům. Nepokoušel jsem se sledovat intervaly mezi jednotlivými čísly. V mém postavení není radno vědět zbytečně mnoho.

„Alex,“ představil se konečně. „Mám tady zájemce o vaší knihu. Rozumím. Ano. Na shledanou.“

„Mohu si zapálit?“ dovolil jsem se, když domluvil.

„Jistě, pane,“ pronesl mírně a podal mi popelník.

„Musíte mít třicet minut strpení.“

Nad dveřmi zacinkal zvonek. Vybavila se mi vzpomínka na malý venkovský krámek, do kterého jsem chodíval mamince pro drobné nákupy. Stejný zvonek měl i řezník na rohu. Za války jsem k němu občas zabloudil. Když měl dobrou náladu, prodal mi pět dekagramů salámu bez lístků.

Čekal jsem téměř hodinu.

„Buďte zdráv,“ oslovila mě příchozí. Mohlo jí být třicet jako čtyřicet. V jednoduchých šedivých šatech byla nenápadnější než lehce padající podzimní list.

„Zaběhnu si na oběd,“ nahlédl do místnosti Alex. „Mohu zamknout?“

„To bude nejlepší,“ přisvědčila.

Alexův odchod se mi příliš nezamlouval. Zůstali jsme v zamknutém krámku jako v pasti a telefon mají v každém bistru.

Vytáhla z kabelky hřeben a přičísla si krátce přistřižené, nepoddajné světlé vlasy. „Jsem ráda, že jste se konečně ozval. Měli jsme už starost. Staré spojení neexistuje. Pan Oubreon onemocněl, zrušil živnost a odstěhoval se k dceři na venkov. Měl už svoje roky.“

Neměl jsem co říci a v takové situaci je nejlepší zachovat mlčení. Také dosud neřekla smluvené heslo.

Vytušila moje myšlenky. „Někdy staneme na rozcestí a rozhodujeme se pro čisté ruce, protože jenom s čistýma rukama můžeme mít čisté svědomí.“

„A srdce,“ dodal jsem. Zároveň mi hlavou bleskla myšlenka, který kancelářský suchar vymyslel to toporné heslo.

„Mám vyřídit pozdravy a dotaz. Nechcete se vrátit domů? Nejenom auta se opotřebovávají!“

„Rád bych,“ připustil jsem. V poslední době jsem se tou lákavou myšlenkou zabýval stále častěji. „Napřed se pokusím dojíst nakousnutý krajíc.“

„Můžete se vrátit kdykoli!“

„Vím.“

„Máte výhodné postavení, řadu kontaktů a možnost získat důležité informace. Přesto Praha nechce zbytečně hazardovat,“ házela hrách na zeď. To všechno jsem věděl. Občas mi to lidé udržující spojení opakovali.

Nechtělo se mi do vysvětlování. Riskoval jsem už dlouho. Den za dnem, rok za rokem. Od chvíle, kdy jsem se prostřílel přes státní hranici. Na obou stranách bylo vyplýtváno hodně munice.

„Požádal jsem Prahu o informace,“ upozornil jsem.

„Ano, ovšem,“ upřela na mě tmavomodré, lehce podmalované oči. „Ernst Hangellini je na seznamu válečných zločinců. Pracoval v aparátu gestapa od pětatřicátého roku. U nás působil asi půl roku ve služebně gestapa v Kolíně. Zdržoval se krátce v Tallinnu a v Minsku. O jeho vydání žádala i Jugoslávie. Pracoval ve štábu na Bledu a zúčastnil se trestných výprav proti partyzánům. Většinou na ně doplatilo především civilní obyvatelstvo. Před koncem války byl odvelen do Berlína ke speciální jednotce, která zajišťovala nakradené cennosti. Někteří z těch lidí ukládali ve švýcarských bankách valuty a zlato. Často na heslo, jehož části znali nejméně dva lidé. Po válce dostal menší trest za zločiny spáchané na rakouském území. Když se o něho začali zajímat Jugoslávci, zmizel. Buď žil pod cizím jménem, nebo se odsunul mimo Evropu.“

„O Tornovi žádné zprávy?“ Potěšilo by mě, kdyby mi zapadl do mozaiky, kterou jsem si začal skládat.

„Pokud je totožný s gestapákem Hornem, znají se právě z Kolína. Fotografie není k dispozici. Nelze vyloučit, že se setkali i později. Snad pátrá jeden po druhém.“

„Hangellini je jehla, kterou mám objevit v kupě sena,“ řekl jsem. Nemusela znát podrobnosti, které už Praha dostala.

„Mám doporučit mimořádnou opatrnost. Vaše pozice v agentuře Alfa je nesmírně cenná. Orientačně dává tušit budoucí zájem některých špionážních centrál přejímajících konkrétní činnost. Určitá připravenost znamená výhodu. Neměl jste ve Vídni nepříjemnosti?“

„V únosné míře.“

„Není Hangellini klamná akce? Třeba si vás znovu prověřují!“ Nosila dříví do lesa. Tu možnost jsem zvážil také.

„Zájem projevuje příliš mnoho lidí,“ řekl jsem. Pozorovala mě přes dým cigaret, který nehybně visel v zatuchlém vzduchu. „Setkal jste se s Anne Muhrovou?“

„Setkal. Když jsem ji opouštěl, žila,“ odpověděl jsem příkře. Tím podezřívavým dotazem mě podráždila.

„To je dobře,“ nedbala mého ostrého tónu. „Spojení budete udržovat přes Alexe.“

„Důvěřujete mu?“

„Naprosto.“

„Mám nedobrý pocit, že si necháváte v rukávu nějaké eso,“ řekl jsem znepokojeně.

Zamyšleně zaťukala perleťově nalakovaným nehtem o okraj popelníku. „Nemýlíte se. Prověřovali jsme vaší přítelkyni.“

„Joan?“

Nasadila starostlivý výraz. „Změnila místo. Stýká se s mužem, který pracuje ve francouzské rozvědce. Tato informace je spolehlivě ověřená.“

„Jmenuje se Pétaix,“ řekl jsem. „Jezdí v černé simce.“

„Vyznáte se,“ ocenila moje slova.

„Upozorněte Prahu na vídeňského psychiatra Oscara Mildeho. Patří mu letní sídlo v Zellu. Nacistickou minulostí se netají. Má značný vliv. Pravděpodobně i v nacistickém podhoubí. Ofotografoval jsem v jeho vile několik starých momentek. Na jedné stojí vedle Hangelliniho.“

Podal jsem jí mikrofilm. Beze slova jej ukryla v béžové kabelce.

„Vyřídím. Nezapomínejte na opatrnost. V agentuře Alfa pracují zkušení lidé. Neustále prověřují. Vždycky se najde ruka ochotná přirazit okenici i s cizími prsty. A ty prsty jsou tentokrát vaše.“

„Dám pozor,“ slíbil jsem. „Když přijde úspěch, použiju spojení přes Alexe.“

„Budu vám držet palce,“ pronesla vřele.

Alex se vrátil. Nahlédl dozadu, v krámě však zacinkal zvonek, a proto se zase vytratil. Slyšeli jsme nekonečný dialog nad jakousi knihou.

„Ráda bych se s vámi někdy setkala. Doma. Třeba na Václavském náměstí nebo v Národním divadle,“ řekla tiše a otevřela úzké okno vedoucí do světlíku. „Musíme po sobě vyvětrat.“

„Možná se setkáme,“ řekl jsem. „U Muzea nebo jinde. Určitě se vrátím dřív, než obléknou Národní do nového hávu.“

„Až uznáte za vhodné, smažte za sebou stopy a vyzvedněte si u Alexe doklady. Pokud nenajdete snazší řešení. To není doporučení,“ podotkla důrazně. „To je příkaz!“

Odešla napřed.

Počkal jsem několik minut, vybral si dvě knihy, zaplatil je a vyšel do ulice. Na Seinu, na nábřeží a na celé město už zase padal hustý, prudký déšť. Paříž prožívala plačtivé léto.

Šel se mnou hřejivý pocit. Vždycky je dobré, když člověk cítí, že je někde očekáván. Třeba daleko. Nesmírně daleko.

Doma.

5

Představil jsem se. Odpovědí mi bylo dlouhé mlčení.

„Nicole,“ řekl jsem naléhavě.

„Nicole odjela,“ uslyšel jsem konečně sametový hlas Joan. „Mrzí mě, že jsem nebyla doma. Nicole mi pověděla o tvé žádosti. Byla ohleduplná, ale zcela zbytečná.“

„Dobře, že jsem tě nezastihl. Ve společnosti pána z francouzské tajné služby bych se cítil nesvůj.“

Zasmála se. Krátce a nervózně. Věděla o mně hodně. Doufal jsem, že nesvěřila svoje vědomosti pánovi z černé simky v plné míře.

„Nicole je brepta. Přehání!“

„Má nového přítele. Nasadil jí do hlavy divné myšlenky,“ upozornil jsem. „Nemyslím Pierra.“

„Nicole si z mnoha nápadníků vybrala toho nejméně vhodného. Mohl by být jejím otcem. Ostatně, je to tvůj krajan,“ pronesla starostlivě. „V nestřeženém okamžiku mu ujelo české slůvko. Pokud nešlo o úmysl.“

„Znáš ho dobře?“

„Setkaly jsme se s ním v divadle.“

„Má nějaké jméno?“

„Asi ho nebudeš znát.“

„Nicole mi tvrdila totéž. Zkus to se mnou, Joan!“

„Má pas na jméno Kolber.“

„Kde se vzal, tu se vzal,“ povzdychl jsem. Dalo mi to ránu jako vadná šňůra od vařiče. Zase byl o kousek napřed. Ale proč právě Nicole? Má to být cesta ke mně, k Pétaixovi nebo k oběma? Usoudil jsem, že by o něm něco vědět měla. Ona i Pétaix. „Poslouchej, Joan! Kolber je gauner. Krajan nekrajan. Chceš pro mě něco udělat? Ještě jednou, naposled!“

„Jistě,“ souhlasila okamžitě a opatrněji dodala: „Pokud to bude v mých silách.“

„Dohlédni na Nicole. Kdyby náhodou zavolala, něco jí naznač. Těžko ji donutíš, aby se vrátila, ale…“

„Zkusím to. Ráda bych tě viděla,“ pronesla nečekaně. „Také bych tě rád viděl, Joan. Nejde to. Také by to nemělo žádný smysl,“ řekl jsem s těžkým srdcem.

„Máš pravdu,“ připustila. „Přesto… nechceš přijít? Aspoň na pár minut.“

„Nechci, Joan. Sbohem.“

„Sbohem,“ odpovědělo mi sluchátko do pleskavého bubnování dešťových kapek.

Vůbec jsem si nepřipadal jako tvrdý chlap na tvrdou práci. Byl jsem naměkko, šel jsem jako omámený tím letním dnem, vlahým deštěm a kalužemi, napříč parkem Mountsouris, a k tvrdé skutečnosti mě probudil rozplizlý úsměv vyšisovaná prostitutky s červeným deštníkem, znaveně dřepící na kamenné lavičce.

„Nechcete se schovat?“ namířila na mě deštník.

„Jsem na déšť zvyklý,“ odpověděl jsem. „Celý život mi teče do bot.“

„Tak to jsme dva,“ protáhla otráveně. Její suchý kašel se za mnou drobil jako zvuk z jiného světa.

Šel jsem dál tím úděsným, cizím, netečným, mokrým a krásným městem. V bistru kousek od vyschlého jezírka jsem si objednal pernod. Čipera výčepní žádal peníze předem. Zaplatil jsem, přičichl ke skleničce a nechal alkohol alkoholem. Uvědomil jsem si, že v nejbližších dnech budu potřebovat pevnou ruku a chladný úsudek.

6

Edouardo Molinaro pocházel z Portugalska. Patřil mu nevelký podnik nedaleko Rue Martin, pravý opak poklidného a spořádaného hotelu La Paz. Měl blízko k mnoha nekalým záležitostem a ze všeho nejblíže k hodinovému hotelu.

Před domem stálo podezřelé množství aut a chodník se hemžil lidmi, mezi nimiž se vyskytovalo hodně policejních uniforem.

Přešel jsem na druhý chodník a zahnul do ulice, kterou tvořily staré, nevábné domy. Mezi nimi se tísnil malý kostelík. Před vchodem stál muž v malinkatém semišovém klobouku s promaštěnou stuhou a upřeně hleděl na oblohu. Byla popelavá, napitá vodou a kouřem továrních komínů z okolních čtvrtí. Tenké rty svíraly cigaretu, jež se ještě nesešla s ohněm. Ruce měl v kapsách. Pod rozepnutou košilí ušmudlané tričko.

„Nechoďte tam,“ uslyšel jsem zahuhňání. „Poldové!“

„Nejdu tam,“ řekl jsem, vytáhl zapalovač a přidržel oheň jeho toužící cigaretě. „Jdu právě na druhou stranu.“

„Dobře děláte,“ pokýval spokojeně. „První ulička vlevo. Číslo devatenáct, přízemí, dveře číslo osm. Jmenuje se Simona. Senzační kus, extra třída! Budete spokojený.“

Přivřel jsem oko na znamení díků a pokračoval v chůzi. Minul jsem první uličku vlevo a procházkovým krokem došel k poněkud klidnějším končinám. Před malým bistrem seděli lidé na chodníku u kulatých, stolků s pruhovanými slunečníky. Jedli, popíjeli, četli noviny, kouřili, hovořili, mlčeli. Usadil jsem se mezi nimi, popíjel džus a čekal na večer.

Kolem deváté se hosté začali zvedat a dva pikolíci odnášeli uvolněné stolky dovnitř.

Vrátil jsem se na Rue Martin.

Muž v semišovém klobouku stál na rohu a opíral se o staženou roletu pekařství s nezapálenou cigaretou v ústech. Typoval osamělé chodce. Chtěl mi vykročit vstříc, ale poznal mě, vytáhl cigaretu z úst a odplivl si půl centimetru před moji botu.

Minul jsem ho bez povšimnutí.

Edouardo Molinaro měl na sobě modrobíle pruhované tílko, napnuté k prasknutí přes mohutné břicho. Na chlupatých pažích se ztrácelo bohaté tetování. Posouval se za dřevěným výčepním pultem, na kterém byla přitlučena křiklavě žlutá umělá hmota.

Opřel jsem se o ni loktem. Pokývl směrem ke mně, což měl být dotaz po mých přáních.

Zvedl jsem palec.

Přikývl. „Červené, nebo bílé?“

„Červené.“

Podal mi dvě deci červeného v nepříliš čisté sklenici. Nabídl jsem mu skleničku.

Zavrtěl odmítavě hlavou.

„O půlnoci bych ležel pod pultem, kdybych měl přijmout všechna pozvání.“

„Máte dobrou paměť?“ řekl jsem ledabyle.

Rozhlédl se po poloprázdném lokále, z něhož stoupaly schody k těsným, dusným pokojům v prvním a druhém patře. Učinil zoufalý pokus stáhnout si tílko přes silný kožený opasek a váhavě odpověděl:

„Už mi je přes padesát! A potom, tady projde den co den lidí!“

Nenaléhal jsem. Spoléhal jsem na jeho zvědavost motivovanou chamtivostí. Nezklamal jsem se.

„Někoho hledáte?“ ozval se na půl úst.

„Jednoho známého.“

„Toho neznám,“ zašklebil se. Dvě rady sněhobílých zubů zářily v jeho popleněném obličeji jako perly v misce hrachu.

„Jmenoval se Sichoux,“ řekl jsem.

Nechal si jméno projít hlavou. „Vy jste ho znal?“

„Bydleli jsme pár dnů nahoře,“ ukázal jsem ke stropu. „Až pod střechou.“

„To musí být hrozně dávno,“ pronesl tesklivě, jako by litoval ztraceného času.

„Někdy v minulém století.“

„Když říkáte…“ Obsloužil dvě vosy, chvilku se s nimi dohadoval ve své mateřštině, vyinkasoval mnohem větší obnos, než stojí dvě piva, vosy vyběhly po schodech se svými ostýchavými průvodci a Mollnaro se zase vrátil ke mně. „Obchody jdou mizerně. Odpoledne jsem tady měl šťáru.“

„Málem jsem jim spadl do náruče jako zralá hruška do trávy. Varoval mě muž v semišovém klobouku. Teď stojí na rohu pár metrů odtud.“

„Felix. Dal vám také adresu?“ zeptal se navztekaně.

„Vypadla mi z hlavy, dřív než ji vyslovil.“

„Udělal jste dobře. Simoně je padesát a není v pořádku. Nesmí mi přes práh.“

„Namátková razie, nebo šli po konkrétní osobě?“ vrátil jsem se k odpolední události.

„Nezpovídají se.“

„Pozvali někoho na prefekturu?“

„Jeden pár. Nebyli plnoletí, říkal inspektor. Občas sem zaskočí v civilu,“ uvolil se zasvětit mě do svých starostí. „Kdybych byl mladší, prodal bych tuhle blešárnu i s vlastní postelí a vrátil se do Lisabonu.“

„Mluvili jsme o Sichouxovi,“ připomenul jsem.

„Však říkám, že je to bída!“

„Než jsem se za vámi vypravil, našel jsem v kapse krásnou stovku. Napadlo mě, že nevím, co s ní,“ přešel jsem na finanční bázi.

„Nepochází z trojčat?“

„Jedináček. Při troše namáhání bych mohl adoptovat ještě jednu, aby té první nebylo smutno.“

Spokojeně zamnul rukama. „Byl tady minulý týden.“

„Bydlel u vás, nebo se pouze zastavil?“

„Nebydlel.“

„Někoho hledal?“

„Jak jste na to přišel?“

„Koho?“

„Podumejte o trojčatech,“ poradil mi vyděračský a odsupěl k vyčáplé zrzce, která si ke svým sto osmdesáti centimetrům pořídila deseticentimetrové podpatky.

„Měl jste pravdu,“ řekl jsem, když se vrátil. „Čím déle o tom uvažuji, tím pevněji jsem přesvědčen, že ta stovka pochází z trojčat. Ale ta třetí se objeví až po práci.“

„Říká vám něco jméno Perchoud?“

„Totéž co svahilština nebo hindština.“

„Víte, kde leží náměstí Julesa Hénaffa? Za rohem vede vlečka do citroënky.“

„Nikdy jsem tam nebyl. Ani rodáci neznají kdejaký kout osmimiliónového města.“

Pokusil se vysvětlit mi cestu. „Od konečné podzemní dráhy půjdete vpravo mezi ohradami. Potom uvidíte vilu s věžičkou. Postavili ji podle nějakého zámečku na Loiře. Vydáte se přímo k vile a půjdete stále rovně. Po pravé ruce potkáte opuštěný dům. Nad vraty Stávalo jméno Molinaro. Tatík tam ševcoval, když se přistěhoval do Paříže. Peníze za ten nápis byly jediné, které do té barabizny investoval. O týden později zemřel.“

„Smůla,“ řekl jsem. „Komu barák patří?“

„Patřil mně. Teď už patří městu. Bude se bourat. Likvidují celou čtvrť. Na jejím místě vyroste moderní sídliště, v němž zůstane polovina bytů prázdná, protože nájemné přeroste možnosti zájemců.“

„Proč tedy budou stavět?“

„Někomu spadne do kapsy pytel peněz.“

„Zmínil jste se o Perchoudovi,“ připomenul jsem, protože stavební problémy metropole mě nezajímaly.

„Utekl od manželky. Nastěhoval se do mého baráku, než si něco najde.“

„Jak vypadá?“

„Poznáte ho. Má na levé ruce jizvu po noži.“

Člověk potká známé všude. I takové, o které stojí méně než o trn v patě. „Nedělal u vás číšníka?“

„Podomka. Vy se na něho pamatujete?“

„Na tu jizvu.“

Měl jsem na Perchouda i jiné vzpomínky. Nebyly příjemné. Přistihli jsme ho v pokoji. Náramně se zajímal o obsah našich kapes a téměř prázdných zavazadel. Tahali jsme je s sebou jenom proto, že host bez kufrů je náramně podezřelý i v tom nejmizernějším hotelu. „Můžete Perchoudovi zatelefonovat?“

Odpovědí mě nepotěšil. „Telefon odpojili už dávno. Za tmy tam nechoďte. Pokud tam někdy byly lucerny, nevydržely déle než jednu noc.“

„Nespěchám,“ řekl jsem. „Dám na vaši radu a odložím návštěvu na ráno.“

7

Vystoupilo pouze několik cestujících a rychle se rozprchli na všechny strany. Šel jsem podle Molinarových pokynů, dokud jsem nespatřil měděnou věžičku, lesknoucí se nad zelenou střechou vily. Bujný břečťan ji obepínal jako chobotnice. Po obou stranách blátivé cesty se rozkládaly ohrady s hromadami uhlí, železného šrotu nebo vysoko narovnanými použitými barely. Většina ohrad zela prázdnotou. Pobouranými vraty bylo vidět holé, bahnité plochy s mastnými oky kaluží. V některých ohradách stály bagry, buldozery, složené jeřáby, stavební stroje, hromady nejrůznějšího materiálu. Podnikatelé se dobře připravili.

Zaslechl jsem za sebou charakteristický mlaskavý zvuk jízdních kol a nezávazný hovor jezdců. Pomalu mě dostihli dva policisté. Věnovali mi zvídavé pohledy. Zpod čepic jim po zarudlých lících stékaly potůčky potu.

„Hledáte něco?“ zeptal se mladší uctivě.

„Kdysi jsem tady bydlel,“ řekl jsem a poděkoval za laskavý zájem. Potřeboval jsem ho ze všeho nejméně.

„Někde tady?“ otázal se starší ostražitě.

Nezávazně jsem ukázal na měděnou věžičku.

Přivřel oči, krátce zvedl prsty ke štítku čepice a přišlápl. Mladší se rozjel za zkušenějším kolegou. Něco si povídali, nerozuměl jsem však ani slovu.

Stála už pouze jedna strana ulice, na protější vykonaly svoje dílo buldozery. Vzniklo prostranství, za nímž posmutněle zíral řídký lesík. Moderní krabice výškových domů v pozadí vytvářely nové panorama.

Dům s téměř vybledlými písmeny Molinaro jsem našel snadno. Do ulice civěly otvory po oknech. Sem tam zůstal rám, většinou však bez skla. Pootevřená vrata vedla do tmavého, plísní páchnoucího průjezdu. Perchoudova žena musela být velká Xantipa, když ta ruina byla pro jejího manžela lákavějším útulkem.

Prošel jsem do zarostlého dvora. Na hromadě se povalovaly zbytky starého nábytku, pohozené stěhujícími se nájemníky. Bujel v nich plevel.

Vrátil jsem se do průchodu a pustil se po kamenných, mnoha kroky vyšlapaných schodech, ostře se stáčejících vzhůru. Ve zdech mokvaly stopy po zábradlí. Hnilobný zápach sílil. Na konci schodiště visel na oprýskané zdi v černém rámečku svatý obrázek. Jasnější svatozář se dala rozeznat kolem tmavé skvrny, která snad měla představovat obličej. Politoval jsem i toho svatého, opuštěného a zapomenutého.

Do dlouhé chodby v prvním poschodí hledělo sedm otvorů, dveře jsem však nespatřil žádné.

Nevěřil jsem, že by se Molinaro angažoval a dal Perchoudovi vědět, vyloučit jsem to ovšem nemohl. Zastavil jsem se a naslouchal. Neslyšel jsem nic.

„Perchoude,“ zavolal jsem, ale odpovědí mi bylo jenom hluboké ticho. Zavolání se v klenuté chodbě rozléhalo se slabou ozvěnou.

„Perchoude,“ zavolal jsem znovu. Tentokrát mi odpovědělo zašustění a z jednoho dveřního otvoru vyběhla krysa. Poděšeně se obrátila a zmizela.

Viděl jsem krysy mnohokrát. Koncem války běhaly ve sklepě, který sloužil jako nouzový kryt při bombardování, vyskytovaly se v uprchlickém lágru, na lodi, kterou jsem jako černý pasažér prchal z Oranu, a v černošských čtvrtích New Yorku běhaly po ulicích i za bílého dne, aniž by obyvatele příliš vzrušovaly. Tohle bylo zvíře, z kterého šel strach.

Pomalu jsem postupoval chodbou. Pouze jedna místnost měla dveře. Došel jsem k nim a zaklepal, ačkoli byly maličko pootevřené. Uvnitř nastal poprask. Vypadalo to, že jsem zaklepáním vyplašil králíkárnu. Věděl jsem však, že to králíci nejsou.

Sáhl jsem pod sako a nahmátl chladný kov revolveru. Hlavní jsem strčil do dveří. Pohnuly se asi o pět centimetrů a zakymácely se. Strčil jsem do nich znovu. Kůže nahrazující panty praskla a dveře padly na podlahu. Vyvalil se proti mně mrak prachu, mezi nohama projela veliká krysa a její dlouhý ocas přejel špičku boty. Zápach byl téměř nedýchatelný. Začal se mi zvedat žaludek.

Horší pohled se mi v životě nenaskytl. Zlý sen notorického pijáka těžkého alkoholu. Po prohnilé podlaze se pohybovaly obrovské tlusté krysy. V rozích a od stropu visely záclony zaprášených pavučin. Uprostřed místnosti stál nakloněný stůl, na němž seděla další krysa a upřeně mě pozorovala nenávistným, potměšilým pohledem. Ale krysy nebyly tím nejstrašnějším, co jsem spatřil.

V zadním rohu stála postel. V rozedraných, od krys rozežraných hadrech ležely zbytky lidského těla. Obličej chránil kus nověji vyhlížející látky. Mohlo to být pánské sako.

Vkročil jsem dovnitř.

Krysa seskočila se stolu a zastavila se metr přede mnou. Postavila se na zadní nožičky a zlostně cenila zuby. Prudce jsem ji odkopl. Letěla až k protější zdi. Její družky se okamžitě vrhly na bezvládné tělo a ztratily o mne zájem. Rozhlédl jsem se, zda nečíhá další potvůrka, a roztřásl se tak, že mi revolver málem vyklouzl z prstů.

V rohu ležel druhý mrtvý. Identifikace byla možná jediné s trpělivou spoluprací antropometrické expertizy, protože postrádal masité části obličeje.

S kapesníkem u nosu v levé a s revolverem v pravé ruce jsem došel k posteli. Krysy se po mně podezřívavě ohlédly. Látka přehozená přes obličej skutečně byla poměrně zánovní pánské sako. Kus podšívky pod límcem vytrhla nešetrné ruka ve snaze odstranit firemní značku výrobce.

Ústím hlavně jsem odhodil sako stranou.

Mezi očima zela ošklivá rána. Musel být střelen hodně zblízka. Abrahámoviny měl určitě za sebou. Ostře řezaný obličej s ustupujícím čelem střela hodně deformovala.

První dojem byl jednoznačný. Ten obličej jsem už viděl! V podhlavníku zůstal malý kulatý otvor. Prohledal jsem kapsy saka. Byly prázdné jako vyschlé studně. Na zemi u postele se válel rozežraný tmavohnědý klobouk se světlou stuhou.

Zašustění mě přinutilo obrátit pozornost ke krysám. Ta roztomilá zvířátka už zase začínala projevovat zvýšený zájem o moji osobu. Vycouval jsem na chodbu a spěchal ke schodům. V průjezdu mě trochu vzpamatoval čerstvý vzduch, žaludek si však už poručit nedal a nohy mi sloužily jako komáří údy dospělému slonovi. Sotva mě donesly do dvora, skrytého před náhodnými chodci. I když jich v těch končinách asi mnoho nebylo.

Trochu se vyčasilo, mezi mraky ukazovalo slunce svou vlídnější tvář, ale nic z toho jsem pořádně nevnímal. S vypětím jsem se donutil k pomalé chůzi.

Proti nástupišti leželo těsné, nemožně špinavé espreso s vchodem otevřeným dokořán jako ústa velryby. Cítil jsem potřebu alkoholu, ale začínal jsem už zase uvažovat logicky a chuť jsem potlačil. Stačilo setkání se zvědavými strážníky. Raději se příliš neproducírovat lidem na očích. Ty dva jednou někdo objeví. Dnes, zítra, pozítří.

Na nástupišti jsem zašel na toaletu. Umyl jsem se a pohlédl do popraskaného zrcadla. Zírala na mě strnulá, příšerně bledá tvář a chvilku trvalo, než jsem pochopil, že je to moje tvář.

O vteřinku později mě k místu před popraskaným zrcadlem přikovala další myšlenka. Patřila člověku zastřelenému na posteli v tom hnusném, krysami zaplaveném baráku.

Byl to Hangellini!

8

Edouardo Molinaro měl na sobě stejné tílko jako minulého večera, jenom podstatné špinavější. Na tvářích mu vyrostlo černé strniště.

U pultu trčela zrzka na jehlových podpatcích. Zvědavě pozorovala cvrkot.

„Vám se u Edouarda nějak zalíbilo,“ poznamenala špatnou francouzštinou. Naklonila ke mně obličej, který vypadal na kratší vzdálenost jako maska z pouťového panoptika hrůzy.

„Už jste obědvala?“

„Právě uvažuji o snídani,“ odpověděla s povzdechem. „Jsou teprve dvě hodiny.“

„Máte něco pro dámu?“ obrátil jsem se ke špinavému tílku. „Naložte pořádnou porci na můj účet.“

„Vyhazujete peníze do stoky,“ pronesl Molinaro nesouhlasně. „Jsou to vaše peníze. Pojďte raději do kanceláře.“

Tvořilo ji šest čtverečních metrů bez okna, velká bedna obrácená dnem vzhůru, rozviklané židle a nepořádek. Nejparádnějším kusem zařízení byl mohutný ocelový trezor.

Ukázal na židli a uvelebil se na bedně. „Nesete mi třetí sourozenkyni?“ zajímal se o podstatu.

Vytáhl jsem bankovku čistou, hladkou a vonící tiskárnou. „Kdy jste viděl Perchouda?“ připojil jsem otázku.

„Myslíte posledně?“

„Ano.“

„Minulý týden. V pondělí nebo v úterý. Potom ho tady hledal váš kamarád,“ vysvětloval ochotně a nespustil oči ze stovky, kterou už považoval za svoje vlastnictví.

„Sichoux?“ pokusil jsem se o upřesnění.

„Sichoux. Přišel ve středu. Perchoud se už potom neobjevil. Chodil sem málo, od té doby.“

„Od které doby?“

„Co se vrátil z dovolené.“ Každé slovo se z něho klubalo pomaleji než kuře z vajíčka.

„Proč vzali Perchouda na dovolenou?“

„Pro zabití. Šest roků.“

„Že jste to neřekl hned, člověče,“ vyjel jsem prudce.

Zatvářil se uraženě.

S povzdechem jsem se rozloučil se třetí stovkou, stočil ji do ruličky a hodil Molinarovi. Obratně ji zachytil a uschoval do kapsy.

„Představte si, že jste před soudem. Nebo že stojíte před nebeskou branou, pokud věříte na nebe. Chci slyšet pravdu a nic než pravdu,“ řekl jsem důrazně.

„Věřím jenom na peníze,“ ujistil mě ochotou ke spolupráci. „Kdybych stál před nebeskou branou a měl na sebe všechno povědět, půl roku by nikdo na světě nesměl zavřít oči k věčnému spánku,“ pronesl truchlivě.

„Oceňuji váš svérázný smysl pro humor, ale nemám mnoho času. Jestli zamlčíte jedinou maličkost, máte na krku takovou hromadu poldíků, že si pařížská prefektura bude muset přivolat posilu až z Marseille.“

Dveře se pootevřely a objevila se v nich melounovitá hlava s kuchařskou čepicí. „Já jenom, šéfe…“

„Zmiz, Verdone,“ zařval na kuchaře Molinaro a připojil hrst nadávek v portugalštině, takže jsem se nemusel červenat ani předstírat nedoslýchavost. „Ten váš kamarád…“

„Sichoux,“ opravil jsem Molinara, protože mi bylo krajně nepříjemné slyšet názor, že jsem Kolberovým přítelem. Zážitky z předměstské barabizny byly dosud příliš čerstvé.

„Tak tedy Sichoux, jak chcete! Nezdálo se, že jste takový citlivka! Měl s Perchoudem kšefty. Nevím jaké, ale vynášely. Perchoud byl chmaták a zbabělec. Potom ho zašili pro zabití. Vrátil se po čtyřech letech a úplně na dně. Hotová troska. Namazal se mi tady a drmolil něco, že seděl nevinně a zabití na sebe vzal za peníze a že je má vidět. Moc jsem mu nevěřil,“ podotkl skepticky. „Perchoud vždycky lhal, až se prášilo.“

„Tentokrát možná mluvil pravdu,“ řekl jsem.

„Možná,“ povzdychl Molinaro lhostejně. „Když se objevil Sichoux a hledal Perchouda, dal jsem si všechno dohromady. Třeba nesprávně.“

„Každý máme svá trápení, milý Molinaro. Nechci vám lézt do svědomí, ale nestyděl jste se Perchouda poslat do toho baráku?“

„Mezi paláce nepatřil nikdy, připouštím. Proč však mluvíte o tom domě s takovým odporem? Konečně, prožil jsem v něm dětství,“ namítal nechápavě.

„Kdy jste byl v těch končinách naposled?“

Podepřel si tlustým palcem nos a zauvažoval. „Nájemné chodila vybírat nebožka žena. Umřela před šesti roky. Tehdy tam ještě někdo bydlel. Sám jsem tu čtvrť neviděl… no… řekněme dvacet roků. A to nepřeháním! Nikam nechodím. Za poslední rok jsem vyšel z hotelu jenom dvakrát. Jednou v sanitce, chytil mě žlučník, podruhé mě policie odvezla, když nahoře nějaký maniak sejmul břitvou štětku.“

„Po holiči se vám nezasteskne?“

„Chodí sem bývalá kadeřnice,“ usadil mě.

„Žily tam krysy?“

„Spousta! Na dvoře, v kanálech; ve sklepě. V bytech se neobjevovaly, aspoň si nevzpomínám. Na krysy bych se určitě pamatoval, nesnáším myši a hady a podobnou havěť.“

„Sichoux přišel ve středu sám?“

„Měl venku auto.“

„Taxi?“

„Myslím, že ne. Někdo byl s ním. Zůstal ve voze.“

„Muž, nebo žena?“

„Muž. Měl klobouk se světlejší stuhou. Šeřilo se, ale zastavili přímo pod lampou.“

„Mladší, nebo starší?“

„Starší. To říkám bez záruky.“

„Kdo řídil?“

Nechal si situaci projít hlavou. „Sichoux.“

„Jel za Perchoudem hned ten večer?“

„Vysvětlil jsem mu cestu jako vám,“ odpověděl rozmrzele. „A dal jsem mu stejnou radu. Ty končiny nejsou za tmy bezpečné.“

Nezdály se mi příliš bezpečné ani za denního světla, ale Molinaro nikam nechodil, a proto nepotřeboval informace. Zavesloval jsem jiným směrem.

„Kdo bydlí ve vile s měděnou věžičkou?“

„V posledních letech? Nemám ani ponětí. Vila patřila nějakému… vidíte, jméno mi vypadlo z paměti… Za války byl ministrem v Pétainově vládě. Možná nebyl zrovna ministrem, určitě však spáchal sebevraždu, když ho šli po osvobození Paříže sebrat.“

„Víte co uděláme, Molinaro?“

„Z hotelu mě nedostanete ani párem koní!“

„Ta trojčata mají ještě jednu sestřičku.“

„Dobrá zpráva. Když mluvíte o sourozencích, máte příjemnější hlas než Charles Aznavour,“ konstatoval potěšeně.

„Ta nejmladší sestřička pomůže vaší paměti,“ položil jsem podmínku.

„Potom se s ní musím rozloučit. Je mi to moc líto, ty tři budou tesknit. Řekl jsem vám všechno,“ nepochopil můj záměr a lítostivě dodal: „V Seině proteklo hodně vody ode dne, kdy jsem mluvil jenom pravdu jako dneska.“

„Věřím. Jde mi o něco jiného. Nikdy jsem tady nebyl, rozumíte? Neznáme se. Nemluvil jste se mnou. Neviděl jste mě,“ vysvětloval jsem svůj záměr.

„Mělo vás to napadnout, než jste udělal dojem na Henriettu,“ broukl vyčítavě. „Vyslepičí i co neví.“

„Myslíte tu dlouhou zrzku? Vaše starost. Pošlete ji do Cannes nebo do Biarritzu nebo na Capri nebo do Honolulu,“ uzavřel jsem rozhodně, aby se vyvaroval dalšího vyděračského útoku na mou peněženku.

„Pošlu ji k Fernandovi. Řeknu, že při včerejší šťáře zaujala inspektora, a mám od ní na půl roku pokoj. Delší dobu bez Paříže nevydrží. Fernando vlastní pěkný hotýlek blízko přístavu v Le Havru a o zákazníky nemá nikdy nouzi. Je na něho spolehnutí.“

9

Usadil jsem se na prázdné lavičce a listoval novinami. Zprávu o nálezu dvou nebožtíků nepřinesly.

Zahleděl jsem se na Seinu. Široká a kalná tekla svým odvěkým směrem, netečná k mostům, remorkérům, rackům, rybářům, milencům i obyčejným zevlounům na obou březích.

Složil jsem noviny a zamířil k nejbližšímu telefonu. Vytočil jsem číslo, sluchátko však nenašlo ochotnou ruku. Kráčel jsem podle Seiny a z dlouhé chvíle počítal lodě. Telefon jsem pokoušel v pravidelných intervalech. Sedmý pokus byl úspěšný. Řekl jsem svoje jméno.

„Ty?“ otázala se zaraženě. Z paměti mě za tu krátkou dobu vymazat nemohla. Ze svého života ano.

„Nerad obtěžuju,“ omlouval jsem se. „Nicole se už ozvala?“

„Zatím ne.“ Odpověď postrádala špetku zájmu.

„Potřebuji s tebou hovořit, Joan,“ řekl jsem.

„Je to nutné, nebo mě chceš vidět?“ Projevila vrozenou ženskou chytrost a cit pro situaci nebo se už něčemu přiučila od Pétaixe?

„Obojí,“ řekl jsem s pocitem, že mluvím upřímně.

Tiše, kratičce se zasmála. „Nevěřím, že právě z tebe se stal sentimentální člověk!“

„Posadím se v našem bistru u Seiny. Víš, které myslím?“

„Vím. Nemohu přece zapomenout na náš první společný večer. Jenomže ten podnik nedávno zavřeli. Odkud voláš?“

Řekl jsem jí to.

„Vidíš nějakou restauraci?“

„Savoy-club. Budu čekat v kavárně. Nebo dole v baru?“

„Máš frak? Jinak se nedostaneš dovnitř. Musela bych se převléknout a…“

„Hned vedle je bistro,“ podal jsem další návrh.

„Tak tam,“ souhlasila.

V tmavomodré halence s nepatrnými bílými proužky a v přiléhavých světlých kalhotách vypadala velice mladá, útlá a hezká. Nikdo z přítomných jí rozhodně nehádal čtyřicet.

„Ráda tě vidím,“ pravila a chvilenku si mě prohlížela. „Zestárl jsi!“

„Starosti.“

„Kdo je nemá?“ pronesla afektovaně. „Mohu ti pomoci?“

„Když budeš chtít.“

„Chci,“ pronesla po kratičké odmlce a zvedla oči od sněhobílého ubrusu. „Mám hlad jako trestanec.“

Zavolal jsem obsluhu.

„Doporučuji výborné malé sépie. Úplně čerstvé,“ nabízel číšník, jakmile zaznamenal náš zájem o jídlo. Bistro asi naplňovalo kapsu stejnému majiteli jako honosný Savoy-club.

S díky jsme odmítli a zvolili méně výstřední a sytější pokrm.

„Budete si přát něco k pití?“

Tázavě jsem pohlédl na Joan. Odpověděla lehkým, milým úsměvem. Sem tam zůstalo nějaké to něžnější vlákno nepřetržené.

„Máte calvados?“

„Calvados nevedeme,“ udivil nás.

Dohodli jsme se na Saint-Romanée, ročník pětašedesát.

„Mimořádně lahodný ročník,“ poznamenal a ukázal nám záda s pocitem, že vínům stejně moc nerozumíme.

„Upřímně řečeno, calvados mi nikdy…“

„Mně také ne,“ přiznal jsem se smíchem. „Poslyš, Joan, nebudeme chodit kolem horké kaše. Rád bych se setkal s Pétaixem.“

Prudce vydechla a její drobné ruce ustrnuly nad stolem v překvapeném gestu.

„Hoří ti půda pod nohama?“

„To bych nehledal pomoc u francouzské tajné služby,“ namítl jsem přesvědčivě. „Nicole skutečně odjela s Kolberem?“

„Vidíš spojitost?“

„Kolber je vrah. Osobně bych mu mohl před soudem přilepit dva tři životy, které zmařil na území Francie. Jeho životopis je podobný mapě ztracených iluzí o člověku.“

„Nepřeháníš?“

„Jsou věci, s nimiž se nežertuje,“ řekl jsem vážně.

Sepjala ruce jako při modlitbě. V obličeji přibylo několik jemných vrásek. Také si nechala přibarvit vlasy. Na skráních zůstalo pár stříbrných nitek. Nedokázal jsem odhadnout, zda jsou výsledkem kadeřníkovy dovedností, nebo důkazem jeho nedbalé práce.

„Pétaix si mě chce vzít,“ pronesla náhle. Radostně to neznělo. Spíš rezignovaně.

„Blahopřeji,“ donutil jsem se k odpovědi.

„Promiň, vlastně jsem chtěla říci, že bychom měli Nicole varovat. Jenom se obávám, že na nás nedá. Mládí má svou hlavu a bývá to hodně tvrdá hlava.“

„Mládí romantické, stáří vypočítavé,“ řekl jsem.

„Koho myslíš, když mluvíš v množném čísle?“

„Nás dva. Nebo tři. Třeba i Pétaixe.“

„Nicole si pomůže sama. Ostatně, mám cestu do těch končin,“ snažil jsem se Joan uklidnit. Za nejpravděpodobnější jsem považoval, že Kolber si pěstuje Nicole jako zadní vrátka. Kdyby neuspěl s Cooperem, spokojí se s méně výnosným kontaktem domácí provenience.

„Nevím, kam jeli. Podle Nicole se chtějí toulat po pobřeží.“

„Já to vím.“

„Řekneš mi to?“

„Neřeknu. Nemohu.“

„Obáváš se, že by ti nenechali volný prostor?“

„Také,“ připustil jsem.

„Děláš to ze sympatií, z nudy nebo na revanš?“ otázala se s bezohlednou, zraňující přímostí.

„Na nudu si nemohu naříkat.“

„Tedy ze sympatií a na oplátku?“

„V Paříži mám rozehranou důležitou partii.“

„Řekni, co potřebuješ, já ti povím, zda budu ochotná něco podniknout. Vydírat se nenechám,“ odpověděla rozhodně.

„Před několika dny nebo snad už týdny přijel do Francie Ernst Hangellini. Nevylučuji možnost, že přicestoval pod jiným jménem. Bývalý gestapák. Potřebuji vědět kdy, jak, proč a pod jakým jménem přicestoval, s kým a kde se zdržoval, zda se pokoušel navázat spojení, kde má bradavici, co měl k snídani v den příjezdu, které cigarety kupoval a jakými žiletkami se holil. Prostě všechno.“

„Najdeš si ho sám, nebo má být doručen v dárkovém balení?“ otázala se s pobaveným úsměvem, který moje nečekaná prosba a patrně i obava o Nicole rychle vymazaly.

„Už jsem Hangelliniho našel,“ připravil jsem jí další překvapení.

„Proč se tedy nezeptáš jeho, co měl k snídani v den příjezdu?“ Snad zadoufala, že se vyhne nepříjemnému úkolu zprostředkovat mi styk s Pétaixem. Ten upjatě vyhlížející pán mohl patřit k velice žárlivým mužům.

„Zeptat se mohu. Odpovědět nemůže, protože mrtví nemluví. To je moje smůla, Joan,“ zasvětil jsem ji do choulostivé situace, ze které už vycouvat nemohla.

„Jak zemřel?“ Smysl mého jednání jí zřejmé začal unikat. „Nebo to nevíš?“

„Zemřel normálně.“

„Čemu říkáš normální smrt?“

„Dopravní nehoda. Kulka mezi oči. Plyn. Šampaňské s jedem. Nůž v žebrech.“

„Tomu říkáš normální smrt?“ otázala se hořce. Pocítila trpkou chuť intrik, do nichž byla nechtěně zatažena od našeho prvního setkání.

„Pro lidi Hangelliniho ražení to je normální smrt. Podle přísloví jak žil, tak skončil.“

„A nenormální?“

„Šibenice. Gilotina. Nebo popravčí četa. Ta však je i profesionálním špiónům dopřána pouze za války, pokud je silnější strana ochotna dodržovat ustálené konvence.“

„Kdo ho zabil?“ položila mi racionální otázku, podloženou podezřením, že mám Ernsta Hangelliniho na svědomí.

„Kolber,“ řekl jsem a hned se poopravil, protože Kolber nejel v autě sám a klobouk se světlou stuhou nemusel nutně patřit Hangellinimu. „Pravděpodobně Kolber. Právě proto se mi celá věc nelíbí. Nevěřím na náhodu. Kolber hledá přes Nicole cestu. Spojení. Nebo záruku.“

Poslední možnost se mi líbila ze všeho nejméně.

„Spojení na koho?“ otázala se bystře.

Neodpověděl jsem a zdálo se, že v odpověď ani nedoufala. Usrkla trochu vína. Saint-Romanée, ročník pětašedesát, nás nijak nenadchlo.

„Každý něčemu věří. Nebo téměř každý. Něčemu či někomu. Jenom já mohla věřit pouze sobě,“ pronesla zadumaně a sebelítostivě pokračovala: „Tebe jsem viděla méně často než novou vládu a Pétaixe vídám příliš často, než abych mu mohla věřit. Každý krok, každý čin, každé slovo má naplánované, promyšlené, vypulírované na týden dopředu. Občas mám dojem, že nežije, že představuje figurku na šachovnici, kterou posunuje neviditelná ruka.“

„Pokusíš se?“

„K čemu ti to bude?“

„Mám dost nepřátel,“ řekl jsem, „a mít v zádech ještě hnědou soldatesku doktora Mildeho je nad moje síly. Potřebuju přehled, vidět nepřátele před sebou, ne za sebou.“

„Kdo je doktor Milde?“

„Psychiatr. Žije v Rakousku. Obávám se, že patří mezi významné činitele tajné fašistické organizace,“ řekl jsem, protože úplně prázdné ruce mít nemohla, když měla zprostředkovat setkání s Pétaixem.

„Hangellini,“ řekl jsem a podal jí fotografii. Zasunula ji do kabelky, aniž jí věnovala pohled.

„Ještě něco?“ položila mi strohou otázku.

„Po příjezdu jsem byl sledován. Podařilo se mi nohsledy setřást, ale mohou už zase čenichat. Nevylučuji eventualitu, že nás pozorují. Možná i poslouchají. Technika je mocná.“

„Chceš vědět, zda je za tebou poslal Pétaix?“ Prozradila tou otázkou, co jsem tušil.

„Byl bych klidnější,“ připustil jsem.

„Zavolej zítra v poledne na toto číslo,“ načmárala rtěnkou na ubrousek několik číslic. Přečetl jsem si je, roztrhal ubrousek na drobné kousky, položil je do popelníku a zapálil. Za pár vteřin z nich zůstal jemný popel.

Číšník nás nevraživě pozoroval.

„Jsi opatrný,“ pronesla s unaveným úsměvem.

„Snažím se být opatrný,“ řekl jsem. „Divoká voda dokáže strhnout i pevné hráze.“

10

Stál s rukama v kapsách a pozoroval vzorek dlažby. Když jsem procházel kolem něho, uchopil mě za loket. „Máte oheň?“

Pohlédl jsem do jeho kostnaté tváře s orlím nosem. Hnízdila nad ním dvojice malých, pichlavých očí.

„Mám vyřídit pozdrav od pana Pétaixe,“ pokračoval polohlasně. „Chce s vámi mluvit.“

„O čem?“

Vycenil na mě zažloutlé zuby. Patrně se domníval, že mi věnoval přátelský úsměv. „Zve vás na oběd.“

„Kdy?“

„Okamžitě.“

„Pozoruhodné pozvání,“ řekl jsem.

„Jsem tu sám. Řidiče nepočítám. Budete hostem pana Pétaixe. Rozumíte mi?“

„Jak jste mě našel?“

„Pan Pétaix vám to možná prozradí,“ vymluvil se pohotově. U chodníku zaparkoval dlouhý černý rolls. Zadní sedadlo bylo od řidiče odděleno silným sklem.

„Až po vás,“ řekl jsem, když mi dával přednost.

„Můžete mi poskytnout záruku svobodného odchodu?“ Lítostivě pokrčil rameny. Cestou nepromluvil. Řidič zastavil v tiché ulici, vroubené mladými kaštany. Ozdobně kovanou brankou jsme prošli do rozlehlé zahrady, ve které se skrývala hezká vilka. Při její stavbě potřebovali ze všeho materiálu nejčastěji sklo.

„Hezká práce,“ ukázal můj průvodce na branku.

„Staré železo je váš koníček?“

„Ve volném čase se věnuji volapüku,“ odpověděl naprosto vážně. „Mnoho nadšenců jsem zatím nezískal. Vlastně ani jednoho. Těšilo mě, pane.“

„Nepůjdete dál?“

„Nebyl jsem na oběd pozván. Bylo by to porušení subordinace. Každý máme svoje místo.“

„Francie je tak konzervativní?“

„Svět je konzervativní. Pravděpodobně se už neuvidíme,“ znovu se zazubil, jako kdyby mu to bylo nesmírně líto. „Povím vám něco na rozloučenou. Dovolíte?“

„Jistě,“ souhlasil jsem. Vypadal na člověka, který čas od času zapřemýšlí o vlastní prácí a nachází na ní nejednu kosmetickou vadu.

„S tou nemocnicí jste nám zahrál parádní kousek,“ pronesl pochvalně.

„Uznání od vás mě těší,“ řekl jsem a stiskl nabízenou ruku. Měl v ní sílu jako kovář.

Otočil se a vlezl do malého fiata, parkujícího u protějšího chodníku. Čekal jsem, zda se ohlédne. Neudělal to. Víckrát jsem ho neviděl.

Na lavičce odpočíval mladý hromotluk a ukázal hlavou k vile.

„Ahoj,“ řekl jsem.

Našpulil široká ústa a zadíval se přes moji hlavu do korun kaštanů.

Pétaix čekal v hale, oblečený jako když jsem jej spatřil v Joanině doprovodu. Sako měl rozepnuté. Neměl hruď zápasníka a za puntíkovanou kravatou se téměř ztrácela.

„Pétaix,“ představil se a naznačil úklonu. Ruku mi nepodal.

„Kusak,“ řekl jsem a rázoval za ním do jídelny.

Nebyl to oběd. Dal připravit recepci.

„Pokusil jsem se opatřit požadované informace,“ pronesl při kávě, protože během hodování jsme si jen kuse povídali o počasí. Chvilkami se pokoušel meteorologickou tematiku zpestřit poznámkami o koních a podmořském lovu ryb, ale tyto oblasti pro mě znamenaly bílá místa na mapě životních zkušeností a z toho důvodu jsem je přecházel mlčením.

Pohlédl jsem na něho přes okraj šálku z pravého míšeňského porcelánu, zdobeného droboučkými modrými kvítky.

„Zmizel,“ oznámil pichlavě. „Bydlel v hotelu Quentine. V recepci sdělil, že na několik dnů odjíždí. Nepřihlásil se k pobytu v žádném hotelu na francouzském území. Zatím se nepodařilo zjistit, kde má bradavici.“

„Nevadí,“ řekl jsem. „Už se nepřihlásí. Byl zastřelen.“

Věděl to jistě od Joan, a proto se otázal způsobem, jakým se zajímáme o osud sousedova kanára: „Máte spolehlivé informace, pane Kusaku?“

„Viděl jsem zbytky jeho těla.“

Tázavě na mě pohlédl.

„Krysy,“ řekl jsem.

„Fuj,“ otřásl se.

Vysvětlil jsem, kde Hangelliniho a Perchoudovy ostatky nalezne, a nedělal jsem si nejmenší naději, že na místo půjde sám. Tu ošklivou práci přenechá kriminálce z Nábřeží zlatníků.

„Přicestoval jako turista pod jménem Ernst Hübner,“ pokračoval za okamžik. „Důstojník ve výslužbě.“

„Důstojník čeho?“ otázal jsem se s nezastřenou ironií, Pétaix ji však elegantně přeslechl.

„Původně se ubytoval v hotelu Daix. Druhý den ráno po něm začala sháňka. Objevili se dva muži, mluvící mizernou francouzštinou s německým přízvukem. Recepční zavolal do pokoje. Hübner slíbil, že přijde dolů. Ti dva chtěli nahoru, ale nepovedlo se jim to. Čekali, a když je čekání začalo unavovat, volali do pokoje znovu. Telefon už nikdo nebral. Hübner zmizel. Ti dva se snažili zmizet také, ale hotelový detektiv byl rychlejší. Zadržel je a zavolal policii. Legitimovali se. Označili Hübnera za přítele, kterého chtěli navštívit. Nebyl důvod k zadržení. Večer toho dne vycestovali.“

„Jak vycestovali?“

„Letadlem do Frankfurtu. Měli rakouské cestovní pasy na jména Stiwinger a Altengruber. Požádali jsme prostřednictvím kriminálky o spolupráci Interpol. Stiwinger a Altengruber jsou soukromí detektivové vídeňské kanceláře Birk.“

„Víte o nich něco?“

„Málo.“ Mohl mluvit pravdu, také však nemusel.

„Birkovi lidé se specializují na služby padlým andělům,“ řekl jsem. „Neměli třetího společníka?“

„Do Frankfurtu cestoval stejným letadlem jistý Wolmuth,“ podotkl s náznakem uznání. „Také vlastnil rakouský pas.“

„Hangellini mu patrně vyklouzl,“ řekl jsem.

„Zmínil jste se o padlých andělích,“ nadzvedl obočí nad pravým okem, které se občas trochu chvělo. Připomnělo mi to nebohého Meissnera. Jeho společnost bych rozhodně uvítal raději.

„Označují se tak bývalí nacisté. Ti z Hitlerovy éry. Birkova detektivní kancelář je krycí pláštík. Hangellini zahrál nepěkný kousek jim nebo někomu, kdo Birkovi za prokázané služby platí.“

„Ale,“ udělal netečně. „Myslíte doktora Mildeho?“

„Neznám správnou odpověď.“

„Čím Hangellini ty lidi proti sobě popudil?“ Konečně přešel na břeh, který nás oba mohl zajímat.

„Štvu se za Hangellinim přes půl Evropy z jiného důvodu,“ nehodlal jsem vyložit karty na stůl.

„Hm. Vezmete si ještě kávu?“

„Děkuji. Jeden šálek stačí.“

Nevěděl, jak pokračovat. Nebo čekal, že rozvážu sám. Nezačínal jsem, a proto se pustil do hledání schůdné cesty.

„Joan mi naznačila, že jsme vlastně kolegové.“

„Přibližně,“ řekl jsem.

Usmál se a byl to úsměv studený jako polární noc. „Velice výstižné označení. Pro koho pracujete, pane Kusaku?“

„Jsem soukromník.“

„Nesmysl,“ pronesl prudce. „V naší profesi soukromníci neexistují. Bez opory v zádech je každý pokus likvidován rychlostí kosmické lodi. Předpokládám, že si uvědomuje vlastní postavení. Rozhodně odtud můžete vyjít jako svobodný muž.“

Pohrozil mi vězením s pravým francouzským taktem. Řekl jsem, že si to uvědomuji.

Zatvářil se důležitě. „Obávám se, že jste nedomyslel všechny okolnosti!“

Jenom přibližně jsem věděl, co hledám. On věděl, že něco hledám. Neměl však ani ponětí, jak velká je moje nejistota. Těžko říci, kdo byl ve výhodě. Proto jsem si dovolil neodpovědět.

Uchýlil se znovu k útočné taktice. Tvrdě na mě pohlédl a nataženým ukazovákem uhodil do hrany stolu. Muselo jej to zabolet, protože si potom ukazovák chvilku mnul. Věnoval mi přezíravý pohled a významně pohlédl na hodinky. „Máme ještě patnáct minut. Za čtvrt hodiny totiž musím referovat svým nadřízeným. Na rozdíl od vás netvrdím, že jsem soukromník. Abychom si rozuměli, pane Kusaku, je nám známo, že pracujete pro agenturu Alfa. Její činnost do jisté míry tolerujeme. Nejednou nám prokázala dobré služby. Sice drahé, ale… Bohužel, nejednou získali stejné informace naši spojenci, což považujeme za nepříliš seriózní. Vaše vina to není, vím. Dovedeme se dívat kolem sebe. Jistě uznáte, že vaše žádost o rozhovor byla poněkud neobvyklá!“

„Jsem rád, že jste mi tento rozhovor umožnil, pane Pétaixi,“ řekl jsem. „Pevně věřím, že z něho budou mít prospěch obě strany.“

„Nejsem o tom přesvědčen. Naše práce je tak trochu hrou. I když je proti ní ragby mazlením nemluvňat. A v naší hře jsou pouze dvě mužstva. Ať máme na sobě jakýkoli dres, vždycky patříme na jednu nebo na druhou půlku hřiště.“

„Ve Švýcarsku a v Rakousku zemřela v poslední době řada lidí. Někteří svědčili po válce proti Hangellinimu a většina ze zmíněných mrtvých jej znala jako úředníka gestapa. Nevím, proč byli zabiti.“

„Tušíte to?“

„Mohu se mýlit.“

Prudce odstrčil pohodlné křeslo, které se zvolna otáčelo kolem vlastní osy, a dlouhými kroky přecházel podle skleněné stěny.

Vyhlédl jsem do zahrady. Hromotluk na lavičce stále pozoroval nesmírně zajímavý klid v korunách stromů.

„Nehodlám vám dávat lekci z mezinárodní politiky,“ pronesl Pétaix s tváří odvrácenou ke sklu. „Mám vlastní trpké vzpomínky na válku. Prožil jsem ji na okupovaném území necelých padesát kilometrů od Oradouru. Rozložení zájmů se však podstatně změnilo. Nemám v oblibě bývalé nacisty ani jejich následovníky a při slově Německo slyším stále vytí sirén, výbuchy bomb, salvu popravčí čety a mašírování nacistických vojsk pod Vítězným obloukem, jak ho znám z filmových dokumentů. Můj otec zahynul v první den války, bratr propadl mladistvé touze po dobrodružství, pustil se do rozšiřování letáků a zemřel na popravišti. Taková pitomost! Letáky! Ale nechme romantického vzpomínání. Co bylo, bylo. Dneska musím s mnoha bývalými nacisty spolupracovat. Existuje status quo a oni jsou pro mne spojenci. Jejich nynější zájmy jsou totožné se zájmy této země!“

Přece jenom mi lekci z mezinárodní politiky uštědřil. Půda, do které chtěl zasít sémě, nebyla však vhodně zvolená. Napadlo mě, jaké asi zájmy má číšník, který mi předchozího dne nabízel čerstvé sepie, taxíkář, vezoucí mě potom k hotelu, kuchařka ve vile nebo ti dva strážníci na bicyklech. Jaké jsou zájmy chlapíka s orlím nosem, nezdravě vyhlížejícího lékaře v nemocnici na Rue Bossard a zarostlých mládenců z bister. Neřekl jsem to nahlas. Naopak. Přikývl jsem na souhlas. „Uvědomuji si, kam míříte, pane Pétaixi.“

„Nemějte mi nedůvěru za zlé, ale jste původem Čech. I když víme o agentuře Alfa hodně a příslušnost k jejímu aparátu je částečnou zárukou. Váš šéf je zkušený pracovník s rozhledem a bohatými konexemi. Ale kde mám vzít jistotu, že nepracujete pro druhou stranu?“

„Jsem člověk s běženeckým pasem. Nikde na zeměkouli nejsem doma, protože do vlasti se vrátit nemohu,“ řekl jsem se snahou, aby moje slova zněla hodně otráveně. Jako když někomu připomenou kulhání nebo hrob.

„Nemůžete, nebo nechcete?“

„Vidíte rozdíl?“

„Podstatný.“

„Nechci, protože nemohu,“ řekl jsem. Nechtěl jsem, protože existují Pétaixové a jejich spojenci.

„Jste statečný muž, pane Kusaku. Statečnost však sama o sobě má hodnotu falešné bankovky, pokud není podložena moudrostí,“ pronesl nabádavě. Usadil se znovu do křesla a opět pohlédl na hodinky. „Nezdá se vám, že nastal čas odkrýt karty?“

„Hangellini získal dokument, který je možno výhodně zpeněžit. Patrně tím ohrozil někoho z okruhu Birkových chráněnců. Nastaly závody kdo s koho. Podle mého názoru je nyní na špici pole Hangelliniho vrah.“

„Znáte ho?“ Ten červivý zoubek ve svých vědomostech by rád spravil.

„Znám mnoho lidí,“ řekl jsem šalamounsky.

„Uvítal bych konkrétnější odpověď. Máte představu o Hangelliniho dokumentu?“

„Seznam konfidentů gestapa.“

„U nás ve Francii?“ otázal se zklamaně.

„V Československu.“

„Ale,“ ujelo mu. „To už je pozoruhodnější. I když musíme brát v úvahu, že od války uplynula dlouhá doba.“

„Spěcháte,“ připomenul jsem.

„Nyní už tolik nespěchám,“ podotkl s lišáckým úsměvem. „Agentura Alfa má o seznam konfidentů zájem?“

„Dá se výhodně zpeněžit.“

„Na východ?“

„Tou písničkou mě začínáte unavovat, pane Pétaixi,“ řekl jsem dobrácky. „Náhodou jsem narazil na zajímavou okolnost. Hangellini velel koncem války transportům odvážejícím do bezpečí cenné předměty. Snad i peníze.“

Zvedlo ho to.

„Chcete naznačit, že seznam konfidentů je něco jako přívažek k cennějšímu zboží?“

„Dokonce jsem slyšel verzi, že Hangellini má vědomosti o tajných kontech ve švýcarských bankách. Tedy — měl. Podotýkám, že této verzi věřím na padesát procent. Domnívám se, že by Hangellini klidně vegetoval někde za mořem…“

„Kdo ví, pane Kusaku, kdo ví! Bankovní konta zajišťovali nacisté tak, že k jejich získání musí spojit vědomosti dva lidé. A především musí být osobně přítomni! Švýcarští finančníci patří k nekompromisním a zároveň konzervativním obchodníkům. Zaujal jste mě. Od koho máte tyto informace?“

„Od jistého Meissnera. Něco naznačil i malíř Rudi Altmeier. Oba po naší rozmluvě zemřelí.“

„V úmrtním listě jistě uvedli příčinu smrti,“ poznamenal a pozorně mě sledoval.

„Byli zastřeleni,“ upřesnil jsem.

„Vy však žijete!“

„O vlas jsem unikl třem atentátům.“

„Pokud vám správně rozumím, agentura Alfa od vás dostane seznam konfidentů. Ostatní zůstane soukromou záležitostí mezi mnou a vámi,“ zmocnila se ho nejapná touha po zbohatnutí. Jako nadšený vlastenec nevypadal.

„Formuloval bych to trochu jinak,“ dovolil jsem si námitku. Nemám rád chamtivé lidi.

„Jste ochoten pro mne pracovat?“

„Pro vás ne, pane Pétaixi. Jsem ochoten pracovat pro Francii. Pochopitelně za určitých podmínek,“ řekl jsem chladně. Mohl jsem si to dovolit. Ručička vah se přikláněla na moji stranu.

„Oblíbení lidé nesmějí být příliš vtipní,“ pronesl stroze a sepjal prsty, až mu zapraskalo v kloubech.

„Nepřišel jsem vás bavit,“ odpověděl jsem stejným tónem. „Nevykládejte si to jako projev nedůvěry, ale nemohu tušit, zda mě neshodíte.“

„Jsem člověk jako vy. Mám jediný krk.“

„V sázce je můj krk,“ namítl jsem.

„Nechme toho. Trocha důvěry je nezbytná i při naší práci. Co za to?“ řekl v domnění, že se propracoval k meritu věci.

„Mám tři podmínky.“

„Seznamte mě s nimi,“ požádal. „Uvidím, zda vám budeme schopni vyhovět. A ochotni, samozřejmé.“

„Potřebuji naprostou svobodu pohybu do uzavření případu a záruku svobodného odchodu z Francie.“

„Souhlasím. Dokonce s určitým potěšením,“ pronesl a strnulý, skoro zlomyslný úsměv mu na okamžik zkřivil obličej. Rychle se ovládl a nasadil znovu masku zdvořilého zájmu.

„Osobní averze ponechme stranou, pane Pétaixi. Buďme dobrými obchodníky. Moje druhá podmínka souvisí s mým volným odchodem z této vily. Nechci být sledován.“

„Nemělo by to smysl. Vymyslíte si zase něco podobného jako s tou nemocnicí a my budeme vypadat… řekněme… hodně zeleně. Nadřízení mi pořádně umyli hlavu,“ připustil skoro rozpačitě.

„Váš muž s orlím nosem i ti za ním dělali, co mohli.“ Pozorně na mě pohlédl. „Máte můj obdiv! Jaká je vaše třetí podmínka?“

Popřál jsem si celou minutu. Málo je podezřelé, mnoho nebezpečné. Předstíral jsem, že kalkuluji.

„Jenom se neostýchejte,“ pobídl mě.

„Deset tisíc za fotokopii seznamu konfidentů. Dvacet tisíc, když se ukáží opodstatněné další domněnky.“

„Jdete hezky vysoko!“

„Hraji vysokou hru a nesu všechno riziko!“

„Projednám vaši třetí podmínku,“ slíbil. „Jistě chápete, že výše částky…“

„Nejsem trhovec, pane Pétaixi!“

„Tak jsem to nemyslel,“ ukázal mi vzorně bílé dlaně s nehty, které jistě pravidelně ošetřovaly ruce odborníka.

„Rozumí se v dolarech,“ připomenul jsem.

„Pochopitelně,“ přikývl suverénně, protože z jeho kapsy ty peníze jít neměly.

„Dovolte ještě malý dotaz. Kdy jste se mi znovu dostali na stopu?“

„Když jste volal Joan. Zařídil jsem odposlech.“

„Kdy?“

„Po vašem setkání s Nicole v hotelu La Paz.“

„Myslel jsem si to,“ řekl jsem.

„Dostali jsme ovšem ještě jednu informaci. To považujte za soukromou zprávu. Znáte Edouarda Molinara? Policie má v jeho podniku informátora. Ohlásil vaše návštěvy i skutečnost, že jste zaplatil oběd obyčejné prostitutce a Molinaro ji po vašem odchodu poslal mimo Paříž.“

„Sledujete ji?“

„Zajisté.“

„Zbytečně.“

„Rozhodně ji vyslechneme,“ trval na svém. „Její náhlý odjezd vzbuzuje podezření. Co kdyby něco věděla?“

„Informátor se jmenuje Verdon?“

„Jistě uznáte, že nemohu nosit v hlavě jména kdejakého špinavého fízla,“ pronesl omluvně. „Ostatně, podává hlášení na Nábřeží zlatníků.“

„Molinaro si kryl záda,“ uvažoval jsem nahlas.

„Myslíte, že Verdona prokoukl?“

„Patrně jsou domluveni,“ upozornil jsem. Molinaro už mi nemohl nijak pomoci.

„V něčem jede?“

„Molinaro? Neustále,“ přisvědčil jsem bez váhání. „Nejsou to ovšem záležitosti, které by se vám mohly hodit jinak než jako povšechné informace k případnému použití. Mám dojem, že udržuje spojení s jedním inspektorem mravnostní policie.“

„Smutná, ale dosti běžná věc,“ připustil zachmuřeně. „Začínám litovat, že nejste Francouz.“

„Mohu vědět proč?“

„Byl by z vás znamenitý pracovník. Mimochodem, Nicole je na výletě s jistým… Kolberem. Říkám to jméno správně?“

„Nula. Vrah, to ano. Jinak nula. Postupuje zásadně s jemností bagru v povrchovém dole a s taktem zpravodaje kriminální rubriky revolverového plátku.“

„Na koho je napojený?“

„To bych se rád dověděl od vás, pane Pétaixi,“ vyhnul jsem se odpovědi, protože Kolberovo napojení bylo mojí největší nadějí. Tajnou zbraní, kterou jsem nehodlal dát z ruky. Doufal jsem, že se nepokusí navázat spojení s Pétaixovými lidmi, protože bych vypadl ze hry.

„Joan měla z vašich slov poněkud odlišný dojem.“

„To mě mrzí.“

„Považuji Kolbera za neobyčejně nebezpečné individuum,“ prohlásil rozhodně. „Něco o něm víme.“

„Nicole je dostatečně rozumná,“ ujistil jsem ho. „Neměli bychom domluvit spojení?“

„Pošlete Joan telegram s jakýmkoli textem a připojte adresu. Můj člověk… pardon, naši lidé se ohlásí mým jménem,“ reagoval pohotově.

„V pořádku,“ řekl jsem. „Udělám to.“

„Podepíšete závazek ke spolupráci?“

„Za žádných okolností,“ řekl jsem pevně. Tak daleko jsem zajít nechtěl.

„Mohu vás k tomu donutit, pane Kusaku,“ vyrazil Pétaix prudce a začal bubnovat prsty na desku stolu. „Nemáme tolik času,“ řekl jsem.

Důstojně se zvedl. „Byl bych rád, kdybych brzo dostal příznivou zprávu. A dvojnásobně by mne potěšilo, kdyby šlo o vaše poslední spojení s Joan.“

Povstal jsem také a zamířil do zahrady. Slunce mě uhodilo do očí prudkými, jasnými paprsky. Hromotluk na lavičce kreslil do písku obrázky špičkou boty.

„Kaštany jsou nesmírně zajímavé stromy,“ řekl jsem.

„Mnohem zajímavější než kdejaký žvanil,“ zpražil mě a netečně hladil vypaseného kocoura s lesklou stříbřitou srstí. Kocour spokojeně předl. Hotová idylka.

„Neříkejte to před politiky,“ poradil jsem mu.

U chodníku čekalo taxi.

Řidič byl nemluva a pokus o navázání rozhovoru odbyl pokrčením ramen. Zapisoval jsem si do paměti cestu od skleněné vily do vnitřního města. Někdy by se mohla hodit. Můj kontakt s francouzskou rozvědkou by Torna určitě znepokojil. Agentura Alfa zastávala v tomto směru jednoznačně záporné stanovisko. Přes Alexův antikvariát bych však mohl předat nejednu zajímavou informaci.

Později mě napadlo, zda jsem se nedostal do hry, která přeroste moje síly, a unikl mi hlasitý povzdech. Obsahoval hodně fatalismu.

ČTVRTÁ CESTA: BRETAŇ

1

V Paříži je k vidění spousta zajímavých a krásných míst. Eiffelova věž. Louvre. Étoile. Montparnasse. Notre Dame na ostrůvku Cité, Panthéon, Elysejská pole i moderní palác UNESCO. Procházel jsem se jako udivený turista, pomalu a klidně. V zakouřeném bistru na Place du Carrousel jsem vypil slabé pivo. Obědval jsem v Rue de Seine. Odpoledne jsem navštívil maličké kino poblíž Montmartru. Mělo dva východy. Ještě při titulcích jsem vypadl tím zadním a řidič rozvážející zeleninu mě za deset franků svezl kousek cesty.

Musel jsem mít jistotu, že za sebou nevláčím stín. Na Pétaixův slib jsem příliš nespoléhal. Navštívil jsem Orly s nepřetržitě startujícími a přistávajícími letadly. Zajistil jsem si na poslední tři dny příštího týdne letenky na různých linkách. V úřednici za přepážkou jsem vzbudil dojem, že jsem právě přicestoval a rozmýšlím se, kam z Paříže. Do hotelu jsem se nevrátil, věci na mě počkají, protože jsem zaplatil na týden dopředu.

V půjčovně automobilů s nepřetržitým provozem mi padl do oka zánovní kávově hnědý citroen. Zaplatil jsem poplatek a sjel tři patra, než jsem se dostal na úroveň ulice.

V obchodním domě poblíž Opery jsem si koupil kufr a nejnutnější výbavu. Pár košil, prádlo, světlý plátěný oblek, plavky, osobní potřeby, malý holicí strojek na baterii. V přízemí prodávali obuv. Vybral jsem si lehké polobotky a pohodlné sandály, vyrobené v zemi vycházejícího slunce.

„Někam se chystáte?“ zajímal se zvědavý prodavač s drzýma očima.

„Naopak,“ řekl jsem. „Právě jsem přicestoval. Ve vlaku mi ukradli kufr.“

„To jsou dneska lidi,“ pokyvoval hlavou nad špatností světa. Nechal jsem ho jeho rozjímání a dalším zákazníkům.

Kolem jedenácté hodiny jsem opouštěl Paříž. Míjel jsem hlídaná parkoviště a bloky nových domů na okraji města. Vůz, kterým jsem přijel z Itálie, trpělivě stál na svém místě.

Motor tiše a pravidelně pracoval. Spuštěným oknem vnikal do vozu svěží vzduch.

Šipka s nápisem Motel Honduras 2 km mě svedla na úzkou, ale dobře udržovanou silničku, lemovanou vysokými topoly. Kužele reflektorů houpavě osahávaly krajinu. Vylouply z oříšku tmy kamenný most se sochou, obklíčenou lešením, vysokou věž, na které svítil nečitelný nápis, benzínovou pumpu a konečně tři nízké, do trojúhelníku postavené budovy motelu. Nad první svítila bledá fialová reklama. Obě začáteční písmena ten večer stávkovala.

Na parkovišti, vysypaném jemným pískem, jsem vytáhl ze zavazadlového prostoru kufr a zamířil k jasně bílým dveřím s nápisem Recepce.

V mrňavé kanceláři stejnoměrně hučel ventilátor. Štíhlá žena v červeném svetru a žlutých kalhotách do zvonu si vařila kávu. Po obou stranách vysokého čela jí spadaly husté, lesklé, havranovitě černě vlasy. Protáhlé zelené oči hleděly pátravě a pozorovaly svět na základě trpkých zkušeností. Trochu velká ústa strnula v poloze, jako by chtěla něco říci, ale vždycky je předběhl pohotovější čipera.

„Mohu dostat nocleh?“

„Můžete,“ přisvědčila potěšeně. „Jste sám?“

„Sám. Pouze já a auto.“

„Za parkování se zvlášť neplatí. Půjčíte mi řidičský průkaz?“

Vyhověl jsem jí.

Měla drobné, lehké a volné písmo, prozrazující grafologům harmonickou osobnost se smyslem pro praktičnost. Tu v motelu mít musela. Přišlo mi vhod, že nežádala vyplnění policejní přihlášky.

„Nevezmete si trochu kávy?“ překvapila mě otázkou.

„Rád,“ řekl jsem. Cesta francouzskou krajinou, vlahý večer a svěží venkovský vzduch mě zbavily únavy z úmorného dne, šálek dobré kávy mi však uškodit nemohl.

„Kolik kostek?“

„Stačí jedna.“

„Nechcete také trochu šlehačky?“ nabízela mlsně.

„Jste moc hodná, ale raději bych si zapálil. Nebude vám kouř vadit?“

„Klidně kuřte. Mám ráda vůni cigaret.“

Nabídl jsem jí cigaretu, zavrtěla odmítavě hlavou a dolila si kávu šlehačkou. Půl na půl.

„Dlouhá noc, že?“

„Jindy jdu spát. Dneska má přijet autokarový zájezd švédských studentů. Už tady měli být.“

„Poněkud jednotvárné noci pro mladou ženu,“ poznamenal jsem. „Míváte často noční?“

„Jenom jednou týdne, to se dá vydržet. Kam cestujete?“

„K moři,“

„Hned bych jela s vámi,“ povzdychla roztouženě.

„Co vám brání?“ řekl jsem a v duchu se hrozil situace, kdyby mě vzala za slovo. Ukázalo se, že je rozumnější, než jsem se obával.

„Povinnost, pane,“ usmála se mile. „Přišla bych o místo. Neplatí mě jako manekýnku, ale svoje mám jisté. Poznala jsem už horší práci.“

Na příjezdové cestě zarámusil autokar, osvítil pískem vysypané parkoviště a plochu mezi budovami. Zastavil přímo pod neonem. Chybějící písmena vzbudila náramné veselí.

„Zájezd ze Skandinávie, to je výprava průměrně nadaných, avšak velice pilných alkoholiků,“ konstatovala zkušeně.

„Nebudu vás zdržovat,“ řekl jsem. „Co jsem dlužen?“

„To nechte,“ pravila klidně. „Zítra je také den. Dobrou noc, pane Kusaku.“

„Dobrou noc. Uvidíme se ráno?“

„Kdo ví. Kdy chcete vzbudit?“

„Probudí mě sluníčko.“

„Probudí vás tihle,“ ukázala na postavy v bílých čepicích, hemžící se kolem autokaru.

Měla pravdu. Když jsem šel k bufetu na snídani, seděl v kanceláři muž v nažehlené košili, nápadně podobný Louisi de Funesovi. Ale neřekl mi „sem se mi dívejte!“, řekl: „Dobré jitro, pane. Jak jste se vyspal? Děkuji. Vaše drobné, pane. Děkuji, to nemuselo být. Na shledanou, pane.“ Mluvil jako magnetofonový pásek.

Zahrál jsem výstup „hledání cigaret“, chlápek se nabídl, odběhl k bufetu a nechal mi kancelář napospas. Než se vrátil, vytrhl jsem stránku se zápisem o mé přítomnosti. Jména účastníků autokarového zájezdu zaplnila další dvě stránky, takže vznikla naděje, že mi to projde. Vedli knihu hostů svědomitě, účastnici hromadných zájezdů obvykle nebývají uváděni jednotlivě. Na prostranství mezi budovami po nich zůstalo několik prázdných lahví.

Na lešení kolem svatého pracovali dva zedníci, třetí seděl na mostním zábradlí zády k vozovce a klátil nohama nad vodou. V ruce držel noviny a křičel na děti, které se cákaly u břehu. Snad to byly jeho děti, protože si z pokřikování nic nedělaly.

Na dálnici nebyl velký provoz. Nespěchal jsem. Žádný vůz se za mnou nedržel.

Na chvilku jsem zastavil u osamělé hospody. Když jsem se vrátil k vozu, postávaly u něho dvě skoro nahaté dívky, protože kratičké sukně vypadaly spíš jako provokace než oblek a nahoře měly kousek vzdušné látky prozrazující, že za podprsenky peníze zásadně nevyhazují.

„Vezmete nás s sebou?“ pípla jedna z nich jako kuře a druhá se už hrnula do vozu.

„Nevezmu. Jsem páter Goriot,“ řekl jsem nepřístupně.

„Nám to nevadí, důstojný otče,“ píplo kuře.

„Nám bude lichotit, že nás vezl svatý muž,“ připojila se druhá a lomcovala klikou.

Po dálnici se přiřítil ocelově šedý saab a zabrzdil takovým způsobem, že do asfaltu málem vyryl koleje.

„Právě dorazil kočár pro vás, ctihodné sestry,“ ukázal jsem na vzor dokonalosti cestovního automobilu.

Než se vzpamatovaly, vjížděl jsem na dálnici. V odrazovém zrcátku jsem sledoval dění před hospodou. Řidička saaba kráčela důstojně ke vchodu. Byla to jeptiška Rennes.

2

Kolem katedrály se motaly skupiny rozjařených turistů. Nebo znuděných turistů. Nebo zvídavých turistů s věcně vypočítaným časovým rozvrhem. Podle národnosti, podle povahy a podle obsahu peněženky.

Zajel jsem k bance. Stav mých financí se v důsledku mnoha vydání a úplatků v posledních dnech stal krajně povážlivý. Peníze vždy docházejí rychleji, než přicházejí, zejména při mém způsobu života. Otvírají dveře i ústa. Zavírají dveře i ústa. Někdy navždy.

Nechal jsem si proplatit šek. Trvalo to hezky dlouho. Bankovní úředníci mají zásadně dost času.

Od pouličního prodavače jsem koupil několikery noviny. Titulky se zabývaly stejnými událostmi. Svatba filmové herečky. Stávka poštovních zaměstnanců v Anglii. Hrůzný nález v opuštěném domě.

Poslední titulek mě zaujal. Mnoho nového jsem se však nedověděl. V jedné ze zohavených mrtvol byl zjištěn bývalý trestanec André Perchoud. Na zjištění totožnosti druhé mrtvoly policejní orgány intenzívně pracovaly. Aspoň podle novin. Autor článku vyslovil domněnku, že šlo o vyřizování účtů mezi příslušníky podsvětí. Ta verze mi vyhovovala. Obával jsem se, že pro Pétaixe nebude přijatelná. Také mě napadlo, co si o ní myslí Edouardo Molinaro, jehož nejasná fotografie zpestřovala text.

Den byl krásný, slunečný. Pohoda. Indigově modrá obloha se klenula vysoko nad městem. Zdálo se, že vydrží, ale k večeru se náhle začala zatahovat a na obzoru se setkaly první blesky.

Trégastel mě uvítal průtrží mračen.

Zastavil jsem u prvního hotýlku, který mi zabloudil do cesty.

„Podívám se,“ přikývl vrátný a otřel si hřbetem ruky kapičku u nosu. „Kolber… Kolber… ne, pane, váš přítel u nás nebydlí,“ pronesl konečně.

„Kolik je v Trégastelu hotelů?“

„Mám je obvolat?“ nabízel službu, aby si přivydělal.

„Jste hrozně laskavý,“ řekl jsem a položil na stůl novotou zářící bankovku. Ještě ráno odpočívala v chladných trezorech renneské banky. „Rád bych přítele překvapil a telefonické avízo by mi zkazilo plán.“

„Rozumím,“ poznamenal důležitě. „Zařídím.“

Činil se a za pět minut jsem znal pravdu.

„Hotel Beroni leží stranou, ale v létě je stále obsazený,“ vysvětloval se zasvěceností znalce. „Sousedí s nejkrásnější pláží v okolí. Po sezóně tam chcípne i pes.“

„Vezmu si tedy pro dnešek pokoj u vás,“ řekl jsem. „Mám už deště plné zuby.“

„Uděláte dobře, pane. Naši hosté jsou vždycky spokojeni.“ Otřel si další kapičku a vylovil zpod pultu knihu hostů. Mohla se týden povalovat na smetišti.

Hotel Beroni stál skutečně trochu stranou. Kolem deváté se totiž obloha vyjasnila stejně rychle, jako se navečer zatáhla. Od moře vanul chladný vítr. Kráčel jsem rychle, abych se zahřál. Modré šipky se zlatými písmeny mě dovedly na správné místo. Nepatřil k přepychovým budovám. Pamatoval určitě první světovou válku, byl však dobře udržovaný. Přiléhalo k němu rozsáhlé parkoviště a vzadu dlouhá řada garáží, vybudovaná z někdejších hospodářských budov.

Minul jsem hotel velkým obloukem. Asi půl kilometru od pláže se zvedala nad hladinu strmá skála, po které šplhal řídký borový lesík.

Ráno jsem si koupil solidní dalekohled a vypravil se k lesíku. Na příhodném místě jsem našel pohodlný úkryt. Vyčkával jsem.

Automobily přijížděly a odjížděly, lidé přicházeli a zase odcházeli. Dočkal jsem se až před polednem.

Nicole vyšla před hotel a pár vteřin čekala, než předjel světle šedý vůz. Nastoupila. Sledoval jsem, zda zahnou do Trégastelu, ale projeli křižovatkou rovně. Měl jsem tedy trochu času, zřejmě se vypravili na delší výlet.

„Náhodou mám volný pokoj,“ přisvědčil brýlatý hoteliér, který se neopomněl okázale představit, jakmile jsem projevil zájem o ubytování. V místnosti za recepcí zazvonil telefon a dožadoval se pozornosti. Podal jsem si knihu hostů. Kolber s Nicole měli číslo dvacet.

„Přejete si pokoj s výhledem na moře, nebo něco levnějšího?“ projevil zájem.

„S výhledem na moře, Samozřejmě,“ odhadoval jsem přání Nicole. Trefil jsem. Dostal jsem pokoj přímo nad dvacítkou.

Vrátil jsem se do Trégastelu pro citroen, ubytoval ho v prostorné garáži s vetchým lordem a vrátil se do hnízda na skále. Moře mělo barvu rybích šupin a bílých lodí. Pláž zaplnila lidská těla, nafukovací matrace, pestrobarevné přikrývky a slunečníky. Na tu dálku to připomínalo hemžení dvounohých mravenců.

Kolber s Nicole se vrátili až za soumraku.

Došel jsem pěšky do Trégastelu. V malém rybářském bistru měli telefon přímo u výčepu. Vypil jsem jednu příšerně vychlazenou kolu a hledal dál. V hale hotelu La Manche se chlubili telefonní kabinou. Vytočil jsem číslo, které mi Gina vštípila do paměti před odjezdem z Ozzie.

Poněkud drsný dívčí hlas se ohlásil anglicky.

„Prosím pana Coopera,“ řekl jsem servilně.

„Kdo volá?“

„Jmenuji se Kolber.“

„Pan Cooper je mimo Francii,“ odvětila a z intonace hlasu jsem nedokázal odhadnout, zda jí Kolberovo jméno něco řeklo.

„A pan Green?“

„Vrátí se zítra. Mohu něco vyřídit?“

„Děkuji, zavolám zítra.“

Neměl jsem jistotu, zda mluvila pravdu, ale vyčkávat a ověřovat jsem nemohl. Zavěsil jsem, vytočil další číslo a překryl mluvítko kapesníkem.

„Hotel Baroni,“ uslyšel jsem majitelův hlas.

„Sežeňte mi pana Kolbera,“ požádal jsem anglicky s patřičnou dávkou panovačnosti.

„Vaše jméno, pane?“

„Green,“ řekl jsem a připadal si jako muž tisíce tváří.

„Okamžik, pane Greene. Pokusím se.“ Jako z jiného světa jsem slyšel hoteliérův hlas. „Volá vás nějaký Angličan. Říká, že se jmenuje Green.“

Potom se představil Kolber. Krátce, dychtivě, netrpělivě.

„Green,“ řekl jsem. „Dobrý večer, pane Kolbere. Jsem rád, že jsem vás zastihl.“

„Co si přejete?“

„Moje jméno vám nic neříká?“

„Ne. Myslím, že se neznáme.“

„Dostal jsem dnes telegrafický příkaz od pana Coopera, abych se s vámi spojil v důležité záležitosti,“ pokračoval jsem hazardně. Nerad se uchyluji ke krajním prostředkům, protože násilí se často obrací proti jeho původci. Spoléhal jsem, že Kolbera musí Hangelliniho poklad pálit v kapse už vzhledem k nálezu mrtvol v Molinarově zřícenině.

„Pan Cooper se už vrátil?“

„Telegrafoval z Miami. Trochu se za oceánem pozdrží.“

„Jak dlouho?“

„Obávám se, že… že brzy dostanu nového šéfa,“ řekl jsem, jako kdybych prozrazoval datum chystaného atentátu.

„Ach tak,“ povzdychl Kolber zklamaně. „Co pro vás mohu udělat?“

„Řekněme to jinak. Co pro sebe můžeme udělat? Pan Cooper s vámi domluvil výměnu jistého… zboží.“

„Znáte podmínky?“

„Pochopitelně.“

„Dobrá,“ souhlasil Kolber. „Trvám na dohodnuté ceně. Řekl vám pan Cooper, že žádám hotové peníze ve vaší měně?“ ujišťoval se starostlivě.

„Zajisté, pane Kolbere. Peníze jsou připraveny.“

„Pas a vízum také?“

„Ovšem.“

Odmlčel se. Trpělivě jsem čekal. Konečně se zase ozval. „A vůz?“

Balancoval jsem na špičce nože a zdálo se mi, že automobil se tam už nevejde.

„O autu jsem od pana Coopera nedostal žádné pokyny,“ předstíral jsem údiv.

„V pořádku,“ odpověděl Kolber. „Chtěl jsem se přesvědčit, zda nejde o nějakou fintu. K telefonu nemám důvěru. Kdy se uvidíme?“

„Zvolte si čas a místo,“ řekl jsem.

„Hodí se vám to v pět ráno na pláži před hotelem Beroni?“

„Trochu brzo, ale nevadí. Budu tam. Pokud si vzpomínám, hotel má vlastní můstek?“

„Souhlasí,“ přitakal Kolber.

„Přijedu motorovým člunem.“

„Sám?“

„Zajisté, pane Kolbere. Povezu hezký balík a…“ zasmál jsem se svým slovům jako dobrému vtipu.

„Tedy v pět ráno na pláži,“ uzavřel Kolber stroze. „Buďte přesný.“

Vrátil jsem se do hotelu Beroni. Okno Kolberova pokoje bylo tmavé jako většina oken. Hosté se toulali venku nebo si pochutnávali na vínu z bohatých zásob brýlatého hoteliéra.

Nařídil jsem budík na hodinkách na čtvrtou, probudil jsem se však dříve. Opustil jsem hotel zadním vchodem, obloukem došel k lesíku, z úkrytu vytáhl dalekohled a usadil se na vysezeném místě. V balíčku jsem měl poslední cigaretu. Vykouřil jsem ji a zašlápl oharek do země k těm včerejším. Raději žádné stopy.

Deset minut před pátou se dveře hotelu otevřely a Kolber vyšel do chladného, mlhavého jitra. Příliš se nezměnil. Suchá, vysoká, ramenatá postava s hranatým obličejem a pružnou tygří chůzí. Tak jsem si ho pamatoval. Měl hlavu na čísla. Nosil v ní čas i kalendář. Kdykoli se někdo zeptal, jaký den připadl na třinácté září devatenáct set osm, odpověděl správně během několika vteřin. Mohl s tím udělat kariéru v matematice stejně jako ve varieté, zvolil si však politiku a postavil se na nesprávnou stranu. Pochopitelně. Vždycky myslel jenom na sebe a ve zbývajících okamžicích na peníze.

Jednal přesně podle mého očekávání.

Rychlým krokem se přiblížil k lesíku, prošel jeho okrajem až ke břehu a opřel se o borovici s cigaretou v ústech. Měl dobrý výhled na molo a na moře. Vlny vracející se od břehu nesly na hřbetech bílou pěnu, takže se hladina podobala louce s předjarními zbytky tajícího sněhu, pozorované trochu z nadhledu.

Revolver jsem zasunul do rukávu a s rozepnutým sakem jsem se opatrně přibližoval.

Uslyšel mě a prudce se otočil. Dělilo nás deset kroků.

„Ty?“ ujelo mu. Zíral na mě s obličejem zkřiveným vztekem a nenávistí.

„Žádné dolary, žádný pas do Ameriky,“ řekl jsem. „Jenom já.“

„Co chceš?“

„Hádej. Můžeš jednou.“

„Pro koho pracuješ?“

„Pro sebe.“

„Blbost! Ostatně, nemám nic, co by tě mohlo zajímat.“ Rychle se ovládl a na jeho tváři se usadil výraz shovívavého člověka, jemuž je souzeno napravovat cizí omyly.

„Hangelliniho také zastřelil někdo jiný. A Perchouda,“ řekl jsem. „Mám pro tebe nabídku.“

Mlčel.

„Dostanu deset tisíc dolarů. Polovina je tvoje.“ Věděl jsem, že nepřijme. Pro klid vlastního svědomí jsem však nabídku učinil.

„Nejsem blázen,“ ušklíbl se přezíravě. „Pořád ještě sloužíš tomu senilnímu dědkovi Tornovi?“

„Pořád.“

„K popukání! Víš, proč mu na tom seznamu tolik záleží? Je na něm jeho podpis.“

„Tušil jsem to,“ řekl jsem. „Jeho starost.“

Maličko přivřel oči. Věděl jsem, co přijde. Věděli jsme to oba. Po svých mohl odejít z toho místa jenom jeden z nás, když odmítl akceptovat moji nabídku.

Stáli jsme proti sobě, dva tvrdí muži na tvrdou a většinou nechutnou práci, s rozepnutými saky a pobledlými, napětím staženými tvářemi.

Potom udělal rychlý pohyb pravačkou k srdci. V ruce se mu zablyštěl kov revolveru.

Spustil jsem do dlaně svůj a vystřelil.

Také z jeho zbraně vyšlehl plamínek, střela však našla útočiště v mořských vlnách.

Stál ještě pár vteřin, než mu revolver vypadl z ruky. Podlomil se v kolenou a pomalu padal obličejem do písku. V očích vyhasínal překvapený pohled.

Postupoval jsem k němu.

Tuhou obálku přebalenou zavařeným igelitovým pouzdrem jsem objevil pod rozpáranou podšívkou saka.

Otevřel jsem ji a držel v ruce dokument s říšskou orlicí a razítkem gestapa. Četl jsem řadu jmen, za kterými jsem si nedovedl představit obličeje. Docela dole byly podpisy. Tornův zřetelně čitelný, jenom písmeno T nahrazovalo H. Ale obálka obsahovala ještě víc. Pověst nelhala. Hangellini se podílel na tajemství nacistických kont ve Švýcarských bankách.

Stál jsem před koncem dlouhé cesty.

3

Moře se lehce pohupovalo. Muž na žlutavém, velice jemném a vodou uhlazeném písku byl nesporně mrtvý. Ležel na obličeji, světlý oblek mu přiléhal a lepil se k tělu.

Oklikou jsem došel k silnici. Živicový povrch se blyštěl v drobném mrholení, které přinášel vlahý vítr od Atlantiku.

Hotel dosud spal. Jenom z kuchyně v přízemí se ozýval hřmot nádobí. Složil jsem svoje věci, vlhké sandály zasunul do sáčku z průhledné hmoty a položil je na víko kufru. Ofotografoval jsem dokumenty, vytočil film a zasunul kazetu do připravené obálky. Do druhé obálky jsem vložil oba získané dokumenty a na obě napsal adresu Alexova antikvariátu. Jistota je jistota. Kdyby náhodou zadrželi jednu zásilku, druhá snad projde.

Načal jsem čerstvý balíček gaulloisek. Po několika tazích jsem cigaretu uhasil proudem vody a nechal ji vířit nad odtokovým otvorem umyvadla, dokud se nerozpadla a nezmizela.

Vyrušilo mě tichounké zaklepání. Vsunul jsem revolver zpátky do rukávu a otevřel.

Na prahu stála Nicole.

„Čau,“ protáhla sotva slyšitelně. Měla na sobě plátěné kalhoty a svetr na holém těle. Chvěla se chladem. „Zahlédla jsem tě včera večer. Dívala jsem se z okna na moře. Neboj, nic jsem mu neřekla.“

„Něco se stalo?“

„Odešel.“

„Kdy?“

„Někdy v noci. Všechny věci si vzal s sebou. I klíčky od vozu.“ Schoulila se do křesla, našpulila ústa a rozhlížela se po pokoji.

„Také odjíždím,“ řekl jsem. „Slíbil jsem Joan, že se za tebou podívám. Pozoroval jsem tě s Kolberem a zdálo se mi, že jsi šťastná.“

„Jsem,“ připustila, neznělo to však příliš přesvědčivě. „Byla jsem šťastná, než odešel. Ale on se vrátí. Miluji ho. Zůstanu s ním.“

„Jak dlouho, Nicole?“

„Jak bude chtít. Potřebuje mě.“

„A potom?“

„Potom se uvidí. Nevěřím ti. Víš, kam jel?“ tázala se s úzkostí.

„Dnes ráno měl schůzku s jistým Greenem. Viděl jsem tvého přítele. Už se nevrátí.“ Raději jsem jí řekl pravdu sám, než aby jí musela vyslechnout z cizích úst.

Pochopila, že stanula na okraji propasti. Možná začala chápat její hloubku, ale dna ještě dohlédnout nemohla.

„Vrať se za Pierrem. Nebo za někým jiným. Za Joan. Vyhýbej se lidem, jako jsem já, Kolber, Pétaix. Všude nám chodí v patách smrt.“

Povstala. Hleděla na mě známýma očima. Joaninýma. Tentokrát v nich bylo něco víc. Prázdnota. Zoufalství. Strach. A nenávist. Nenávist až za hrob.

„Sbohem, Nicole,“ řekl jsem drsně.

Odešla bez jediného slova.

Počkal jsem, než v chodbě dozněly její kroky, a sešel do haly.

„Váš účet, pane,“ oslovil mě majitel a jeho obličej naznačoval, že není důležitějších věcí nad hotelové účty. Pro něho snad. Nechal jsem mu přiměřené spropitné.

„Budete si přát snídani? Na účet hotelu, samozřejmě,“ dodal s přesvědčením, že si snídani přát nebudu. Hádal správně. Přál jsem si být daleko, hodně daleko od hotelu Beroni a Trégastelu a prázdné pláže s malým soukromým molem.

Citroen prozrazoval na první pohled, že má své nejlepší roky za sebou. Vozy v půjčovnách stárnou velice rychle. Úmyslně jsem hodně loudavě vůz obešel, kopl do pneumatik, zapálil si cigaretu. Z přihrádky v desce jsem vytáhl kožené rukavice s průduchy a nastartoval. Vycouval jsem z garáže, stáhl okénko a zapnul rádio. Hlučná beatová hudba roztříštila prostor. Ztlumil jsem zvuk, vyhodil sotva zapálenou cigaretu a zařadil rychlost.

Hoteliérova tvář, přilepená na sklo se zlatými písmeny Hotel Beroni, se rozplizla v dálce.

Přestalo mžít a daleko nad pevninou se prodíralo mezi nízkými mraky kulaté slunce.

Zastavil jsem v malé vesničce a vhodil do schránky jednu obálku s Alexovou adresou. Druhé jsem se zbavil o dvacet kilometrů později.

Posnídal jsem, v neútulném motelu s ospalou obsluhou. Na dálnici vládl čilý provoz. Těžké nákladní kamióny, vezoucí ovoce a zeleninu k pobřeží a náklady čerstvých ryb od pobřeží k velkým městům, hřmotily nedočkavě kolem.

V příhodné chvíli jsem přibrzdil na mostě přes línou říčku, zbavil se revolveru i s ramenním pouzdrem, dalekohledu a sandálů. Zapnul jsem znovu rádio. Stále beatová hudba. Přeladil jsem na jinou vlnu. Za několik minut začaly policejní zprávy. O mrtvém na pláži v Trégastelu nepadla ani zmínka. Pochopitelně. Bylo příliš brzy. První informace určitě přinesou večerníky.

Mezi ovocnými stromy se ukrývala benzínová stanice. Blonďatý mladík s drzým pohledem a odstávajícíma ušima laxně přejel ušmudlaným hadrem přední sklo a očistil tabulky s čísly. Blížil se černý mercedes a vyhodil směrovku k čerpadlu. Pomalu jsem vyjel na dálnici a zařadil citroen do středního pásu. Mercedes mi za pár minut jel za zády, udržoval však uctivou vzdálenost. Vydržel to padesát kilometrů.

Uhnul jsem z dálnice. Uzoučkou prašnou silničkou jsem kličkoval mezi nízkými pahorky.

Před Paimboeufem stála silniční hlídka. Dlouhá řada vozidel postupovala žabími skoky. Nad blízkým městem visel v horkém vzduchu šedavý dým a vítr přinášel čpavý zápach od chemických továren.

Kulatý policista s bílým řemením a staromilským menjouovským knírkem neměl daleko do penze. Tvářil se otráveně a odbavoval vozy velice liknavě. Znuděně vzal doklady a jeho obličej nabyl ostřížího vzhledu. Běženecký pas vzbudí pozornost za každých okolností. Byl jsem na to zvyklý. Vrátil mi doklady a nedbale zvedl ruku ke štítku čepice. Padesát metrů za mnou čekal stranou kontrolovaného proudu černý mercedes. Na tu dálku jsem nemohl rozeznat číslo.

Ručička tachometru se chvěla kolem devadesátky. Pole byla zelená a rovná jako uklizený stůl. Uhnul jsem v plné rychlosti na odbočku směřující obloukem pod dálnici. Po dvaceti minutách se objevila velká křižovatka. Žádný černý mercedes nebyl na obzoru. Hned jsem se cítil o poznání lépe.

Docela blízko Lorientu mě ukazatel svedl na betonovou silnici, vroubenou proschlými topoly. Mrknul jsem na tachometr. Ujel jsem nejméně o dvě stovky kilometrů víc, než bylo nezbytně nutné, ale trocha kličkování neznamená vždy zajížďku.

Na krajnici stála stopařka v okrové halence bez rukávů a v tmavomodrých kalhotách. Zastavil jsem. Osamělý muž je nápadnější než muž doprovázený mladou ženou.

„Mířím do Saint Denis. Hodí se vám to?“

„Na milimetr,“ přisvědčila radostně a usadila se na vedlejším sedadle. Pohodlně natáhla dlouhé nohy v béžových mokasínech. Měla jen malou tašku na dlouhém řemenu, velké kulaté brýle proti slunci a hezkou postavu, za dvacet roků však bude tesknit nad zažloutlými fotografiemi a po třiceti letech ji definitivně přestane bavit střídmost v jídle. Kadeřníky asi zásadně ignorovala, protože měla dlouhé rovné vlasy až pod ramena.

Mezi pahorky se chvílemi zalesklo moře. Slunce pomalu opouštělo oblohu bez jediného mráčku, k hladině však mělo ještě kousek cesty.

Na malém sportovním letišti vytahovali navijákem bělostný větroň.

„Hezký sport,“ řekl jsem.

„Hezký,“ přisvědčila. „Ale drahý.“

Malý rybářský přístav Saint Denis patří v zimě k nejnudnějším místům na pobřeží. V sezóně stoupá počet obyvatel čtyřnásobně. Štíhlá věž renesančního kostela se objevila přímo proti silnici. První domky, nízké a kamenné, ukrývaly se v malých upravených zahrádkách. Kolem se rozkládaly svěže zelené pastviny, chráněné živými ploty. Tabulky upozorňovaly na zákaz vstupu na soukromé pozemky.

„Kde vás mám vysadit?“ zeptal jsem se. Trochu mě udivovalo, že ji nezajímá příčina mé cesty do Saint Denis. To bývá první otázka každé stopařky, cíl a důvod cesty. Něco o tom vím, svezl jsem už hezký počet děvčat. Podle rozhovoru se dalo soudit, že je zdejší.

„U některého hotelu,“ překvapila mě odpovědí. „Narodila jsem se nedaleko. Ten dům už zbourali. Mám pár dní volna, rodiče odjeli na Azory. Teď si myslíte, že jsem sentimentální.“

„Rodný kraj přitahuje,“ řekl jsem. Stejně jako o stopařkách mohl jsem jí dát lekci o vzpomínkách na domov. Nestála by o ni, i kdybych si ji mohl dovolit.

Usmála se. Poprvé a parádně. Usmívat se uměla. Měla trochu vyprahlý, ale příjemný hlas s pokojnou intonací. „Ráda cestuji nalehko. Znáte to zde?“

„Málo,“ řekl jsem. „Byl jsem v Saint Denis jednou v zimě. Před mnoha roky. Otrava. Bydlel jsem v hotelu Ritz. Pokud si pamatuju, k tomu světoznámému měl stejně daleko jako hlemýžď k závodnímu automobilu.“

„Beru,“ pronesla živě a téměř dychtivě se rozhlížela.

Schválně jsem jel hodně pomalu.

Večer jsem si zašel do hotelové haly pro noviny. O mrtvém na pláži v Trégastelu se nezmiňovaly a o dvou zohavených mrtvolách přinášely pouze samé dohady, které měly k pravdě stejně dlouhou cestu jako Ohňová země k Barentsovu moři.

Když jsem šel spát, v uličce za hotelem parkoval černý mercedes.

4

Měla na sobě zanedbatelné růžové plavky. Zamávala a udělala místo vedle sebe. Na poloprázdné pláži si nás nikdo nevšímal.

„Dal jste na sebe čekat,“ pronesla vyčítavě.

„Vy jste mě čekala?“

„Proč lidé jezdí do Saint Denis? Neznám jiný důvod než moře, moře, moře,“ vyzpívala melodii populárního hitu, vyřvávaného kdejakým hracím automatem. Pohlédla na hodinky. „Jedenáct! To jste si pořádně přispal!“

„Jsem líný,“ připustil jsem.

Moře se slabě pohupovalo. Vlahé, lákavé, lesklé. Nedočkavé jako hravé štěně. Znal jsem desítky důvodů, proč se jezdí k moři. Nechal jsem si je pro sebe. Koupání zůstávalo tím posledním.

„Půjdeme do vody?“ otázala se a sňala brýle.

„Proč lidé jezdí do Saint Denis,“ opakoval jsem její slova a nastavil ruku. Přehlédla ji a čiperně vyskočila.

„Kdyby vás sežral žralok, koho mám pohřešovat?“ Ne že by mi vadilo, že neznám její jméno. Příliš často jsem se stýkal s lidmi, o nichž jsem nevěděl nic, než kde nosí zbraň.

„Tady žraloci nežijí,“ odbyla mě se smíchem. „Jenom neškodné ryby.“

Plavali jsme daleko od břehu. Kolem nás projel plochý motorový člun. Zanechával za sebou dlouhý zpěněný chvost.

„Co podnikneme?“ zeptal jsem se po obědě, který si zaplatila sama. Trvala na tom.

„Jděte spát! Jste přece líný!“

„Pouze ráno,“ řekl jsem.

Uvažovala. „Mohli bychom se podívat do Mont-Saint-Michelu. Malebný přístav, na který zapomínají všechny turistické mapy. Pěstují si nádherné kamenné molo. K ničemu jim není, jenom pastva pro oči.“

Molo bylo kamenné a možná nádherné, ale vzrušit mě nedokázalo. Nikdy jsem nepociťoval vztah k architektuře. K té staré, lidové, ani k té supermoderní. Architektura byla vždycky jenom zákonitou nutností vypořádat se s požadavky doby. A měl jsem svoje starosti. Nejvíc mě zajímalo, proč černý mercedes zůstal v uličce za hotelem a nenamáhal se sledovat vypůjčený citroen. Možností jsem viděl několik. Pravděpodobná byla pouze jedna.

„Zaplaveme si,“ lákala mě do vody.

„Nechal jsem plavky v hotelu,“ vymluvil jsem se a zůstal ve voze. Když se vzdálila od břehu, otevřel jsem její tašku. Obsahovala spoustu ženských drobností, ale papírových bylo pouze několik ušmudlaných bankovek.

Stín v zádech je nepříjemný za každých okolností. Když však už není k setřesení, je lepší mít ho na očích. Ať už jde o stíny přátel, nebo nepřátel. Ostatně, dnešní přátelé mohou být zítřejšími nepřáteli. Nebo naopak. To je otázka rovnováhy trhů a zájmů. Otázka míru a války v nějaké sněhem zaváté nebo sluncem opékané zemičce mezi severním a jižním pólem. Otázka vypovězení úvěru nebo podepsaných obchodních dohod. Ale vždycky je to otázka peněz.

Vraceli jsme se plochými vřesovišti s osamělými ostrůvky borovic. Chvílemi se silnice stáčela blizoučko k moři. Mezi dunami trčely zbytky betonových pevnůstek. Zastavil jsem na mírném návrší. Mlčky jsme pozorovali věčnou, a přece pokaždé jinou scénu proměny dne v noc.

Lehce jsem se dotkl její ruky. Opětovala slabým stiskem. Položil jsem jí ruku kolem ramen a přitáhl její hlavu. Na rtech měla nevyzpytatelný úsměv.

Když jsem o hodinu později nastartoval motor a kužele reflektorů ostře proťaly tmu, položila mi dlaň na koleno.

„Jmenuju se Barbara,“ pronesla tichounce.

V hotelovém baru bylo pusto. Pouze dva tlustí chlapíci, kteří vypadali jako obchodní cestující, konzumovali labužnicky humry. Klimatizační zařízení vydávalo pravidelný zvuk, jako když se s uchem na stěně úlu naslouchá pilnému pohybu včel.

„Suché martini,“ požádala.

„Vodku,“ řekl jsem barmanovi, v jehož žilách kolovala polovina asiatské krve. Splnil pohotově obě přání a upřel šikmé oči na obrazovku televizoru, který se staženým zvukem stál v opačném rohu.

„Máš divné jméno a divné chutě,“ řekla udiveně a přivřela podmalované oči. Okrajem sklenky zvonila o zuby, ale nepila. „Kusak. Skutečně divné jméno. Jako dva výstřely.“

„Středoevropané jsou už takoví. Mají divná jména a divné chuti,“ řekl jsem se snahou potlačit podráždění, které ve mně její slova vyvolala. Neklamná známka, že bych měl na určitý čas vysadit.

„Nejsi Francouz?“

„Překvapuje tě to?“

„Mluvíš skoro perfektně. Mně někdy vyčítají bretaňský přízvuk. Toho se nezbavím. Ani nechci. Nestydím se za to, že pocházím z venkova. Každý někam patří.“

Obrátil jsem do sebe obsah skleničky. Prohlížela si zaujatě starodávné hodiny nad radami lahví. Sledoval jsem její profil. Měkký a rovný. Jenom ústa tvořila tvrdou křivku.

„Co říkáš?“ pohlédla na mě a maličko se předklonila.

Udělal jsem neurčité gesto.

Co může říkat věčný cestující s běženeckým pasem opravňujícím k životu, ale k ničemu jinému?

Každý někam patří.

Každý.

5

Noc.

Otevřeným oknem vnikal do prostorného pokoje příjemně chladivý vzduch. Byl to střízlivý pokoj. Prosté, vkusné a nenápadné zařízení bez bonvivánského přepychu, stranou ruchu a hluku, jaký bývá hotelům v turistických oblastech vlastní. Pokud to není čtyřhvězdičkový hotel, kde dříve než o osobní doklady projevují zájem o banku, která vystavila šekovou knížku.

Přejížděl jsem dlaní po její hebké kůži. Voněla sluncem, mládím a chanelem číslo pět. Jak vyprávěla, dotýkala se rty mého ramene. Povídala a povídala. Všechno do sebe zapadalo jako ozubená kolečka. Každá věta, každé slovo. Dokonale. Až příliš dokonale. Obvykle se v podobných minutách vyprávějí podružné detaily, emocionálně zabarvené a poutavější než stereotypní celek. Naše životy a zkušenosti jsou si příliš podobné. Už dávno minula doba, kdy jsem ochotně věřil pohádkám, ale naslouchal jsem jim pozorně. Tu a tam zasvítilo zrnko pravdy. S pootevřenými ústy usnula uprostřed věty. Ležel jsem bez hnutí, abych ji neprobudil.

Černý mercedes stál celé dopoledne na svém místě v uličce za hotelem jako trosečník.

Před polednem jsem zašel k citroenu.

Z maličkostí se skládají složité mozaiky. To předpokládá schopnost zapamatovat si polohu a tvar věcí. Postavení volantu, polohu bezpečnostních pásů na sedadle, krabičky cigaret za sklem, uschlé kapradiny na podlaze. Za dlouhé roky činnosti v agentuře Alfa jsem se tomu naučil. Stačil jediný pohled a byl jsem doma. Někdo si dal práci s prohlídkou vozu. Rohožka na podlaze byla trochu posunutá. Když jsme se vrátili z pláže, zaznamenal jsem určité změny i v uložení předmětů v mém kufru. Nepřekvapilo mě to a chápal jsem proč.

Barbara se vypravila do města.

„Potřebuju pár maličkostí. Večer se uvidíme,“ slíbila a zpečetila svoje slova letmým polibkem.

Zašel jsem na terasu. Kulaté stolky clonily pestrobarevné slunečníky s reklamními nápisy. Opřel jsem se o zábradlí a pozoroval pláž, než jsem vytipoval stolky, kde obsluhuje číšník, jehož podstatně mladší podobenku mi předložila Gina před odjezdem do Paříže.

„Máme výborné burgundské. Ročník dvaapadesát. Znamenitý ročník, pane,“ poznamenal a trpělivě čekal. Netečně sledoval vyhřátý prostor mezi mořskou hladinou a jasnou oblohou.

„Raději trochu cinzana s ledem,“ přeříkával jsem smluvené poznávací heslo. „Dostáváte cizojazyčné noviny?“

„Zajisté, pane,“ odvětil tepleji. „Ze zahraničních listů žádají hosté nejčastěji Times.“

„Raději Daily Telegraph,“ řekl jsem.

„Jak si přejete,“ uklonil se a jeho pohled na okamžik zabloudil ke mně. „Máte něco k předání?“

„Zavoláte centrálu. Oznámíte, že konkurent zkrachoval, ale všechno zboží stačil rozprodat.“

„Vyřídím,“ slíbil.

„Zeptejte se, zda se mám vrátit. Nemohu volat sám. Mám dojem, že jsem sledován,“ upozornil jsem.

„Dám pozor. Mohu volat až v noci.“

„To úplně postačí,“ řekl jsem.

„Jak si přejete,“ zvýšil hlas a změřil si dvojici, která mířila k vedlejšímu stolku. „Kdybyste dostal chuť na burgundské, stačí zazvonit. Jmenuji se Yves. Linka 38, pane.“

V přístavu dlouze houkal výletní parník. Z jeho komínů nestoupal ani proužek dýmu. Atrakce. Vše pro turistický ruch. Vše pro spokojenost zákazníka. Vše pro peníze. Parník se líně vzdaloval od mola. Pestré vlaječky se třepetaly ve větru.

Zmocnila se mě náhlá nechuť ke všemu, ale stiskl jsem zuby. Pevně, až to zabolelo. Jenom nepodléhat náladám.

Setmělo se.

Barbara se stále nevracela. Její pokoj zůstal prázdný. Absolutně prázdný. Otevřel jsem zásuvku nočního stolku. Obsahovala pouze lákavé prospekty místních obchodů.

Vyšel jsem před hotel. Za prázdnou pláží se vlnilo lehce fosforeskující noční moře.

6

„Neotáčejte se,“ ozvalo se těsně za mnou a přes tkaninu košile jsem na páteři ucítil dotyk tvrdého předmětu. „Mám spolehlivou a naprosto nehlučnou zbraň.“

„O tom nepochybuju,“ řekl jsem klidně, dalo mi to však hodně námahy.

Stál příliš blízko za mnou, než abych se mohl o něco pokusit. Také jsem neviděl důvod. Věděl jsem, že si mě najdou. V celé zemi nebylo místečko, kde bych se mohl trvale ukrýt, kdybych o to stál. Potrefená husa zakejhala.

„Vlevo,“ řekl hlas za mnou. Nevedl mě k černému mercedesu a to mě překvapilo. Ve stínu pod platany parkoval nenápadný renault. Jeho motor si tiše povídal s hvězdami.

Nastoupil jsem. Na mé straně chyběla klika a také okénko nešlo stáhnout. Silné reflektory proťaly tmu. Silnice se zvedala proti nám, letěla rychlostí sto dvaceti kilometrů v hodině. Řidič měl široká ramena a mohutnou šíji. Těžká váha. Otlučené uši dokazovaly, že kdysi zkoušel štěstí mezi provazy ringu. Už to muselo být hodně dávno, protože límec kabátu se zařezával do tučných záhybů na zátylku.

Pistolník na vedlejším sedadle se hlavou dotýkal střechy vozu. Měl koňský obličej, vysedlé lícní kosti, pohled mrtvého člověka a těžký revolver s tlumičem. Působil dojmem, že se narodil s tou hračkou v ruce.

Jeli jsme dvacet minut.

Za vysokou zdí z nepálených cihel ležela tmavá zahrada. Kovová vrata se automaticky otevřela a zavřela. Bílá vilka v pseudomaurském slohu s vysokými zamřížovanými okny vypadala náramně. Svítilo jediné okno v přízemí.

Objekt, který lze najmout na den, na týden, na rok. Ale pouze s hodně plnou kapsou.

Pokoj zařízený v hráškové zeleni surově drtily nachové záclony. Křišťálový lustr, obrazy moderních malířů. Přepychové, okázalé a zcela bezduché vybavení beze stopy osobního vztahu k prostředí.

Muž, stojící zády ke mně u malého psacího stolu s odklápěcí deskou, se pomalu obrátil.

„Dobrý večer, pane Kusaku,“ oslovil mě s nehybnou tváří, v jeho hlasu však zazníval výsměch.

„Dobrý večer, pane Pétaixi,“ řekl jsem.

Ostře na mne pohlédl a obrátil se na pistolníka. „Prohledal jste ho?“

„Zbraň nemá žádnou.“

Těžká váha se opřela o dveře, pistolník zakryl zády okno. Pétaix mě pozoroval jako vzácný exponát, jehož hodnota poklesla shodou okolností na minimum.

Čekal jsem.

Pétaix si mimoděk upravil kravatu, ladící barevně s oblekem, ve kterém mohl bez váhání odejít na premiéru do opery.

„Máte?“ zeptal se přímo.

„Mohl jsem mít,“ řekl jsem. „Nastaly komplikace.“

„Vám teprve nastanou,“ odvětil chladně a pohlédl na pistolníka.

„Nic jsme nenašli. Ani v jeho autě, ani v hotelovém pokoji. S nikým se nesešel,“ ohlásil pistolník bezbarvým hlasem.

Pétaix se zahleděl na jemný vzorek vysokého koberce. O něčem uvažoval. Pomalu zvedl oči a vyčítavě na mě pohlédl.

„Proč jste zastřelil Kolbera?“

„Nezastřelil jsem ho.“

„Kdo tedy?“ Jasně dal najevo pochybnost o mé pravdomluvnosti.

„Nemám tušení. Předchozího večera jsme si domluvili schůzku na pláži. Telefonicky. Představil jsem se jako Green,“ upozornil jsem. „To je Cooperův poskok. Ty hochy budete znát, alespoň podle jména.“

„O tom nepochybujte,“ Utrhl se zlostně. „Pokračujte!“

„Přišel jsem na pláž o pár minut dříve, a přece pozdě. Kolberovi už nebylo pomoci. Našel jsem jenom rozpáranou podšívku saka.“

Dveře za mnou se otevřely a zavřely. Někdo tiše vstoupil a učinil dva tři lehounké kroky. Připadaly mi povědomé. Chtěl jsem se obrátit, ale Pétaix mě okřikl: „Hrajete na dvě strany, Kusaku!“

„To přece víte,“ namítl jsem. Z jeho výhrůžného tónu na mě hrůza nešla.

„Nemyslím tu vaši zatracenou agenturu Alfa!“

„Nesmysl,“ odsekl jsem. „Nedělám tuto práci první rok. Rád ji dělám svým způsobem. Partneři musí držet slovo.“

„To je ono,“ přikývl souhlasně. „Máme důkazy o vaší… neupřímnosti!“

„Sem s nimi,“ pokusil jsem se o úsměv, protože hazardní hra se musí hrát s úsměvem. To patří k pravidlům.

„Na všechno dojde. Proč jste odjel do Saint Denis?“

„Kolber měl v Saint Denis svého člověka. Jenom hlupák by nosil dokument u sebe. Chci toho muže najít.“

„Vy?“ otázal se ironicky.

„Znám jeho tvář. Z fotografie. Jméno je třeba zjistit,“ řekl jsem. „Agentura Alfa není vševědoucí.“

„Proč jste se o něm nezmínil v Paříži?“

„Každý máme svá tajemství, pane Pétaixi.“

„Vy jich máte podezřele hodně.“

„Také se naskýtá vysvětlení, že mě předběhli vaši lidé. Porušil jste slovo a dal mě sledovat!“

„Pusťte z hlavy bláhové nápady! Podali bychom si Kolbera jinak, kdybychom to považovali za účelné. Stačilo přimáčknout ho těmi mrtvolami, které věnoval krysám. Prohledal jste Kolberův pokoj? Zeptal jste se hoteliéra, zda si u něho něco neuložil?“

„To jsem přenechal vám. V pokoji bydlela s Kolberem Nicole a hoteliér by mi stejně nic neprozradil,“ namítl jsem.

„Nic jsme nenašli. Proč jste kličkoval a ujel lidem v černém mercedesu?“

„Zaručil jste mi volný pohyb! Nemohl jsem mít jistotu, že v mercedesu jedou vaši lidé.“

„Přece jste nemohl předpokládat, že vám umožníme toulky po Bretani bez dozoru! Vám! Ostatně, Kolberova smrt smazala naši úmluvu.“

„Proč jste Kolbera nehlídali?“

Zavile na mě pohlédl. Došlo mi to. Musel nechat Kolbera stranou kvůli Nicole. Kvůli Joan. Kvůli sobě. Snad mu na Joan opravdu záleželo. Skoro mě to potěšilo.

„Co víte o tom člověku?“ obrátil rozhovor jiným směrem a působil poněkud roztěkaně.

„Údajně pracuje jako číšník,“ řekl jsem. „Nebo pracoval. Ta informace není nejčerstvější.“

„Dostanete poslední šanci, Kusaku! Řekněme čtyřiadvacet hodin. Potom ty dva mrtvé připíšeme vám. Veřejnost chce znát jméno vraha. To neznamená, že vám věříme. Nepokoušejte se zmizet. A nyní podepíšete závazek ke spolupráci. Trvám na tom!“

Podepsal jsem s klidným svědomím.

„Máte ještě nějaký dotaz?“ otázal se stroze.

„Kdy jste se mi dostali na stopu?“

„Proč vás to zajímá?“

„Řekněme z profesionální hrdosti,“ řekl jsem.

„Jaký vy jste profesionál, Kusaku,“ ušklíbl se s notnou dávkou skepse. „Správce motelu Honduras je opatrný muž. Ohlásil policii, že jste mu vyfoukl jednu stránku z knihy hostů a nevyplnil policejní přihlášku. Ta spící panna, kterou jste obalamutil, vás dokonale popsala. Před bankou v Rennes jsme vám přiložili na spodek vozu magnetickou vysílačku. Víme totiž, že agentura Alfa má v renneské bance konto.“

„O jednu zkušenost víc,“ řekl jsem. „Broučka jsem pochopitelně objevil. Chyběla adresa majitele, a proto jsem byl opatrný.“

„Stále budete mít zkušeností málo, na to nezapomínejte! Můžete jít.“

Otočil jsem se.

Barbara seděla v hlubokém křesle. V tmavých večerních šatech vypadala mnohem starší. Netečně na mě hleděla, jako bychom se naposled viděli před deseti roky na návštěvě u společných přátel.

„Takže jsme stanuli na stejné lodi,“ řekl jsem.

Nenamáhala se s odpovědí. Vlasy měla vyčesané nahoru a na rtech ulpíval náznak nevyzpytatelného úsměvu. Připadal mi náhle protivný.

Těžká váha vycenila umělý chrup a postrčila mě ke dveřím. Pistolník s námi nešel.

Vraceli jsme se stejnou cestou.

V hotelové hale se Yves vybavoval s nočním vrátným. Přejel mě lhostejným pohledem a pokračoval v rozhovoru. Když jsem zahýbal ke schodům, zahlédl jsem ho ještě jednou v zrcadle. Držel v ruce sluchátko.

7

Stál jsem u okna, pozoroval bretaňské moře a poslouchal dovádění cvrčků. Na drobných vlnách se pohupovaly odlesky měsíčního světla, ale měsíc stál vysoko nad Saint Denis a nebylo ho vidět. Někde na věži se rozezněl půlnoční zvon. Měl těžký, hluboký hlas a klidnou nocí muselo být slyšet jeho práci hodně daleko na moři.

Vyrušilo mě zaklepání.

Domníval jsem se, že přichází Yves. Šel jsem otevřít. Spatřil jsem dva muže. Nápadně nenápadné muže. Třetího jsem zahlédl na chodbě. Opíral se o zeď a upřeně pozoroval špičky svých bot.

„Kriminální policie,“ pronesl menší a ukázal mi něco v dlani. Policejní průkaz to být mohl a nemusel.

Starší otočil vypínačem a postavil se doprostřed místnosti. Pozorně se rozhlížel, jako by se prvně v životě dostal do hotelového pokoje. Potom se nadechl a promluvil. „Pan Kusak? Jsem inspektor Bourbonaix, pokud vás to zajímá. Doklady, prosím!“

Pozvedl tenké obočí a listoval ohmataným běženeckým pasem. Zastrčil si pas do kapsy a opřel se o stůl. „Vidím, že hodně cestujete. Kde máte trvalé bydliště?“

„Nemám trvalé bydliště.“

„Ani u paní Joan Colombové v Paříži?“

„Ani u paní Colombové v Paříži,“ opakoval jsem. „Stačí mi řada přechodných bydlišť.“

„Není to trochu únavné, harcovat stále z místa na místo? I cirkusáci táhnou na zimu do zimovišť.“

„Nejsem cirkusák,“ řekl jsem. „Máte nějaké přání, inspektore? Půlnoc je za námi, rád bych šel spát.“

Přistrčil mi židli a sám se usadil na stole. Mladší přešel k oknu, zavřel ho a rozvalil se v křesílku, které pod jeho vahou zapraskalo.

„Tak spusťte, Kusaku,“ houkl inspektor přísně. „Abychom se zbytečně nezdržovali, když půlnoc minula.“

„Co chcete slyšet?“

„Ale, ale… Mériere, prohledejte pána!“

„Ano, inspektore,“ přikývl nakrátko ostříhanou hlavou, čiperně vyskočil a dloubnul mě do žeber. „Postav se, bráško!“

„Klidně, bráško,“ souhlasil jsem a rozpažil.

„Můj kolega se jmenuje Mérier a budete mu říkat pane,“ pronesl nasupeně inspektor. „Jsem veselý člověk, pozdě v noci však ztrácím pochopení pro vtipné lidi.“ Mérier postupoval rychle, zručně a přesně. Po osobní prohlídce mě nešetrně posadil na židli a obrátil podšívkou navrch moje sako. Lehké šmouhy po řemenech revolverového pouzdra byly zcela zřetelné.

„Kde máte revolver?“ otázal se inspektor udiveně.

„Nechal jsem ho v Itálii. Nemám povolení nosit ve Francii zbraň a ani ji tady nepotřebují.“

„Nač potřebujete revolver v Itálii?“

„Itálie se hemží teroristy. Člověk se cítí bezpečněji,“ řekl jsem přesvědčivě.

„Bydlel jste v hotelu Bertini v Trégastelu?“ pokračoval ve výslechu.

„Odjel jsem v úterý ráno.“

„Že právě v úterý,“ protáhl Mérier. Obracel pokoj vzhůru nohama způsobem, který budil dojem, že mu jde víc o to nechat po sobě parádní nepořádek než něco objevit. „Hele, inspektore, mrkněte!“

Objevil můj fotoaparát, který nebyl vyrobený ke zhotovování slavnostních snímků do rodinného alba.

„Zajímavá hračka. A drahá! Vy si žijete, Kusaku,“ pokračoval inspektor. „Na co potřebujete takový aparátek?“

„Občas se hodí.“

„Ptal jsem se na co!“

„Moje věc. Řekněme, že je to služební aparát.“

„Údajně pracujete pro jistou podezřelou organizaci. Je to pravda?“

„Něco jako pojišťovna,“ řekl jsem souhlasně.

Zachechtal se. Jeho smích se podobal skřehotání racka. „Vás měli najmout do kabaretu jako komika. V úterý ráno jste se pohyboval na pláži v Trégastelu.“

„Procházel jsem se. Zbožňuji poklidná jitra. Mají v sobě něco konejšivého, romantického…“

Chvilku se zdálo, že mě chce udeřit, zřejmě si to však rozmyslel a suše se otázal: „Co jste viděl?“

„Nějakého člověka,“ řekl jsem po důkladné odmlce. „Ležel na písku. Asi byl opilý.“

„Na smrt opilý,“ pronesl pochmurně. „Cítil jste z něho alkohol?“

„Tak blízko jsem nešel.“

Mérier si hrál s mikroaparátem. Konečně se mu povedlo přístroj otevřít. Zklamaně povzdychl. „Prázdný!“

„Ukažte,“ nevěřícně natáhl ruku inspektor. „Skutečně. Docela prázdný! To je pro vás zlé, Kusaku. Velmi zlé!“

„Nevzal jsem si s sebou film. V obchodech ho neseženete.“

„Podepište kapitulaci, Kusaku! Měl jste v kufru vlhké sandály, kterých jste se zbavil cestou do Saint Denis. Stopy stejné velikosti jsme našli na pláži. Vlhký písek je znamenitě uchoval.“

Udělali chybu. Ihned jsem se cítil lépe.

„Sandály jsme našli. I revolver. Byl jím zastřelen ten chlap na pláži. Jak se jenom jmenoval…“

Nepomohl jsem mu.

„Kolber,“ pronesl Mérier za mými zády.

Zlý inspektorův pohled mu zavřel ústa. Byli docela dobře sehraní. „No, na jméně tolik nezáleží,“ mávl inspektor přezíravě rukou.

„Přijel jsem do Francie bez revolveru,“ řekl jsem. „Už jsme o tom mluvili. Jednoho Kolbera jsem znal. Je to dávno.“

„Jak dávno?“

„Hodně dávno. Rozhodně řadu roků.“

„Jakým dopravním prostředkem jste přicestoval?“

„Autem.“

„Lžete,“ vyštěkl inspektor. „Citroen jste si zajistil v půjčovně.“

„Přijel jsem jiným vozem. Stojí v Paříži na hlídaném parkovišti. Najdete ho, když budete chtít.“

„Do Trégastelu jste také přijel bez revolveru? Třeba jste si nějaký opatřil v Paříži!“

„Maličkost, opatřit si revolver. V Paříži vám ho nabídnou v každé lepší restauraci ke kávě,“ řekl jsem pichlavě.

„Vy jistě znáte lidi, od nichž se dá zbraň nezákonně získat,“ zapojil se znovu Mérier. „Nebo jste nějaký ukradl. Co my víme!“

„Nezabil jsem toho člověka na pláži,“ opakoval jsem tvrdohlavě.

„Připouštíte, že byl mrtvý?“

„Domníval jsem se, že je opilý. Kolikrát vám to mám opakovat?“

„Třikrát. Desetkrát. Stokrát. Tak dlouho, než povíte pravdu. My jsme totiž na pravdu vysazení. Nespěcháme. Nezabil jste toho člověka. Nikdy jste neměl žádnou zbraň. Nemluvil jste v úterý ráno se slečnou Nicole Colombovou.“

„Co je s Nicole?“

„Myslete raději na sebe,“ poradil mi. „Oznámila policii váš útěk. A zmizení svého přítele. Zatím je ve vězení.“

„Trvalo vám dlouho, než jste mě našli,“ řekl jsem s úsměvem, který je podráždil.

„Slečna Colombová u vás viděla revolver. Na kufru ležely sandály. A dalekohled.“

„Žádné sandály jsem neměl.“

„Všiml si jich hoteliér. Chodil jste v nich!“

„Zmýlil se. Hoteliér potká za den lidí!“

„Nečekal jsem, že budete tak tvrdohlavý!“

„Nejsem tvrdohlavý, ale nenechám se namočit do cizí špíny,“ řekl jsem nahněvaně. „Chápu, že potřebujete pachatele. Lituji, nemohu pomoci.“

Pozoroval mě dlouho a upřeně. Vydržel jsem ten nepříjemný pohled oko proti oku. Prohlížel si mě jako geparda zavřeného za pevnou mříží.

„Proč jste přijel do Francie?“

„Soukromě.“

„Za paní Colombovou?“

„Moje věc.“

„Přijel jste za matkou, dcera vás udala!“

„Nicole mě neudala,“ řekl jsem pevně. „Nemohla u mě vidět revolver ani sandály. Nic takového jsem neměl.“

„Mériere,“ pronesl inspektor.

Mérier vytáhl z kapsy miniaturní magnetofon. Vyslechl jsem hodně nejasný záznam telefonického rozhovoru mezi Nicole a Joan. O sandálech mluvila. Do řeči se mísil šum. Vypadalo to, že Nicole telefonovala z veřejné místnosti.

„Neslyšel jsem nic o revolveru,“ namítl jsem, když nahrávka skončila.

„Slyšel jste o sandálech!“

„Nicole se zmýlila,“ neustoupil jsem ani o píď.

Ozvalo se zaklepání. Inspektor Bourbonaix pohlédl na Mériera, ten se však bezostyšně prohraboval v mém skromném a zcela nepoužitém prádle.

S povzdechem opustil inspektor stůl a šel ke dveřím. „Okamžik. Hned se vrátím. Dejte na něho pozor, Mériere,“ zavrčel mrzutě a vyšel na chodbu.

„Jenom klid. Kusaku,“ pronesl šeptem Mérier. „Držte se! Nenecháme vás v tom. Jsem Pétaixův člověk. Inspektor Bourbonaix je paličatý buldok, nemohli jsme mu zabránit ve vyšetřování. Má toho na vás hodně, ale vysekáme vás. Musíte ovšem projevit pochopení. Nevím, zda se s vámi pan Pétaix už spojil.“

„Jsem rozumný,“ odpověděl jsem hodně nahlas. „Vlezte mi na záda. Neznám žádného Pétaixe.“

„Vaše poslední slovo?“

„Říkám pravdu.“

„Pravda někdy zabíjí,“ upozornil nenávistně. „Zahráváte si s ohněm.“

„Lež zabíjí častěji.“

Šel ke dveřím. „Můžete pokračovat, inspektore. Je to mazaný chlap.“

„Děkuji za uznání,“ řekl jsem. „Z vašich úst jsou ta slova znamenitá lichotka. Kdybych byl ješitný.“

„Držte zobák,“ okřikl mě inspektor a vrátil se na vyhřáté místo na stole. „Začneme znovu, Kusaku! Zastřelil jste Kolbera?“

„Ne.“

„Nu, nevadí.“ Docela mile se usmál. „Ostatně, nějaký Kolber! Pobuda. Příživník. Kriminální živel. Spodina. Ani pes po něm nezaštěkne. Méně než vzduch. Chlap s běženeckým pasem. Ach, promiňte! Neuvědomil jsem si, že i vy… Nerad jsem obtěžoval.“

„Nic se nestalo, inspektore,“ řekl jsem ve střehu. „I když znám řadu lepších způsobů, jak prožít noc.“

„Třeba s tou malou potvůrkou,“ poznamenal obeznale Mérier. „Jmenuje se Barbara, že?“

„Vidíte, Kusaku,“ ozval se znovu inspektor Bourbonaix. „Víme všechno. Naprosto všechno!“

„Proto jste přišli,“ neodpustil jsem si ironickou poznámku. Změna taktiky se mi nelíbila. Už pár minut jsem přemýšlel, odkud toho člověka znám. Přišel jsem na to, když se vracel z chodby. Světlo mu padlo do obličeje. Měl nepříjemně žlutavá bělma nemocného člověka. Potkali jsme se v Tornově vile před mým odjezdem do Francie.

„Mimochodem, co jste dělal dnes večer?“ otázal se, jako by ho ta otázka právě napadla.

„Měl jsem malou nepříjemnost. Vypůjčili si mě Barbařini přátelé. Trochu jsem se té dívce v posledních hodinách věnoval. Sebral jsem ji na silnici cestou do Saint Denis.“

„Vyšel jste z toho dobře,“ podotkl zamyšleně. „Nevidím na vás žádné stopy násilí.“

„Omezili se na výhrůžky.“

„Hodní chlapečkové. Neberou náhodou plat od francouzské vlády?“

„Nepředložili mi výplatní pásky.“

„Samé řečičky, příteli! Necháme Kolbera Kolberem a Trégastel Trégastelem. Co nám povíte o muži jménem Perchoud?“

„Nic. Neznal jsem ho.“

„To jméno vám ovšem něco říká?“

„Čtu noviny.“

„Hangelliniho jste znal?“

„Hledal jsem ho.“

„Nechal se u vás pojistit?“

Přešel jsem jeho poznámku mlčením. Skýtalo naději, že ještě něco prozradí.

„Vy jste ho zabili jako Perchouda a Kolbera. Veřejné mínění je pobouřené. Nechat mrtvá těla napospas krysám, to se v civilizovaných zemích nedělá.“

„Nezabil jsem žádného z nich.“

„Ale našel jste je. Molinaro vás poslal do toho baráku. Přišla vás ta informace draho?“

„Z vlastních úspor jsem mu nedal ani frank,“ řekl jsem. „Podobné výdaje hradí pojišťovna.“

„Jděte někam s tou vaší pojišťovnou,“ pronesl otráveně. „Proč jste nehlásil nález mrtvol?“

„Nechtěl jsem na sebe příliš upozorňovat, jsem cizinec, člověk s běženeckým pasem. Takový je vždycky první na ráně, když se hledá obětní beránek.“

„Beránek,“ potřásl Mérier nevěřícně hlavou. „V životě jsem neviděl tak drzého chlapa.“

„Víte toho příliš mnoho, Kusaku,“ konstatoval Bourbonaix a jeho žlutavá bělma se zaleskla jako ostří gilotiny. „Vedeme planou debatu, když nám nechcete jít na ruku. V sázce je vaše hlava, měl jste si to uvědomit. Půjdeme!“

Mériér mi nešetrně nasadil ocelová pouta.

V hale stál Yves a tvářil se náramně zaměstnaně. Nočního vrátného odklidili z dohledu. Nepohodlný svědek by později mohl znamenat další nepříjemnou práci. Rozednívalo se.

Širokými okny vnikalo mdlé světlo. Čekal nás stejný vůz, který jsem nedávno trápil na alpských silnicích. Karosérii dokonale vyspravili.

Nad střechami visel s dunivým rachotem policejní vrtulník. Další trčel nad mořem.

Chlapík z chodby se chopil řízení, Bourbonaix s Mérierem mě vzali mezi sebe na zadní sedadlo jako vzácný náklad vyžadující mimořádnou péči. Liduprázdnými ulicemi jsme rychle opustili ještě spící městečko.

Vrtulník zamířil stejným směrem.

Podle silnice se střídaly oleandry s borovicemi. Obloha měla šedavý nádech a slibovala vláhu. Na křižovatce odbočil vůz k moři. Po několika minutách uhnul ze silnice k rozsáhlému kaštanovému háji. Neudržovaná cesta dávala vozu zabrat.

Také vrtulník změnil směr a přiblížil se k zemi. Na okamžik jsem zahlédl pilotovu tvář. Druhý vrtulník se stále držel nad mořem. Daleko za ním se rýsovala sotva zřetelná hranice mezi lehce zamlženým mořem a ustupující nocí.

Bourbonaix s Mérierem si vyměnili znepokojené pohledy. Řidič tiše zaklel. Přítomnost vrtulníků jim zkomplikovala situaci. Mně dávala naději. Vždycky jsem počítal s tím, že se mohu dostat do úzkých. Kupodivu jsem nepociťoval strach, jenom strnulé prázdno a ostře palčivou chuť v ústech, způsobenou množstvím vykouřených cigaret.

Vzdálenější vrtulník se odpoutal od moře, zamířil k pobřeží a chystal se na přistání. Mérier vytáhl klíček a zbavil moje zápěstí pout. Zlostně je zastrčil do kapsy.

Na přední sklo dopadly první těžké dešťové kapky a mezi kmeny stromů zasvítila mořská hladina, bičovaná nárazovým větrem a sílícím deštěm.

Mustang se s lehkým zhoupnutím zastavil.

Advertisements